Před několika dny jste vydal novou knížku s názvem Prostě jen tak žít s podtitulem Kaleidoskop normálního života. O čem knížka je? A jak „normálně“ žije její autor?
Kniha Prostě jen tak žít je, stejně jako mé předcházející dvě knihy Kdo říká, že stáří je moudré a Povídání o všem možném, hlavně knihou glos a fejetonů, kterých jsem zatím napsal asi 230. Novinkou v této poslední knize je úvodní kapitola Proustovský dotazník. V té reaguji na „dotazník“ francouzského spisovatele Marcela Prousta, který v 35 otázkách hledá charakter svého románového hrdiny. Tento jeho dotazník se rychle rozšířil mezi spisovatelskou veřejností. Na některé jeho otázky zde také odpovídám. Mé glosy a fejetony jsou především o normálním životě. O jeho problémech, radostech a občasných touhách. Kniha je doplněna kapitolou Cesty a návraty, kde nabízím čtenáři své postřehy z cest chorvatskou Istrií a nádherným Římem.
Řekl bych, že já, jako autor této knihy, žiji zcela normálním životem, který nijak nevybočuje z běžného seniorského života. Žiji sám, rád se setkávám s přáteli, bojuji se zdravotními problémy, při psaní s občasnou absencí inspirace a také s nemocí svého malého pejska. Zkrátka, jako senior, kterému se rychle blíží osmdesátka.
Mají se podle vás současní senioři hůře, nebo lépe, než tomu bylo třeba u generace vašich rodičů či prarodičů?
Netroufám si vůbec hodnotit, v jakém historickém období se měli lidé lépe, či hůře než dnes. Ať už lidé v produktivním, či seniorském věku. Každá doba mé své obecné zvyklosti, svou úroveň poznání, ideologii, právní řád a z toho vyplývající i životní standardy. Hodnotit můžeme pouze v rámci oné doby. Svět se vyvíjí a průměrná životní úroveň člověka v době, třeba před sto lety, by dnes asi těžko obstála. Ale tehdy to k životu stačilo.
Jste už řadu let vdovec. Říká se, že muži se se ztrátou ženy vyrovnávají daleko hůře než vdovy. Jak těžké bylo pro vás vyrovnat se se ztrátou nejdražší osoby? A pomohlo vám právě psaní?
Když jsme se v roce 2012 stěhovali do Litoměřic, moje žena už věděla, že má rakovinu. A bohužel tu jednu z nejhorších forem. Svůj úděl snášela obdivuhodně. Já bych takovou životní sílu, jako měla ona, asi neměl. Ještě v letech 2013 a 2014 jsme absolvovali krásné pobyty v Tunisu, Řecku i v rakouských Alpách. Po velkých útrapách a bolestech zemřela v srpnu 2019. Staral jsem se o ni až skutečně do posledního dne. Ve dne jsem se musel starat o domácnost a o ni, v noci jsem psal. Svůj román Zrcadlo nesplněných přání jsem napsal právě v jejích posledních měsících života. Smířit se se ztrátou té nejbližší osoby je vždy těžké. Mnozí čtenáři tohoto portálu to dobře znají. Mně ke stabilizaci života pomohlo právě psaní. A také nemnozí přátelé a litoměřický Klub tvůrčího psaní, jehož jsem už deset let členem.
Kdy jste vlastně začal psát, pamatujete si ještě na svůj první text? O čem byl?
Psát jsem začal už velmi brzy. Někdy ve čtrnácti letech. Možná k tomu pomohly i geny, zděděné po otci, který byl velký romantik, psal si deníky a hrál v místní vesnické kapele na housle. Moje deníky přežily všechna má četná stěhování a dnes odpočívají v jedné zásuvce mého psacího stolu. Své staré texty a poznámky jsem tak mohl použít i ve svých dvou vzpomínkových knihách. V knize Návraty a v knize Výprava do ztraceného času.
Prvními texty byly hlavně neumělé básničky, věnované, pochopitelně, v té době dívkám. A poté přišly nadšené ohlasy na krajinu Českého středohoří, odkud moji oba rodiče pocházeli. Jak básně, tak i povídání o krajině, kterou jsem, při četných návštěvách Třebenic, s otcem procházel.
Vzpomínáte rád na své mládí, bylo radostné?
Na mládí vzpomínám velmi rád. Čas svého mládí rád uvedu citací z knihy Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň: „Naše mládí bývalo poetické, plné kravinců, trav, žebřiňáků a lokálek.“ O mém mládí to platí úplně stejně. Vyrůstal jsem v nelahozevském Památníku Antonína Dvořáka. Vedle jeho rodného domu byl statek pana Vorla a naproti bývalý lobkovický velkostatek, tehdy Státní statek. Z obou statků vyjížděly občas žebřiňáky, tažené buď koňmi, nebo kravkami, a mířily do polí nad vesnicí za prací. A naproti, přes silnici, bylo malé nádraží děčínské dráhy. Vzhledem k tomu, že jsem měl až do sedmičky samé jednotky, nemusel jsem se doma moc učit. Stačila mi škola. A tak jsem udělal úkoly a vyrazil za kamarádem Jirkou do druhé části obce. Byly to krásné časy. Chodili jsme po rozlehlém Ovčíně, plánovali budoucnost, skákali v pískovně do hlubokého písku, ze smetiště jsme odpalovali parní rakety a později se k tomu přidalo kouření levných Lip. Když jsem vydal své Návraty, ve kterých se o Jirkovi často zmiňuji, rozjel jsem se do Kralup a chtěl jsem mu knihu věnovat a zavzpomínat s ním. Vyšla ale jen jeho žena a nevzrušeným hlasem mi oznámila, že Jirka nedávno zemřel. Leukémie. Bylo mu 65 let.
Jakou školu jste vystudoval?
Můj ročník byl poslední, který ještě vycházel z osmé třídy. Následující rok už byla školní docházka prodloužená o devátou třídu. Absolvoval jsem pak gymnázium, kde jsem v roce 1961 maturoval. Problémem byly ale následné přijímací zkoušky na vysokou. Zkoušel jsem pražskou filozofii a karlovarskou školu cestovního ruchu. Nevyšlo to. Dostal jsem stručné oznámení – přijímací pohovor jste úspěšně vykonal, ale pro velký počet uchazečů – a tak dál. Běžná fráze.
V tiskárně n.p.Stavoservis. Foto poskytnuto z archivu J. Zelenky
Jaké bylo vaše první zaměstnání a jakými profesemi jste si v životě prošel?
Něco jsem ale dělat musel. Dohodl jsem se s nedalekým sousedem, který byl zaměstnaný v pražské Pragovce, a zkusil to tam. V sedmnácti letech jsem začal pracovat jako zaučený vrtař. Pragovka, kde se rodila dnes už legendární nákladní auta Praga V3S, byla tehdy na místě dnešní vysočanské Arény. Pracoval jsem tam dva roky na tři směny. Vedení z toho mělo dodatečně problém, protože jako mladistvý jsem na tři směny neměl pracovat.
Můj další život byl velmi pestrý. Po automobilce jsem studoval dva roky pedagogickou fakultu. Z ní jsem, na vlastní žádost, odešel a pracoval nejdříve jako údržbář, pak skladový dělník a konečně šest let jako pracovník ofsetové rotačky v n. p. Polygrafia v Praze Na Výtoni. Deset let těžké fyzické práce se podepsalo i na mém zdraví. Při práci u rotačky jsem proto dálkově vystudoval grafickou průmyslovku a koncem roku 1973 jsem nastoupil do Výzkumného ústavu polygrafického jako výzkumník. Po roce jsem vyhrál konkurz na šéfa propagace a podnikové tiskárny n. p. Stavoservis. Po čtyřech letech jsem opustil Prahu a šest let jsem působil jako výrobně-technický náměstek v tiskárně Léčiv v Zahradách u Rumburka. Dalších šest let jsem pracoval jako šéf provozu tisku v pražské tiskárně Naše Vojsko. Po roce 1990 jsem polygrafický průmysl nadobro opustil a se svou ženou jsme začali podnikat. Nejdříve jsme vybudovali velký bufet v poliklinice na Karlově náměstí a pak jsme dlouhá léta pracovali jako obchodní zástupci dvou italských firem, zásobujících náš trh italskými potravinami. Bylo to skvělé období, které nám umožnilo i četné, finančně náročnější zahraniční cesty.
Se svou ženou jste se seznámil při studiích? Kolik vám bylo let, když jste se ženil?
Poprvé jsem se ženil v roce 1967. Se svou tehdejší ženou jsem se seznámil ve svém bydlišti, v Nelahozevsi, o prázdninách. V místní škole byly každým rokem ubytované studentky, které měly chmelovou brigádu. S jednou studentkou Matematicko-fyzikální fakulty jsem se seznámil trochu důvěrněji a vyšla z toho svatba v březnu 1967 a na podzim toho roku i dcera. Bylo mi dvacet dva let. Toto manželství nebylo šťastné. Po šesti letech jsme se rozvedli. Se svou druhou ženou jsem se seznámil při práci vedoucího tiskárny Stavoservisu. Svatba byla v prosinci 1975. Z druhého manželství se narodily dvě děti. Dcera v roce 1978 a syn v roce 1977. Syn bohužel tragicky zemřel na naší dovolené v Itálii. Bylo mu teprve 17 let.
Nyní žijete v Litoměřicích. Proč vlastně padla volba na toto město?
Do Litoměřic jsme se stěhovali v roce 2012. Chtěl jsem zbytek života strávit v kraji, odkud pocházejí oba mí rodiče a ke kterému mám silný citový vztah.
Se ženou v Jeruzalémě
S rodinou v Alpách. Obě fotografie poskytnuty z archivu J. Zelenky
S rodinou či s ženou jste procestovali řadu zemí. Kde se vám nejvíce líbilo a proč?
Se ženou jsme si velmi oblíbili Středomoří. Jeho klima, rozvolněný životní styl, moře i všechny možné památky, zejména ty antické. Moje žena mé zájmy sdílela, a proto byly všechny naše cesty pohodové. Naučil jsem se kvůli tomu i chorvatsky, abych se domluvil s lidmi. Místní to dokázali náležitě ocenit. Vzhledem k tomu, že se po většinu svého života zajímám o historii starověku, nemohli jsme vynechat ani návštěvu egyptských chrámů nebo neuvěřitelně pestrý prostor Předního východu s jeho úžasnou historií.
Předpokládám, že na svých cestách jste nasával inspiraci pro své knihy, je to tak?
Je tomu skutečně tak. Své dojmy ze všech našich cest jsem vepsal do svých pěti vydaných cestopisů. Tam, kde to bylo namístě, jsem cestopisné líčení doplnil historií toho místa a jeho civilizačním vývojem.
Vaše tvorba má velký rozsah, od povídek přes cestopisy až po literaturu faktu. Hodně se zabýváte i historií východních zemí. Co vás na ní nejvíce fascinuje?
Skutečně jsem jednotlivé literární žánry ve svých knihách roztáhl trochu šířeji. Jak už jsem se zmínil, vydal jsem pět cestopisů, román, knihu povídek, tři vzpomínkové knihy, knihu básní, tři knihy glos a fejetonů a z literatury faktu historii litoměřického juda a v letošním roce i vzpomínku na první republiku. S dr. Věrou Ježkovou jsme vydali v omezeném, privátním nákladu i společnou knihu pod názvem Živote, posečkej. Poměrně unikátní je v mé tvorbě kniha Civilizační procesy starověkého světa, kterou jsem psal dlouhé tři toky. V ní jsem se snažil vysvětlit a popsat zrod, vývoj a zánik některých velkých starověkých civilizací a přesah jejich hlavních vývojových problémů až do dnešní doby. Kniha je doplněna o obsáhlou kapitolu o vlivu zásadních klimatických změn na tvář starověku. Jak kdysi pravil římský politik Marcus Tullius Cicero: „Historia magistra vitae“. Historie je učitelkou života. Proto mám historii rád. Historie je zajímavá i proto, že v té, mnohatisícileté sinusoidě vývoje lze vysledovat mnohdy až neuvěřitelnou podobnost s problémy dnešní doby.
V čem by se naše současná společnost měla poučit z historie? Co vám na současné společnosti nejvíce vadí?
Jak už jsem se zmínil, vývojové křivky společností, od starověku až po dnešek, jsou si v mnohém velmi podobné. Liší se pochopitelně kvalitou a úrovní té které doby. Nejvýstižnější srovnání se nabízí s koncem antického světa. Římská říše v období svého vrcholu byla až na neuvěřitelně vysoké úrovni. Organizační struktura říše, bydlení lidí, sociální politika, to vše výrazně oddělilo antický Řím od všech starověkých civilizací té doby. Ale jak uvádějí vědci, zabývající se civilizačním vývojem, pozitivní faktory vývoje se postupně vyčerpávají, roste složitost systému, vnitřní rozpory a společnost se oslabuje, aby posléze podlehla vnějším tlakům. V celé Římské říši výrazně narostl složitý byrokratický aparát, do centra říše proudily miliony migrantů, aby tam našly lepší život, společnost se čím dál tím více vydělovala na bohaté elity a na masu obyčejných lidí, kteří měli čím dál, tím větší existenční problémy. Centrální moc postupně slábla, až nakonec podlehla nájezdům barbarů s jednoduchou kmenovou strukturou.
Podobnost s naším bipolárním, ideologicky proti sobě postaveným světem se přímo nabízí. Současné války, masivní migrace, úpadek zažitých životních hodnot, zcela odlišný svět bohatnoucích elit, a na druhé straně chudnoucí vrstvy obyčejného obyvatelstva. A k tomu se bohužel přidávají současné klimatické změny ve světě, které s činností člověka nemají mnoho společného. Nechť si každý udělá závěr sám. Kdo má ale o toto téma zájem, nechť si přečte skvělou knihu světoznámého odborníka a egyptologa profesora Bárty Sedm zákonů.
Je nějaká země, ve které byste chtěl žít? Anebo také období, ve kterém byste chtěl žít?
Na našich cestách jsme se ženou potkali mnoho zajímavého. Až jsem si mnohdy říkal, tak, tady bych chtěl žít. Ať už se jednalo o chorvatskou Istrii, nebo úžasný a historií nabitý kosmopolitní Řím. Mé ženě se ovšem tyto úvahy nelíbily. Vždy mi říkala, že doma jsem zde, v Čechách. Byly to vždy jen mé teoretické úvahy, ovlivněné momentálními emocemi. Svůj postoj k domovu jsem vyjádřil v jedné své glose, která se jmenuje Kam vedou naše cesty. Dovolím si část citovat: „Je až paradoxní, že se člověk musí dostat hodně daleko, třeba až na druhý konec světa, aby se svému domovu přiblížil.“
Co vám dělá či udělalo v poslední době největší radost?
Bohužel, těch radostí už tolik není. Proto se snažím mít radost i z maličkostí. Ať už jsou to akce našeho klubu, veřejné čtení, kdy jsem četl v parku spolu s klubovými kolegyněmi něco ze svých knih, nebo setkávání s přáteli. 20. září bude v městské knihovně Knižní festival, kde budeme spolu s dalšími litoměřickými spisovateli prezentovat svou letošní tvorbu. Radost mám, pochopitelně, z každé své vydané knihy. Velkou radostí jsou i občasné návštěvy mých dcer, nebo Věrky Ježkové. Čas se na chvíli zastaví a já se pak s chutí mohu pustit do příjemné, společné konverzace a také do vaření.
