Další volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.
Po hodině cvičení měla Marta pocit, že nevstane z karimatky. A to po celou dobu cvičila jen vleže. Ale poctivě protahovala i ty nejhlubší svaly podle pokynů cvičitelky. Ženy kolem ní už dávno vstaly a odešly do šatny. Také Marta se konečně zvedla. Trochu se jí zatočila hlava. Asi rychlá změna polohy, pomyslela si. Ostatně není už nejmladší. Nohy jí připadaly nezvykle těžké, ale automaticky sbalila karimatku, sebrala gumu a zamířila do šatny za ostatními. Všechny lavičky byly obsazené, tak se opřela o zeď a čekala, až se někde uvolní místo a bude mít možnost se převléknout. V hlavě jí probleskl slib, že se dnes večer má zastavit u Milušky. Obvykle chodily na cvičení spolu, ale dnes Miluška nemohla, protože se stará o nemocnou maminku. Martu napadlo, že než se dostane ke své skříňce, skočí si zatím na záchod a pak se opláchne nad umyvadlem studenou vodou. Třeba se pak trochu vzpamatuje.
První, co jí přišlo na mysl, bylo proč se válí na nějaké tvrdé a studené podlaze? Postupně pochopila, že leží na zemi v záchodové kabince. Nepamatovala si, jak se sem dostala. Poslední, na co si vzpominala, byla přeplněná šatna zahlcená potem a studená zeď, o kterou se tam opírala. Patrně došla až sem a omdlela. Pokusila se vstát, ale musela přes veškerý odpor pořádně obejmout mísu, aby se jí to podaŕilo. Ruka ji šíleně bolela a hlava se jí zase motala. Dovrávorala k umyvadlu a pustila studenou vodou. Myla si ruce až k loktům, namáčela si také obličej. Studená voda jí pomohla. Snažila se trochu utřít papírovými ručníky, ale drobily se jí v rukou. Postupně začala vnímat nezvyklé ticho kolem sebe. Rozrazila dveře do šatny. Byla prázdná! Dveře z šatny do tělocvičny však byly otevřené. Oddechla si, pomalu se převlékla a sbalila si věci do tašky. Když procházela zšeřelou tělocvičnou, uvědomila si, že se venku už setmělo. Podzim je tady a stmívá se každý den o něco dřív, pomyslela si. Velké dvojkřídlé dveře z tělocvičny na chodbu se jí ale otevřít nepodařilo. Položila tašku na zem a začala lomcovat klikou oběma rukama. Nechtěla vzit na vědomí to, co ji napadalo. Tělocvična je prostě zamčená! Chvíli stála přede dveřmi bezradně, pak hmátla rukou do tašky, prohrábla věci a hledala mobil. Jednoduše někomu zavolá, třeba jejich cvičitelce, aby ji ze zamčené tělocvičny vysvobodila. Nakonec ze zoufalství vysypala celou tašku na podlahu, aby zjistila, že tam mobil není. Došlo jí, že ho odložila do schránky v autě, když zaparkovala před tělocvičnou. Chtělo to nějaký napad. Okna tělocvičny byla přes dva metry vysoko a navíc za drátěnou mříží. Těmi se ven také nedostane. Začala znovu intenzivně bouchat a kopat do dveří a křičet. Bez odezvy. Nedalo se to dlouho vydržet. Po chvíli se svezla vysílená na zem. Připadala si bezradná a chtělo se jí brečet.
K aktivitě ji donutil až pocit silného chladu. Roztřesená vstala ze země a začala šátrat po stěně kolem dveŕí, aby našla vypínač. Konečně! Rozsvítila všechna světla. Venku už byla úplná tma a plné pecky rozsvícená tělocvična by třeba mohla někoho přimět, aby tam šel zhasnout. Prvni rozumný nápad, pochválila se v duchu. Ale znělo to tak trochu zoufale. Pak posbírala věci vyházené z tašky. Zápěstí jí bolelo a začínalo otékat. Bude to chtít studený obklad. Ale nejdřív musí najít nějaké místo, kde by v nejhorším případě přečkala noc. V šatně si přisunula k sobě dvě lavičky a položila na ně karimatku. Brzy pochopila, že tohle nebude dobré řešení. Jakmile se trochu pohnula, lavičky se s nepříjemným skřípáním rozjížděly od sebe. Nakonec objevila v rohu tělocvičny několik žíněnek, kterých si dřív nikdy nevšimla. Přesunula se tam včetně těch několika věcí, které měla sebou. Zápěstí si ovinula namočeným kapesníkem, pod hlavu si dala složený ručník a přehodila přes sebe bundu. Tady to snad přes noc přežije.
Schoulená do klubíčka se stále třásla zimou. Napadlo jí, jestli ji Petr vůbec bude hledat. Říkala mu, že jde cvičit a pak se ještě staví u Milušky. Snad to vnímal. Ale stejně dřív než v deset hodin ji postrádat nebude. Tedy pokud si vůbec všimne, kolik je hodin a že ještě není doma. Po návratu z dovolené si každý večer “hraje” s fotografiemi. Během pobytu u Mazurských jezer jich udělal stovky. A teď je třídí, porovnává, zdokonaluje a vybírá na výstavu. Svět kolem sebe moc nevnímá. Dokonce odmítl být na chatě, i když je stále krásné počasí. Doma prý mu to líp vyhovuje a má na úpravu fotografií víc času. Určitě i v téhle chvíli sedí u počítače v atelieru, zatímco se ona tady třese zimou. Na sebe už navlékla všechno, co se dalo. Čelo má rozpálené, nohy a ruce ledové. Musí to nějak vydržet. Světla rozsvícená na plné pecky dosud nikoho nepřilákala, a tak radši všechno zhasla. Zůstala svítit jen orientační úniková světla u zamčených dveří. Nejlepší by bylo, kdyby se jí podařilo usnout!
Pomalu se blížila půlnoc, ale spánek stále nepřicházel. V hlavě se jí zmítala hejna myšlenek. Co se asi děje doma? Postrádá ji vůbec někdo? Většinu večerů sice tráví doma, ale někdy si tam pŕipadá jako kus nábytku. Chvíli si pohraje s vnoučaty, prohodí pár slov s mladými, připraví něco malého k večeři. A pak už jen mlčí. Sama nad knížkou, sama před televizí. Už na letošní dovolené si pŕipadala tak nějak zbytečná a neuměla se skoro z ničeho radovat. Práce se firmě ji vždycky těšila, dávala jejímu životu smysl a směr. Ale po návratu z dovolené, stejně jako už několikrát předtím zjistila, že ji mladí perfektně zastoupili a vlastně její dohled ani pomoc nepotřebují. Na jednu stranu ji to potěšilo. Konečně může začít uvažovat o tom, že omezí svou práci ve firmě a začne žít trochu jinak. Důchodový věk už na to má. A pocit, že by potřebovala nějakou změnu, ten má už delší dobu. Ale bude vůbec schopná nějakou větši změnu udělat? Chtěla by si o tom nejdŕíve promluvit s Petrem, vyslechnout si i jeho názor. Zatím si však na sebe nenašli čas. Naivně si myslela, že si o tom promluví se svými dětmi, ale i ty mají plno svých starostí. A tak se začátkem školního roku vrátila aspoň do kurzu angličtiny. A také začala pravidelně chodit na cvičení s místními seniorkami. Vlastně ji do tohoto cvičení zlanařila Miluška, se kterou se zná právě z angličtiny. Ta chodí na toto rehabilitační cvičení už tři roky, a je dokonce o něco mladší než než Marta. A navíc kdyby dnes přišla cvičit, tak by tu Marta určitě netrčela zamčená.
Myšlenky jí sklouzly k Petrovi. Nemůže mu nic vyčítat, jen ty jeho koníčky mu zabírají veškerý volný čas. Když nefotí v atelieru, upravuje fotky v počítači nebo pŕipravuje nějakou výstavu. Když jsou na chatě, nejraději něco kutí v dílně. A když už ho vytáhne někam ven, štvou se na kole nebo na běžkách. Moc si s ním nepopovídá, a to by právě teď potřebovala. Nějak postrčit, aby se vyznala sama v sobě. Aby rozuměla tomu, co chce a proč to chce. Nebo toho chce pŕíliš? Neuměla si odpovědět. Tváře jí stále hořely, hlava ji bolela. Ještě pak mnohokrát slyšela odbíjet hodiny na věži, než k ní přilétl milosrdný spánek.
Probudil ji nezvyklý hluk. Celé tělo ji bolelo a v první chvíli nevěděla, kde je. Pootevřela oči a oslněna prudkým světlem je zase rychle zavřela. Uvědomila si, že je v té pitomé tělocvičně, kde včera uvázla. U hromady žíněnek, na kterých ležela, stálo několik mladíků ve sportovním oblečení. A měli plno nevhodných poznámek. Až když se ozvalo známé písknutí na píšťalku a šoupání nohou se pomalu vzdalovalo, odvážila se Marta znovu otevřít oči a posadila se. Nad ní se skláněl mladý a pohledný tělocvikář s píšťalkou na krku. Slézala z žíněnek a trapně mu vysvětlovala, jak ji tady včera někdo zamkl. Přeslechla se, nebo měl starost o její zdraví? Ne, nic jí není, nepotřebuje pomoc, jen potřebuje rychle odsud. Přesto jí pomohl posbírat věci a naskládat je do tašky. A doprovodil ji až ke dveŕím. Možná, aby se ujistil, že se jí podaŕí v pořádku sejít po schodech. Možná, aby trochu odčinil hlášku svých žáků o blbé bábě, která se včera opila a usnula v tělocvičně.
Její auto stálo jen kousek od budovy, ve které byla tělocvična. Klíče od něj naštěstí našla v tašce. Automaticky otevřela a sedla si za volant. Vytáhla mobil z palubní přihrádky. Víc než deset nepŕijatých hovorů! Většina byla od Petra, poslední dva od dětí. Přece jen ji postrádali a měli o ní starost! Automaticky vytočila Petrovo číslo. Dostala se domů během půl hodiny. Všichni si oddechli, že to nebylo nic horšího, než noc v zamčené tělocvičně. Petr hned zavolal Ladě a Liborovi, aby odvolal noční poplach. Lenka jí připravila poŕádnou snídani a také jí prohlédla pohmožděné zápěstí a změřila tlak. Doktorku v sobě nezapřela. Ale Marta teď toužila hlavně po horké sprše a své posteli. Usnout se jí podaŕilo téměř ihned. Probudila se až odpoledne.
Překvapilo jí, že Petr je už doma. A dokonce o ní má obavy. Prsty v tom měla Lenka, která mu přímo řekla, že se jí Martiny zdravotní problémy nelíbí. Motání hlavy, nevolnost, omdléván a nezvyklé pocení není normální a měla by se zjistit příčina. A protože bude stejně potřeba udělat rentgen zápěstí, objednala Martu na zítra k obvodní lékařce. Marta se to sice nezamlouvalo, ale musela si v duchu přiznat, že je to rozumné. Sama by návštěvu lékaře nekonečně oddalovala, ale teď už ji odvolávat nebude. Zítra tam prostě půjde. Jen o svých myšlenkách a pocitech ani teď nedokázala s Petrem promluvit.
