Málokterý filmař rozděluje lidi tak jako on. Jedni označují jeho filmy za pokleslou zábavu, jiní na ně chodí s nadšením. Jeho snímek Slunce, seno a pár facek za jediný rok viděly čtyři miliony osm set tisíc diváků a tenhle rekord dosud žádný český režisér nepřekonal. Teď si brousí zuby na další. Do kin jde jeho snímek Babovřesky.
Co je to za název, pane režisére?
Je to slovní hříčka. První písmeno vesnice Žabovřesky, jsem vyměnil tak, aby název naznačoval, o co ve filmu jde. Tedy, hlavními hrdinkami jsou báby, staré babky, správné české vesnické drbny.
Neurazí se mnohé dámy v letech?
Ježíši, proč? Do každé vesnice přece patří klasické české babky. To slovo vůbec nemyslím hanlivě, naopak. Takové babky hýbou životem mnoha obcí, mnoha rodin. Víte, jaký je problém najít takovou babku? Pěkných mladých hereček je spousta, ale dam v letech, které si ze sebe umí dělat legraci a jsou ochotné ze sebe vytvořit bábu, tolik není. Bylo to velké a těžké hledání.
Tak prozraďte, jak probíhalo?
Snažil jsem se najít novou Cecilku nebo Kelišovou, oblíbené postavy z mých předešlých filmů. Vybírali jsme dámy od komparsistek, ochotnic po poloprofesionální herečky. Sázel jsem na neokoukané tváře. A jsem nadšen, kolik dam si ze sebe umí dělat legraci. Jedna paní si na konkursu dokonce vyndala zuby, aby mi ukázala, že vypadá jako Valérie Kaplanová, která ve Slunci senu a pár facek hrála babku v posteli. Já na dámy, se kterými je legrace a umí si dělat navíc srandu samy ze sebe, nedám dopustit a moc si jich za to vážím. Paní v letech mám zkrátka rád. Je znát, že něco prožily, že mají takovou tu zdravou vesnickou moudrost našich babiček, která se už dnes ze života vytrácí…
Snažil jste se vytvořit podobný divácký hit, jako bylo Slunce, seno a pár facek?
Babovřesky vlastně vznikly na přání mnoha diváků, kteří mě stále žádají, abych natočil něco podobného. Sbírám útržky ze života obyčejných lidí, zapisuju si je, a teď se mi zdálo, že už by na další film mohly vydat. Ve filmu jde v podstatě o to, že do vsi přijíždí nový mladý farář a místním babkám se moc nezdá. Nemůžou překousnout, že je mladý a že má takové nekřesťanské jméno Šoustal. A kolem toho se děj točí…
Čtete po premiérách? Jaké jsou na vaše filmy kritiky?
Já už přece vím, jaké budou. Počítám s tím, že zdrcující. Přesně vím, co točím a nechci nic víc ani nic míň, než aby se lidé bavili. Kdysi jsem natočil i snímky, na které se nechodilo. Na FAMU jsem byl rozhodnutý, že budu dělat krásné kostýmní filmy, spojení obrazů s hudbou. Byl jsem okouzelný pohádkami a filmy Václava Kršky. Teď říkám, že o osudu filmu vždy rozhodne jen a jen divák. Kritici často kolem filmu vytvoří rozruch, pochválí ho, ale za půl roku o něm nikdo neví. Na mé filmy se chodí, lidé se na ně znovu a znovu dívají v televizi a špatné kritiky v novinách na tom nic nemění. Naopak, zdá se mi, že čím jsou horší, tím pro mě lépe.
Děj nového filmu se opět odehrává v jihočeské vesnici?
Ano, natáčeli jsme na několika místech v jižních Čechách. Když zrovna nenatáčím, rád cestuju po Česku. Mám takový svůj osobní katalog pěkných či zajímavých míst. Vždy si to někde nafotím, zaznamenám, kde to bylo, co tam bylo, a založím do svého archivu. Je to výhodné. Dnes je natáčení drahé, producenti vítají, když jsou místa blízko sebe a nemusíme kvůli jednomu záběru cestovat přes celou republiku. Takže mám pěkný archiv pěkných českých i moravských vesniček a čas od času, jako teď v Babovřeskách, je využiju.
Stále žijete v Hošticích, kde se natáčel váš nejslavnější film?
Mám tam po rodičích barák. V Praze pak malinký byt, stačí mi, že se do něj vešla postel, psací stůl, pianino a knihovna. Ale když v Praze být nemusím, jsem v Hošticích. Prostě si tam jen tak sedím, dýchám vůni mateřídoušky a poslouchám, jak drbou místní babky.
Zdeněk Troška
Narodil se v roce 1953 ve Strakonicích. Studoval na pražské FAMU a také ve francouzském Lycée Carnot v Dijonu. Jeho prvním snímkem byl film Bota jménem Melichar, pak drama Poklad hraběte Chamaré, ale úspěch mu přinesla bláznivá komedie Slunce seno a pár facek a na ní navazující další díly. Je také tvůrcem řady pohádek, například Princezna ze mlejna, o Princezně Jasněnce a létajícím ševci. Divácky úspěšný byl také jeho film Kameňák složený s anekdot. Kromě těchto líbivých jednoduchých filmů je však také uznávaným divadelním režisérem – stojí například za uvedením opery Don Carlos v Národním divadle.
