Mám ráda procházku uličkami, kde lidé nemají potřebu hned, jak se sešeří, zatemňovat okna. Neokouním zvědavě, ale jen tak letmo nakukuji do domovů jiných. Dělá mi dobře vidět, že tu žijí lidé normálními životy, hrnek na stole, skladovací krabice na skříni, kytky na oknech, žehlička připravená k práci nebo chladnoucí po vykonané práci? Těžko říct. V tuto dobu obvykle ještě nevysílají obrazovky své neosobní světlo a člověk si užívá zvláštní klid.
Rozsvícená okna škol v tomto čase dávají na vědomost, že se konají rodičovské schůzky. Denně rozsvícená okna nemocnic a ústavů říkají, tady je pořád někdo vzhůru.
V historickém centru svítí ve starých domech sem tam okénko. Domy tu nejsou úplně obydlené a instituce pracující přes den už pomalu končí. Většina svítících oken různých tvarů vyzařuje určité tajemství a člověk si představuje skrytý půvab místností ve starých domech.
Zcela neskrytě někde září rozsvícené výlohy a velká okna restaurací. V takovém pátečním večeru, bývají zaplněné a člověk má pocit, že je svět tak nějak normální. Občas je ale rozsvícená výloha zatažená žaluziemi, vykazují určitou omšelost, sklo bývá opocené. Tato okna neokna skrývají příbytky nejchudších, námezdních dělníků různých národností, kterým někdo pronajal k bydlení něco, co k bydlení určeno původně nebylo. A člověk má pocit, že ten svět někdy tak nějak normální úplně není.
Nemám ráda žaluzie. Chápu jejich význam. Dům ze skla je hezká věc, ale přece jen domov je od toho, aby skýtal potřebné soukromí. Když se vracím domů, naše okno působí jako zapomenuté v čase sice nedávném, ale přece jen minulém. Muškát na okně, za muškátem barevný veselý závěs, za závěsem lampa, která ho prosvětluje. Vlídný světlý obdélník v tmavé ulici. Možná, že se tak jeví jenom mně, protože je to naše okno, nevím. Žaluzie ale stahovat nemíním.
Večer nebo spíše v noci, chodívám na zahrádku, dívám se na hvězdy, přemítám o velikosti stvoření, o zázraku bytí a myslím na blízké. A tamhle ještě také svítí okno, asi je tam někdo sova jako já.
Nejkrásnější jsou lampy svítící do korun zlátnoucích stromů. Stromy proměněné v pochodně zlaté krásy, světlem doprovázejí padající listy jako symboly uplývajícího času. Zbarvené listy nepřemýšlejí o tom, jaká je hodina. Padají tiše a poslušně. Nastal jejich čas.
