Je mi smutno, tak nějak podzimně a prohlížím si staré fotky. Některé nejsou moc kvalitní, ale mají pro mě i tak velkou cenu. Jako třeba ta, na které běží syn s vnukem do kopce na Sedlo. Syn už asi tak nikdy běhat po úraze nebude a vnuk? Místo běhání radši kouká do mobilu... A jak tak běží moje myšlenky, vzpomněla jsem si i na tu památnou větu o běhání Emila Zátopka: "Když nemůžeš, tak přidej". Byl to úžasný člověk, v úterý 21.11. to je již 23 let co zemřel... Jeho stejně úžasná manželka, paní Dana ho přežila o dlouhých dvacet let. Málo kdo toho dokázal ve sportu i v životě tolik, co oni dva.
Na ten nový film, co o Zátopkovi natočili jsme se koukali s manželem, tedy s "dědečkem" - tak mu u nás říkáme už 16 let, prostě od doby narození vnuka. Dědeček kupodivu vydržel dokoukat film až do konce, i když to bylo dost dlouhé. Byl to na něj obdivuhodný výkon, obvykle totiž chodí spát "se slepicema". Ale povídal, že z toho filmu měl chvílema až husí kůži, protože Zátopka znal z Troje z autobusu už jako kluk a taky jim prý mockrát radil, jak to mají správně dělat, když s klukama u školy hrávali fotbal. A jelikož si toho vůbec nevážili, tak před ním utíkali a on prý za nimi volal: "Jak to běžíte, copak se takhle běhá?" Jako dospělý si ho pak pamatuje z hospody "Na Břežance", když si tam vždycky doběhl s basou pro pivo... Vyběhl prý s ní vždycky kopec a ani se nezadýchal a to mu už bylo přes padesát, osazenstvo hospody pozdravil "Nazdar kluci!", vzal si od pana hostinského připravenou plnou basu a běžel zase zpátky. Z té Břežánky, co se o ní zpívá, že stromečky okolo ní jsou příčinou, že "můj milý každičkou neděli, na Břežánku chodí za jinou".
Je pravda, že Václav Neužil to zahrál úplně bezvadně, dědeček říkal, že to chvílema vypadalo, jako by tam střihli záznam skutečného Zátopka, protože ten hlas a pohyby měl skutečně dokonalé.
Já si taky pamatuju, že jsem pana Emila vídala, když jsme jezdili 112 z Podhoří do Holešovic a on nastupoval v Troji u školy. A jelikož si už určitě byl po ránu zaběhat a byl tedy na rozdíl od nás všech už úplně probuzený a čilý, rozhlížel se po autobuse a snažil se najít někoho, s kým by si mohl cestou popovídat. Byl vždycky hrozně přátelský, to jo, ale všichni co jsme ho znali, přestože bychom si měli považovat za čest, že s námi taková legenda našeho sportu vůbec chce mluvit, jsme radši dělali po ránu v autobuse, že spíme... No pochopitelně, že lidi, co sotva proloupli oči, aby vůbec trefili ráno do práce, na nějaké rozhovory neměli náladu. Jednou si pamatuju, že nějakou "oběť" už na zastávce autobusu našel, ale moc si nepopovídali. O dvě stanice dál totiž zjistil, že na zastávce u školy zapomněl aktovku a tak si pro ní musel doběhnout...