„Útočník znovu udeřil. Okradl a těžce zranil na hřbitově staršího muže, který po převozu do nemocnice zemřel.“ A čtu dál z novin krajského Deníku. „Za poslední dva měsíce je to již čtvrtý útok asi dvacetiletého násilníka, který s nasazeným boxerem starším, osamělým lidem na hřbitově, způsobuje těžká zranění. Policie již má popis a je pachateli na stopě. Prosíme občany, aby návštěvy na hřbitově omezili jen na návštěvy nejnutnější a řídili se pokyny Městské policie.“
Noviny jsem zavřel a přemýšlím, jak to udělám s dnešní návštěvou hřbitova za svojí Růženkou. Vždyť dneska máme šedesátileté výročí svatby.Jsem už deset let vdovec a zvykl jsem si mojí milovanou Růženku navštěvovat několikrát týdně. Půjdu, říkám si. To jí přeci nemohu, právě dnes, udělat. Ten ničema tam snad nechodí každý den. Na zahrádce jsem natrhal kopretiny, ty měla Růženka ráda, zamkl jsem dům a pomalu odcházím.
Na hřbitově nebyl nikdo a tak pokračuji klidně k našemu hrobu. Do vázy jsem dal kytky, tiše stojím a potichu s ní rozmlouvám, jako při každé návštěvě.
Vzpomínám a vyprávím jí o naší svatbě a také o tom, jak tady přepadává lidi ten lotr, který by potřeboval za mříže. Pohybuji rty a najednou za sebou zaslechnu kroky na hlavní štěrkové cestě, která vede středem mezi pomníky.
Neotáčím se, nezvedám hlavu, jen poslouchám a čekám. Kroky zesilují a cítím, že se přibližují ke mně. Kroky ztichly. Zastavil. Asi stojí nedaleko mě. Třeba to není on, napadlo mě. Spíš jsem si přál, aby to byl nějaký stařík, který jenom odpočívá.
Je chvilku ticho.
Otočím se, dám hlavu vzhůru a jdu přímo proti němu. Ono se nedá nikam jinam jít, než zpět na cestu. Mladík kouká a stojí. Jdu, pokračuji a dívám se mu zpříma do očí. Jsem asi metr od něho.
„Uhni!“ snažím se co nejsilnějším hlasem křiknout. Ani se nepohne. „Uhni! Slyšíš?“ zesiluji hlas. „Uhni hergot!!!“ křičím.
A najednou se na jeho tváři objeví takové, snad je to pousmání, snad je to výraz, že není tak zlý, prostě docela milá tvář. Otevře ústa a řekne: „Dědo“.
Doslova zkoprním.
„Co? Co to říkáš? Dědo?“ ¨
„Hledal jsem tě celý rok,“ pokračuje. „Až před dvěma měsíci jsem tě našel a chodil za tebou na hřbitov a sledoval tě k tvému domku. Nevěděl jsem, jak najít odvahu a oslovit tě.“
Díval jsem se na něho upřeně a dlouze jsem přemýšlel.
„Ondra?“ najednou mi svitlo. Napověděly mi ty jeho zvláštní ušní lalůčky, stejné, jako má jeho máma, naše dcera.
„No, vidíš, že si mě poznal“ a na jeho tváři se rozesmál úsměv tak srdečný a dobrotivý, že jsme šli oba naproti sobě a objali se. Vždyť je to můj vnuk, uvědomoval jsem si.
Napětí a bázeň ze mě spadla. Jak jsem byl rád?! Oddychl jsem si.
„Musíš mi vyprávět, kam jste zmizeli, kde je máma a kde táta, kde žijete? Pojď, půjdeme spolu ke mně, něco dobrého si uvaříme. A kde bydlíš? Můžeš spát u mě. Jsem sám, jak vidíš.“
„Máma pila a fetovala, proto jsme od vás odešli. Udělala dluhy, přestěhovali jsme se do Ostravy, ale tam to pokračovalo. Nakonec po několika protialkoholních léčení a také vězení, máma zmizela a myslím si, že je někde v Německu nebo v Holandsku. Pořád o tom mluvila, jak krásně se tam žije. Nikdo neví, zda vůbec žije. A táta? Ten hrál automaty, neměl peníze, přepadl nějakou benzínku a snad i hernu. Teď sedí v base. Vůbec se nestýkáme. Ani nevím, kde sedí. Já jsem našel v krabici od bot tvoje dopisy, které jsi posílal mámě, když byla na léčení, a začal jsem tě hledat. A jak vidíš, tak jsem tě našel. Byt v Ostravě je zadlužený, radši jsem utekl.“
„Tak pojď, jdeme domů. To by měla babička radost, viděla tě, jako malého, když si byl ještě v peřince.“
Vzal mě pod ramenem, abych měl oporu, a druhou rukou jsem se opíral o hůl. Pomalu jsme šli domů.
Prošli jsme bránou a ke hřbitovu přijíždělo policejní auto.
„To je dobře,“ povídám, „že přijeli policajti na kontrolu. Nevím, jestli to víš, ale kluk, starý asi jako ty, tady přepadává lidi.“
Šinuli jsme se pomalu po chodníku, policisti vylezli z auta a přicházeli k nám. Nevšímavě kolem nás prošli, a než jsem stačil ještě něco říct Ondrovi, oba se blesku rychle otočili, skočili na něj zezadu, povalili ho na zem a křičeli: „Ruce za záda! Ležte!“
Zacvakli mu pouta na rukou a Ondra nehnutě ležel na zemi. Z kapsy mu vypadla pistole a zubatý, železný boxer.
Příběh a postavy jsou vymyšlené.
