Patřil k nim i Antonín Vondruška (1934-1997), syn zámožného pražského podnikatele, který coby čtrnáctiletý mladík utekl z republiky, aby se po třech letech strávených v Německu vydal vstříc novozélandskému dobrodružství.
Podrobnosti ze sedm týdnů trvající zaoceánské plavby, jež v létě 1951 začala v přístavu v Neapoli, Vondruška zaznamenal ve svých pamětech. Kapitola nesla název V Neptunově říši:
„Konečně nás 8. července naložili a odvezli do přístavu. Čekala tam na nás norská loď Goya, najatá IRO. Poháněl ji osmipalcový dieselový motor, na délku měla 130 metrů, vysoká byla 17 metrů, necelých 9 metrů vysoká. Postavila ji německá společnost Vulcan v červnu 1938 a pronajala si ji přepravní společnost West Africa Line. Po vypuknutí války ji převzalo německé válečné loďstvo a pod jménem Kamerun využívalo jako zásobovací a opravnou loď pro ponorky. Goya nese název od roku 1947, kdy byla předána norské vládě jako součást válečných reparací. Pravidelně jezdila mezi severoevropskými a americkými přístavy jako nákladní plavidlo. Ačkoliv to prameny neudávají, byla prý v té době používaná i na přepravu dobytka. Na palubu se mohlo vměstnat až 1160 pasažérů.
Na první pohled se nám zdála úžasná - byli jsme všichni zvyklí nanejvýš na parníčky z Prahy do Chuchle. Byla neděle, kolem úžasný klid, teplý vzduch a silná vůně vší té kvetoucí zeleně kolem. Dovedli nás do kabiny, ve které budeme přespávat. Ani jsme se pořádně nerozhlédli a prchali jsme na palubu, abychom nezameškali odplutí. Mnoho z nás nechtělo jít v tu noc ani spát, ale kapitán byl neoblomný - po večerce nesměl nikdo z cestujících na palubu. Podmínky panovaly přísné, skoro vojenské. Informační letáky předem varovaly, že je kapitán na palubě absolutním pánem a každý jeho rozkaz, byť tlumočený posádkou, musí být okamžitě uposlechnut bez jakékoliv debaty nebo odmluv, i když se zdá být nesmyslným. Každé ráno v deset kapitán s důstojníky prováděli kontrolu čistoty, při níž nesmělo být nalezeno nic chybného. Mimo lodního zákona byla uveřejňována skoro každý den různá nařízení, vývěskami či lodním rozhlasem, a každý cestující měl povinnost obeznámit se s nimi.
Za války Goyu přestavěli na dopravu vojska, takže dvě velká skladiště byla upravena jako ložnice. Do tříposchoďových paland se moc špatně lezlo, když obyvatel horní už ležel, protože se péra prohnula, a postele byly tak těsně nad sebou, že bylo naprosto nemožné se na nich posadit. Ve skladišti spala polovina cestujících, a protože nás na lodi bylo přes tisíc, znamenalo to asi pět stovek. Střední skladiště obývali muži, zadní ženy a děti. Rodiny byly tedy roztrženy. Každá ložnice měla v chodbičce u schodů jeden malinký pramínek ne velmi chutné vody na pití. Při zmáčknuti knoflíku vystříkla asi 5 centimetrů vysoká fontánka z malé trysky. Na umývání pitná voda nebyla, do sprch se pumpovala slaná, mořská.Ty fontánky byly během cesty kamenem úrazu. V tropech, na něž jsme nikdo nebyli zvyklí, byla ohromná horka a samozřejmě žízeň. Trysky byly v nepřetržitém provozu, u každé stála trvalá fronta. Obyčejně se člověk nestačil pořádně napít, po několika locích ho čekající odstrčili, a pokud byl ještě žíznivý, musel se zařadit do dlouhé fronty znovu.
Já sám jsem od Rudého moře trpěl několik týdnů mořskou nemoci a přál jsem si umřít. Jak říkají Angličané - na mořskou nemoc se neumírá, trpitel si pouze přeje, aby mohl umřít. Za dne jsem trávil většinu času natažen na palubě zábavným pozorováním špičky stěžně a současně střídavě koutkem levého a pak zase pravého oka přibližující se obzor. A bylo mi čím dál hůř.
Předtím v německém uprchlickém lágru býval velký hlad. Dostávali jsme dost ubohý příděl poživatin jednou za deset dní a obvykle to člověk spolykal hned v prvních dnech a pak polehával na kavalci a snil. Já jsem měl takovou oblíbenou představu, že až se jednou dostanu do země zaslíbené, uvařím si celý velký pekáč svíčkové s kyselou smetanou, nakrájím do lavóru na kousky takových třicet knedlíků, poleju až po okraj svíčkovou, navrch ještě vyprázdním celou sklenici brusinek, a pak do toho zabořím obličej a budu chlemstat jako prase. Žádná lžíce, nic. Teď na lodi jsem si začal vymýšlet docela jiné zařízení. Při stálém horku, nedostatku vody a mořské nemoci nebylo na jídlo ani moc pomyšlení, zato trápila stálá žízeň. A stát ve frontě na vodu, když se přitom stále chce zvracet, také není velmi lákavé. Takže jsem do konce cesty v australském vymyslel a zdokonalil automatické lešení, které by se klenulo nad pohovkou obklopenou větráky. O klimatizaci tenkrát ještě nikdo neslyšel. Na lešení by byla řada soudků, a každým soudkem by procházela z ústředního kompresoru lednice chladicí spirálovitá trubka. Soudky by byly plné různých ovocných šťáv a moštů a z každého by vedla tenká gumová trubička k jakési klávesnici před ležícím na pohovce. Každá klávesa by ovládala malý pístový uzávěr, a výstup ze všech by byl pojen do jakési troubele s náustkem. Takže by si ležící pasažér mohl klávesnicí tvořit celé symfonie a koncerty ledových nektarů, které by mu bez námahy prýštily z náustku přímo na jazyk. Výhodou takovýchto bláznivých snění je, že člověk nikdy není nasycen a hrdlo zůstává vyprahlé - tudíž je to pro svou neskutečnost nekonečný požitek.
Všichni cestující se měli střídat v pomáhání v kuchyni. Sice to mělo určité výhody, ale na mne přišla řada jen jednou, a to právě před Adenem v Rudém moři, když bylo to nejhorší počasí. Z kuchyně mne vyrazili hned, jak se mi začal očividně zvedat žaludek nad kupou nakrájených melounů, které jsme naložili v Port Saidu. A potom už mne nikdy nepozvali. Když jsme před rovníkem měli cvičení k záchranným člunům, udělal mi jeden kamarád fotografii ve vestě. Změnil jsem se skoro k nepoznání, z baculatého kloučka se stal naježený a vychrtlý přízrak. Mohu vřele doporučit mořskou nemoc čtenářům jako zaručenou a ohromně rychlou odtučňovací kůru.
Loď Goya udělala tu cestu před naším transportem několikrát na Nový Zéland a aspoň jednou do Austrálie. Později jsem se dozvěděl, že po úspěšném, i když nepohodlném, doručení naší skupiny odcestovala do Japonska, kde byla prodána do šrotu. Nedivil bych se. Dvakrát jsme se v Indickém oceánu zastavili, jednou asi na dva dny, kde byly po boku spuštěny na moře na lanech jakési lávky – prý se ocelové pláty natíraly lakem, aby se zamezilo rezavění. Ten svařovací autogen, který přitom používali s ostrým malým plamenem, prý sloužil pouze k opalování staré barvy. No, je asi dobře, že jsme neznali podrobnosti. Nedovedu si představit, jak by dopadla panika na tak napěchované lodi. Naštěstí bylo klidné počasí, i když velmi horko a vlhko. Využil jsem pauzy k tomu, abych obřadně a důstojně v oceánu pohřbil svou gibsonku, kytaru, která mi byla tátou propašována do Německa už v roce 1949 a která mne doprovázela na celém putování po lágrech až sem. Na lodi se ale definitivně rozklížila a pokroutila tak, že byly jakékoliv naděje na opravdu očividně beznadějné.
Konečně jsme dorazili do Wellingtonu a mně i dalším potřeštěným klukům se otevírala nová životní kapitola…“
Čeští kluci na palubě Goyi v Adenském zálivu. FOTO: poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Sluší se ještě dodat, že Antonín Vondruška se usadil ve Wellingtonu, vypracoval se v uznávaného šéfkuchaře luxusního hotelu St. George a strhl na sebe také mediální pozornost, když po okupaci Československa v srpnu 1968 zorganizoval protesty stovek demonstrantů před sovětskou ambasádou.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
