Orientační nesmysl
Fotografie: Věra Ježková a Pixabay

Orientační nesmysl

27. 9. 2023

Nemám orientační smysl. Z čehož soudím, že mám orientační nesmysl. Také mám špatnou prostorovou představivost. Až na výjimky potvrzující pravidlo.

Ve škole mi při tělocviku činily utrpení cviky, při nichž jsem musela být hlavou dolů. Například na hrazdě nebo stojka. V tu chvíli jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole, příkaz prohnout páteř jsem nemohla splnit. Teď vím, že za to mohlo mé sluchové ústrojí, podílející se na udržení rovnováhy těla a vnímání jeho polohy. Pamatuji si, že jsem jednou, asi v páté třídě, měla strach, že budu muset dělat stojku. I napsala jsem si „jménem matky“ omluvenku: „… nemůže dělat stojku. Lékař jí to zakázal“. Rodiče ji naštěstí odhalili dřív, než jsem si stačila ve škole způsobit průšvih.

 

 

Neumím hrát šachy. Dědeček se marně snažil mě je naučit. Neuměla jsem si představit, jak bude vypadat šachovnice po dalším tahu. Zvládala jsem jen dámu; myslím, že metodou pokus – chyba.

 

 

Když jsem nastoupila do zaměstnání, kolegové psychologové mě nechali udělat Amthauerův test struktury inteligence. Jeho součástí je test figurální inteligence (prostorové představivosti) – úlohy s kostkami. Po jeho vyhodnocení jsem byla překvapena, že jsem v nich měla jen jednu chybu.

 

Nemám řidičák. Coby spolujezdec a pasažér obdivuji každého řidiče, který dokáže rychle se orientovat ve spleti značek a ukazatelů. Cestu ale sleduji bedlivě a v případě žádosti jsem většinou schopna napovídat.

 

 

Od dětství jsem ráda chodila na houby (i když jsem je nejedla). Zdržovala jsem se v blízkosti dospělých, kteří dbali na to, abych se neztratila. Proto jsem si hledání a sbírání hub pěkně užívala. To skončilo v době, kdy se předpokládalo, že budu samostatná. A tak jsem zažívala schizofrenní situace – dívat se po houbách a současně sledovat, kam směřuje můj spoluhledač. Už to nebylo ono.

 

 

Kdysi jsme měli nějakou konferenci ve výškové budově na úpatí Libeňského mostu. Bydlím nedaleko, byla jsem v pohodě. Protože jsem druhý den měla mít referát, rozhodla jsem se odejít dřív než ostatní. Sjela jsem výtahem do přízemí. Tedy, domnívala jsem se, že je to přízemí. Nebylo. Bylo to podzemí. V domnění, že jsem v přízemí, jsem vystoupila a jala se hledat východ. Nebyl. Chodila jsem bílými chodbami kolem nějakých potrubí. Začala jsem si zoufat. Došla jsem zpátky k výtahu. Vyjela jsem o patro výš a vystoupila. Přede mnou se otevřela prostorná hala. Nesměle jsem zavolala „Haló“. Ze vzdálené recepce se ozval pán. Třesoucím se hlasem jsem se zeptala, kde je východ. Pán se na mě udiveně podíval a ukázal mi dveře přede mnou. S úlevou jsem došla domů.

 

 

Kvůli svému orientačním nesmyslu se snažím vždy dobře připravit se před cestou do neznáma. Třeba jen na druhý konec Prahy. Prostuduji si mapu. Vypíšu trasu. Často se mi ale stane, že na místě samém to vypadá jinak, než jsem si představovala. Je rozdíl mezi tím, jestli jdu odněkud někam, nebo se budu vracet. Pro druhý případ si poznamenávám, případně i fotím, orientační body. Ne vždy to pomůže.

 

 

Pan šéfredaktor Raška si jistě vzpomene, jak mě několikrát vyhlížel, abych nezabloudila cestou za ním do redakce. Ale už trefím.

Naštěstí jsem se ještě nikdy neztratila definitivně.

 

 

dovednosti životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?