Hlavní slovo v dnešním vyprávění má Mezinárodní organizace pro uprchlíky, kterou můžeme označit za svého času vůbec největší dopravní společnost na světě.
Vlastně celá uprchlická agenda v Evropě spadala od července 1947 pod gesci Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization – IRO), součásti struktur OSN se sídlem v Ženevě, která zastřešovala pětadvacet regionálních kanceláří po celém světě a zaměstnávala na 4000 pracovníků.
IRO kladla důraz na registraci a klasifikaci osob podle toho, zda měly nárok na pomoc mezinárodního společenství nebo nikoliv. Utíkající ze země původu pouze z ekonomických důvodů, ne kvůli politickému, náboženskému či etnickému pronásledování, bývalí váleční zločinci či kolaboranti s nacisty měli být pochopitelně vyjmuti z péče IRO. Ostatním měla být poskytnuta právní ochrana, ubytování, strava a uhrazeny cestovní náklady v případě kladného vyřízení emigračního řízení. IRO s půlmiliardovým dolarovým rozpočtem se tak skutečně stala největší dopravní společností, neboť zajišťovala pozemní, námořní i vzdušné transporty milionům osob. Poskytovala dobrovolnou repatriaci, pro osoby bez domova (displaced persons – DP) přesídlení do třetích zemí, případně asistenci při začlenění do života a ekonomiky v místě, kde aktuálně přebývaly, tedy zejména v Německu a Rakousku. Repatriace domů byla nabízena všem jednotlivcům, ale s klauzulí, že pokud by se ve své domovské zemi obávali perzekuce, měli právo odmítnout.
Jak známo, ve druhé polovině 40. let se ve všech zemích východní Evropy ujaly moci komunistické režimy, což uvedlo do pohybu další početnou migrační vlnu. IRO měla plné ruce práce s přílivem tisíců Ukrajinců, Estonců, Maďarů, Poláků, Albánců a mnozí další. Po únoru 1948 navíc doplnili pestrou národnostní směsici také Češi a Slováci. Původní datum ukončení většiny operací IRO bylo stanoveno na 1. ledna 1950. Vzhledem k enormnímu množství lidí setrvávajících v táborech byl po vleklých vyjednáváních mandát IRO nakonec prodloužen až do 31. ledna 1952, kdy zodpovědnost za uprchlickou problematiku nově zřízený Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
Počátkem roku 1950 se nacházelo 33 570 Čechů a Slováků v péči IRO, z toho plných 19 271 v americké okupační zóně Německa. Ve stejnou dobu statistiky uváděly, že IRO zatím zprostředkovala emigraci do dalších zemí celkem 12 281 lidem původem z Československa.
Evropský kontinent se stále bolestně vzpamatovával z druhé světové války. Města ležela v ruinách, výroba v továrnách stála, například Francii neustále sužovaly politické otřesy a vysoká nezaměstnanost, na Britských ostrovech fungovalo do počátku padesátých let přídělové hospodářství. Najednou měl pomalu se probouzející ekonomiky západoevropských zemí zasáhnout příliv masivní migrační vlny z východu, na což tyto země rozhodně nebyly připraveny a obyvatelstvo neskrývalo obavy a nevoli. Ačkoliv Švédsko, Nizozemí, Norsko, Belgie nebo Velká Británie čas od času vyhlásily vystěhovalecké akce a nábory omezeného počtu pracovníků do určitých oborů, uprchlíci po mnohých zklamáních na tyto nahodilé možnosti raději nespoléhali a upínali své plány a naděje spíše za hranice Evropy. Na piedestalu vysněných zemí stály Spojené státy americké, které však měly přísné kvóty pro přijímání imigrantů a čekací lhůty se mohly prodloužit i na osm let. Lidé navíc komplikovaně sháněli affidavit of support, tedy jakési dobrozdání či prohlášení amerického občana nebo firmy, že dotyčný je mravně bezúhonný, politicky spolehlivý, solidní, že se nestane pouhou přítěží pro americký sociální systém a státní kasu. Podepsaný patron se zavázal osobu finančně podporovat do doby, než bude výdělečně činná a samostatná. Pro zajímavost lze uvést, že 13. listopadu 1951 oznámil krajanský tisk v USA, že do New Yorku dorazil jubilejní miliontý uprchlík pod ochranou IRO. Byl původem z Československa a s rodinou se následně usadil v Texasu.
Spokojená rodina na cestě do Kanady. Fotografie poskytnuta z archivu M. Nekoly
Stále více lidí zaměřovalo svou pozornost na země Latinské Ameriky. Argentina, Brazílie, Chile nebo Venezuela nabízely levné pozemky k obhospodaření a hojné uplatnění pro techniky, inženýry ve stavebnictví, lékaře, zručné řemeslníky. Stačilo dodat potvrzení o dobrém zdravotním stavu, případně jej zfalšovat, zaujmout konzulárního úředníka, který vedl pohovor, prokázat vůli naučit se v dohledné době španělsky či portugalsky a žadatel měl napůl vyhráno. Přesto bylo třeba obrnit se trpělivostí a počítat s opakovanými nezdary. Dělníky do továren a dřevařských závodů s otevřenou náručí přijímala Kanada. Administrativní proces se táhl několik měsíců a každá země si zpravidla kladla jiné podmínky. Někde byli přijímání jen lidé mladí a svobodní, některé země naopak preferovaly kompletní rodiny, jinde platil horní limit padesáti let věku, nebo bylo nutné podepsat dlouhý závazek ve stavebnictví, těžařství, lesnictví či zemědělství, což s sebou mohlo nést bolestivé odloučení od rodiny, minimální mzdu, riziko zranění a tropických nemocí.
Našince vítala také Jihoafrická republika, Karibské ostrovy, Etiopie, Srí Lanka a pochopitelně Palestina, respektive Izrael, kam pod záštitou mezinárodních sionistických organizací proudily tisíce židů, přeživších holocaustu, ze všech koutů Evropy.
Austrálie byla v poválečném období patrně vůbec nejotevřenější přistěhovalcům z Evropy. Stál za tím dlouhodobý plán vlády v Canbeře navýšit počet obyvatel z pouhých sedmi na dvacet milionů. Mladí, kvalifikovaní, vzdělaní uprchlíci byli vítáni. V táborech se distribuovaly náborové letáky a brožury v mnoha jazycích. V letech 1945-1951 podniklo čtyřicet zaoceánských lodí na sto padesát plaveb a přivezlo k protinožcům celkem 183 159 lidí, z nichž asi 10 000 tvořili Češi a Slováci. Země se tím statisticky vyšvihla do čela celosvětového žebříčku. Až šestitýdenní plavba skrz Středozemí, Suezský průplav, Adenský záliv a Indický oceán a nutnost přijmout dvouletý pracovní závazek na určenou pozici mnohé zájemce odrazovala. Kdo se rozhodl zkusit štěstí mezi klokany, musel počítat s tím, že začne úklidem na nádražích, v pomocných profesích nebo budováním silnic v zapadlé Tasmánii či vnitrozemí, kde teploty běžně přesahují padesát stupňů Celsia, ačkoliv doma třeba vlastnil lékařskou praxi či advokátní kancelář. Startovací čára byla pro všechny „nové Australany“ stejná.
Také Nový Zéland, v očích uprchlíků nejvzdálenější výspa západní civilizace a Britského impéria, potřeboval mladou krev a odborníky do široké škály oborů pomalu se rozvíjejícího průmyslu. Trojice obřích lodí Goya, Hellenic Prince a Dundalk Bay bezpečně přepravila do Aucklandu a Wellingtonu několik set našich krajanů. Popisu jedné takové dlouhé plavby bude věnován článek příští týden.
IRO převážela až 30 000 duší každý měsíc, po souši, po vodě a ve vzduchu. Z Brém, Bremerhavenu, Hamburku, Rotterdamu, Janova, Neapole, Terstu a Trani neustále vyplouvaly železné kolosy s bezpočtem tragických osudů a toužebných očekávání světlejších zítřků na palubě. Vzpomínky na válkou zničenou Evropu, etnickou nenávist a zhoubnou rudou ideologii jako by každý cestující nejraději na zádi odhodil do rozbouřených vln.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
