Byl to obyčejný, deštivý říjnový den, ovšem jestli je tohle "klidný podzim života", tak to teda pěkně děkuju...
Po ránu mi psala snacha, abych v devět pustila slepice a odpoledne odvezla Andulku na gymnastiku. A taky, abych jí dala vědět, až jí dědeček vymění v oktávce olej. Odepsala jsem jí, že slepice pustím, Andulku odvezu a až dědeček dodělá to její auto, pošlu jí zprávu.
Dopoledne jsem zavařila v mikrovlnce 15 sklenic vyloupaných nasušených ořechů, upekla veliký pekáč houbových lasagní a došla pod ořešák sesbírat další várku vlašáků. Dědeček když zjistil, že jedu odpoledne s Andulkou na gymnastiku, tak ho napadlo, že pojede se mnou a koupí si v pivovaru pivo, jelikož mu už dochází. A kdybych mu, já husa pitomá řekla, ať si tam dojede sám, měli bychom sice tichou domácnost, ale všechno mohlo být úplně jinak...
Celou cestu měl dědeček připomínky k tomu, jak hrozně jezdím a že když za mnou jede auto, tak mě to úplně rozhodí, že jedu moc rychle, pořád někam strhávám volant a nejedu ani metr rovně a prostě do mě celou dobu ryl, až jsem mu řekla, že možná jsem z toho auta za mnou nervózní, ale on že mě těma řečma taky moc nepomáhá. To za mnou byla dodávka, nějaká PPLka či co, pán evidentně spěchal a já mu na té úzké silnici hrozně překážela. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem měla opravdu dojem, že ty jeho světla a předek auta mám už skoro v kufru. Nakonec, když jsem tedy dojela na dvůr pivovaru, vystoupila jsem a řekla dědečkovi, ať si laskavě řídí dál sám. A on tedy jel, odvezli jsme Andulku na gymnastiku do Sokola, nakoupili v Kauflandu a dojeli pro naftu, jelikož už mi od neděle svítila a vyrazili jsme k domovu. Ještě u té pumpy jsem dědečkovi říkala, že to auto je tak příšerně nízké, že s ním ani nemůžu jet u nás z vesnice spodní cestou, protože je to samý výmol, díra a kámen a já, i když jedu pomalu, opatrně a jedním kolem prostředkem, co je vyvýšený, tak stejně každou chvíli o něco drhnu. Ale když jsem proti tomu něco namítala, tak mi syn vždycky řekl, že takhle je to auto hezký.
Ten pán, co mi posledně auto opravoval (když mi něco vrzalo v kole, syn už byl po úraze v nemocnici a dědeček mi na to řekl své oblíbené, že si mám najít jinýho vola, co mi bude to co já rozbiju opravovat a já si ho teda našla) povídal, že by bylo dobré to auto vrátit do původního stavu. Tedy zvednout, ale to by se prý musely vyměnit tlumiče a péra. Na to se dědeček docela nehezky o panu opraváři vyjádřil, řekl, že je to de... , že ty tlumiče jsou závodní a jsou nastavitelné a zvednout to jde. A proč mi to proboha syn neudělal? Podle dědečka prý proto, že se mu to takhle líbilo, že to bylo nízký a byly tam schovaný kola. Ale závodní snížený auta mívají hezký litý kola a ne orezlý plecháče, jako mám já, navíc jezdit moc neumím, a tak přece žádný snížený podvozek, ještě k tomu tady, v týhle díře světa, kde já jezdím a kde jsou silnice samý výmol, vůbec nepotřebuju.
No a dědeček jak jel, tak v jedné vesnici v zatáčce pravým kolem trochu sjel na krajnici, kde zřejmě byl nějaký kámen a ozvala se rána. Já mu na to řekla, že to znám, že já když bych potřebovala někde zastavit u kraje, vždycky koukám, jestli tam není moc velký rozdíl mezi silnicí a krajnicí, protože bych tam určitě něco urazila. A dědeček jel dál, ale rozsvítila se mu červená kontrolka oleje a on povídal, že tam mám málo oleje. Že by? Tak najednou? A já se zeptala, jestli náhodou neprorazil vanu, stejně jako se to už kdysi podařilo synovi. A dědeček zastavil, kouknul pod auto a řekl, že jo...
Auto postavil ke straně a zavolal svému kamarádovi, jestli by nás neodvezl domů, že musí vzít přepravník na auto, aby ho naložil a odvezl.
Mlčela jsem, vůbec jsem to nekomentovala a ani nenadávala, jen jsem si v duchu představovala ty řeči, kdyby se to podařilo mně. Určitě by tam byly zase ty průpovídky o tom, že umím ho... a ať teda jezdím autobusem, když jezdit autem neumím, a že ON nikomu nebude dělat opraváře a ať si na to seženu jinýho vola... A určitě by řekl i že se budu divit, kolik budu platit.
Kamarád přijel asi za půl hodiny, odvezl nás domů a potom jeli s dědečkem pro to mé auto. Já zatím doma zatopila, venku hrozně pršelo, byla zima a začínala už být tma, a tak jsem došla mladým zavřít slepice. Aby se tam snacha hned nemusela v tom dešti a blátě hnát, až přijede od syna z nemocnice a s Andulkou, kterou vyzvednula z gymnastiky. Napsala jsem jí:
"Zavřela jsem slepice."
A ona mi na to odpověděla: Tos nemusela... Já bych je zavřela
Dík
No a já blb se jí ještě skoro omluvila:
"Když už je tak brzo tma, co kdyby přišla liška... A když tady jsem, tak to ráda udělám."
O půl hodiny později (teda za pět minut sedm kdy venku už byla tma jak v pytli) mi od ní přišla zpráva
"My jsme doma už také. Řeknu si, když budu potřebovat pomoc."
Zamrzelo mě to, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když přijel dědeček. Povídal, že tam, co jsme auto odstavili, bydlí nějaký policajt a že volal hasiče, byly prý tam dvě hasičský auta a hasiči normálně vodou (vůbec snad né s vapexem) myli silnici od oleje, smývali to prý do příkopu (pršelo a myslím, že by to do toho příkopu určitě dokázalo odtéct samo). No a ještě tam ty lidi z domu přes ulici prý povídali, že zrovna tam, co stojí to auto, mají studnu a že to taky nahlásí. Povídali, že si pochopitelně zjistí, čí to auto je.
Tak mě ještě asi zavřou, ne? Řekla jsem, že já nikam nic hlásit nejdu, že já nic neudělala a když budu muset, tak že maximálně řeknu, že jsem to auto neřídila. Což by byla pravda pravdoucí a ani bych u toho nemusela tím pádem omdlít, jako Saša z Comebacku, když musela lhát.
Bylo mi z toho všeho do breku. Snaše se snažím pomoct a ona o to nestojí, dědeček mi rozbil auto a nevím, jak pojedu sobotu a v neděli do práce a ještě budu někde muset vysvětlovat, proč mi vytekl z auta olej.
Teď po roce už je všechno jinak, nejenom se synem a snachou a se slepicema, co je postupně odnesla liška nebo zakousla kuna, i s ořechama, které se letos tolik neurodily. Dědeček mi tehdy to auto do soboty spravil a dokonce mi ho o tři centimety zvednul, aby nebylo tak nízké a žádné vyšetřování se taky nekonalo. Na takovou blbost nikdo asi neměl čas ani náladu.
Věci se prostě dějí, jinak by nebyly dějiny a po dešti přijde většinou i na podzim hezký den.
Vzpomínka je z loňského října, ovšem myslím, že i tak stojí za to. Nic přece člověka tak nepotěší, než když zjistí, že na průšvihy není sám a i ostatním se někdy dějí neuvěřitelné věci.