Nová vlast v džungli aneb Jak Češi budovali kolonie v Brazílii
Okopávání kukuřice. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Nová vlast v džungli aneb Jak Češi budovali kolonie v Brazílii

22. 9. 2023

Regionem, kam Češi hojně mířili, a to dokonce už za první republiky, byla Latinská Amerika. Když pročítáme meziválečný československý tisk, nacházíme zajímavé informace o zakládání různých kolonizačních družstev a společností, které lákaly zájemce o nový začátek v teplých krajích.

Například v roce 1930, shodou okolností ke stému výročí samostatného ekvádorského státu, přišel zde žijící krajan dr. Vohnout s nápadem zřídit českou zemědělskou kolonii. Uzavřel s ekvádorskou vládou smlouvu o odkupu 420 000 hektarů půdy ležící v jedné z východních provincií na úpatí And, mezi řekami Curaray a Pastaza, asi devadesát kilometrů východně od městečka Ambato (dnes třísettisícového města), na dohled od vyhaslého vulkánu Chimborazo. Byla zde ideální nadmořská výška okolo jednoho tisíce metrů, dostatek vodních toků i srážek, počítalo se s usazováním asi třiceti československých rodin ročně, přičemž přednost měli mít zemědělští dělníci, nádeníci a řemeslníci. Měli připlout do přístavu Guayaquil, kde pro ně ekvádorská vláda zřídila ubytovnu, poté je zdarma měla i se zavazadly dopravit do nových kolonií, slíbila jim o polovinu zlevnit jízdné po železnici, osvobodit kolonie od dovozních cel i poplatků, stejně jako zboží zde vypěstované, měla dát osadníkům zálohu na nářadí, materiál ke stavbě domů, osivo, krmení i hospodářská zvířata. Každá rodina měla obdělávat asi tři hektary půdy, pěstovat kávu, rýži, koku, kokosové a jiné ořechy. Do budoucna se počítalo se vznikem sítě vesnic o zhruba padesáti usedlostech a s postupným osidlováním regionu, dosud z velké části pohlceném divokým pralesem. Každý zájemce musel nejprve složit zálohu ve výši 20 000 korun.

Jak už to tak bývá u podobně grandiózních projektů, zanedlouho začaly vyplouvat na povrch stinné stránky. Především logistická náročnost a klimatické podmínky, na které naši zemědělci nebyli zvyklí. Nakonec se nenašel dostatek odvážlivců a sen o české kolonizaci Ekvádoru se rozplynul. Jiné pokusy o založení osad po celé Jižní Americe však skončily úspěšněji. V roce 1927 se zrodila z iniciativy podnikavého obchodníka Miloše Suchana z Olomouce kolonie Fram v Paraguayi, kam se vystěhovalo množství například Volyňských Čechů. Podobná místa najdeme i v Argentině, Bolívii, Chile a především v Brazílii.

První větší skupinou, jež podnikla z Čech strastiplnou cestu přes Atlantik až do země samby, byli kolem roku 1870 Němci z Liberecka a Jablonecka. Skláři, řemeslníci, zemědělci a průmysloví dělníci se usadili v jihobrazilských státech Rio Grande do Sul a Santa Catarina, výhodně získali půdu a začali hospodařit. Místní je nazývali „boemios“. Až do vzniku Československé republiky každopádně Brazílie nepatřila k vyhledávaným destinacím hledačů štěstí. Po roce 1918 se rozvíjely politické, hospodářské i kulturní vztahy obou zemí. Byla uzavřena platební dohoda, vzájemná obchodní bilance se do poloviny třicátých let vyšplhala na čtvrt miliardy korun, mnoho etnologů a antropologů z Univerzity Karlovy v Brazílii studovalo indiánské kmeny, a přitom pomáhalo v rozvoji tamním vědeckým institucím. Roku 1927 byl zřízen konzulát v São Paulu, vznikla sokolská jednota a krajanský spolek Slavia.

Stále hlasitěji se ozývala poptávka po zručných pracovnících, kteří by kolonizovali vnitrozemí, zakládali farmy a chovali dobytek. Volání postupně vyslyšelo na dva tisíce Čechů a Slováků. Přes osmdesát rodin zamířilo také do zaostalého státu Paraná, známého úchvatnými vodopády Iguazú. Zároveň se ovšem jednalo o velmi výnosný kraj, zejména z hlediska těžby vzácného dřeva. Zahraniční společnosti se praly o koncese. Notnou dávku štěstí měla, i díky úplatným přátelům na vysokých místech brazilské administrativy, firma Paraná Plantations, založená roku 1925 v Londýně. Vyslala své inženýry a odborníky na kultivaci krajiny na sever státu, mezi řeky Paranapanema a Paraná. Jejich zprávy společnost ujistily, že narazila na zlatou žílu. Do pěti let zde už spravovala jeden a půl milionu hektarů půdy a netajila se velkými ambicemi. Budovala železniční spojení od atlantických přístavů São Paulo a Santos, aby usnadnila novodobou kolonizaci bohatých, ale odlehlých oblastí, které dosud obývali převážně indiáni. Podle plánu měla na zelené louce vzniknout čtyři nová velká města, vzdálená od sebe vždy sto kilometrů. Trasu mezi nimi pak měly v rozestupu zhruba dvaceti kilometrů vyplnit menší vesnice, osídlené převážně nově příchozími ze střední Evropy. 

městečko Londrina v Paraná.jpg
                                                                                                                      Městečko Londrina v Paraná

mapka s pozemky Paraná Plantations.jpg
                                                                                                                        Mapka s pozemky v Paraná

stezka směřující skrz prales k Nové Vlasti.jpg
                        Stezka směřující skrz prales k Nové Vlasti. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Českoslovenští kolonizační nadšenci, kterým byl na Versailleské mírové konferenci po první světové válce upřen sen o převzetí bývalých německých držav v Africe, dostali nový impuls. K hlavním propagátorům osídlení brazilského pralesa patřil především Josef Hájek, krajan dlouhodobě žijící ve městě Curitiba na východě Paraná, který přijal i funkci místního honorárního konzula. Zjara 1930 vznikla v Praze kolonizační společnost Nová Vlast, jež smluvně získala okolo dvou set padesáti hektarů od Paraná Plantations. Spustila se senzační náborová kampaň a v průběhu příštího roku slavně odcestovaly z Československa první tři výpravy osadníků do kolonie Nová Vlast, vystavěné patnáct kilometrů od městečka Londrina. Po třítýdenní plavbě na zaoceánských parnících dorazili zpravidla do přístavu Santos, kde absolvovali přísnou zdravotní prohlídku. Pokud neskončili v karanténě, nasedli do vlaku a další den cestovali do konečné stanice Jataha. Přesedli na korbu nákladního automobilu či prostě na koňský povoz a po nezpevněných stezkách se dostali do Londriny, shromaždiště osadníků. Odtud zbývalo ujít poslední, nejtěžší kus cesty, než džungle prořídla a znaveným výpravám se naskytl pohled na jejich budoucí pozemky. 

Vynaložené náklady však neodpovídaly výsledkům Nové Vlasti. Narůstala nespokojenost investorů i kolonistů, kteří se cítili podvedeni sliby o bohatých krajích, zatímco je čekala jen úmorná dřina. Společnost s velkými finančními ztrátami v roce 1937 zkrachovala. Z devadesáti rodin zůstalo v Nové Vlasti natrvalo žít patnáct. Ty však po krušných začátcích čekala léta relativní prosperity. Úrodné plantáže v ideální nadmořské výšce šesti set metrů produkovaly dostatek kávy, bavlny, kukuřice, brambor, fazolí, rýže, prosa, cukrové třtiny či sóji. Na tropické podnebí, které mnoho slabších povah v první chvíli odradilo, si osadníci nakonec navykli. V těsném sousedství rovněž vyrůstaly podobné osady, jejichž obyvatelé si navzájem vypomáhali a čelili nástrahám okolní divočiny. Zmiňme polskou kolonii Nowa Wola, Nova Dantzig, obývanou Němci a Poláky původem ze svobodného přístavu Gdaňsk, Heimtal s pestrou směsicí středoevropských obyvatel, nebo v roce 1932 založená Nova Bratislava, jež se stala domovem pro čtyřicet početných slovenských rodin z okolí Prievidze. Jako jedna z mála se mohla chlubit i školou s každodenním vyučováním ve slovenštině.

Život zde nebyl lehký. Část lidí to jednoduše vzdala a vrátila se do Evropy, popřípadě se jen přestěhovali do velkého města, některé osady zanedlouho opět pohltil prales, jiné svírala přísná kontrola a restrikce. Brazilská vláda se totiž po propuknutí druhé světové války obávala zakládání buněk nacistické strany, špionáže pro třetí říši a nekontrolovatelného bujení nepřátelských nálad i v těch nejzapadlejších osadách. V říjnu 1943 byl proto vydán zákon, drasticky omezující jejich kulturní, jazykovou a správní autonomii. Evropské názvy byly změněny na brazilské a obyvatelé se jako cizinci a potenciální hrozba ocitli v hledáčku úřadů. Zhruba v téže době do Brazílie přišel jistý Jan Antonín Baťa, který měl lví podíl na tom, že čeština v největší zemi Jižní Ameriky nevymizela. Ale o tom zase někdy příště…

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

           

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(5.3 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?