Na dámském jsem byl jen jednou omylem a musím říct, že z kabinky vycházejí dáma se ani trochu nezarazila, když mě viděla, jak si v umývárně spořádaně myju ruce „po“. Jo a některé příhody si půjčím ze své knihy Maléry a já, která kdysi vyšla a kterou možná najdete ve své nebo v městské knihovně.
Před mužskými záchody není fronta skoro nikdy. S výjimkou deseti minut před startem běžeckého závodu. Jeli jsme na dovolenou do jižních Čech (jak se v 90. letech říkalo Rakousku a Itálii). Jako správný muž jsem potřeboval na záchod už po dvou hodinách, a tak jsme zastavili u pumpy. Zrovna přijel zájezdní autobus a všichni se vyrojili ven. Šel jsem na Pány a když jsem vyšel ven, koukám, že před druhými dveřmi stojí dlouhá řada netrpělivých žen.
Ani nevím, jak to přišlo, ale prostě jsem prohodil: „Dámy, já se vám omlouvám, že jsem muž.“ Všechny se začaly řehtat a dvě mladší ženy na konci řady se najednou zlomily v pase a… a já majestátně vyšel ven, aniž bych se zajímal o to, co se zřejmě dělo.
Dvě pěkné historky mám ze zahraničí. Byl jsem jednou pozván do Bruselu na nějaké jednání a večer se šlo na večeři do docela dobré restaurace. Takže jdu na Pány, otevřu dveře, za nimi docela velká místnost a všichni pánové pěkně v řadě vedle sebe se trefují do mouchy (ty máme někdy namalované uvnitř mušle, abychom se tam trefovali, je to preventivní opatření uklízeček a musím říct že vždy funguje). Bylo tam prostě zaplněno. Takže přehlédnu ty soustředěné postavy a najednou vidím, že někde uprostřed je v dlouhé řadě jedno místo volné. Hned jsem tam radostně naběhl, už přistupuju… a náhle vidím zraky okolních pánů spočívajících na mně: právě na tomto jediném místě mušle chyběla. Ti okolostojící byli právem zvědaví, co udělám. Já v tu chvíli taky. (Nebojte se, ve vypjatějších situacích se nám to samo přeruší).
Jindy jsem šel po Helsinkách, navštívil jsem totiž radnici v sousedním Vantaa, a protože Finové milují vysoké ceny, bylo mi líto odevzdat tolik peněz v hromadné dopravě. Mobily nebyly, debily zabily. I sehnal jsem si plánek města a kráčel do centra pěšky. Procházel jsem bývalou tovární čtvrtí (nyní již s moderními byty a kancelářskými prostorami) a náhle zahlédl finský a český název. Ten český jednoduše oznamoval, že tam je Česká hospoda. Hurá, krajani. Dám si tam aspoň pivo a třeba se dozvím něco zajímavého o Helsinkách.
Vstoupil jsem, pivo si dal, ale nic se nedozvěděl, protože úplně celý personál byl finský. Finština, jak víte, je jazyk, který není podobný vůbec ničemu. Něco jako sinhálština nebo bengálština, abychom vám to naprosto přiblížil, že. Dopil jsem, zaplatil a kráčím ven. Tak ještě preventivně si zajít na toaletu. Přijdu ke dvěma dveřím. Na jedněch bylo napsáno (česky) Muži, na druhých bylo napsáno (česky) Ženy. Pak mi došlo, co je na těch nápisech divného. Vy už to teď víte. A do toho přišly ke dveřím dvě Finky středního věku a intelektuálského vzhledu. Zastavily se rozpačitě přede dveřmi a jak jsem pochopil, začaly se radit, kam jít. Jejich zoufalství a nervozita stoupaly, asi šly na poslední chvíli. Protože ale nevěděly, že právě já jsem Čech a nápisům rozumím, tak se mě na nic neptaly. Mám dosud před očima jejich zmatek, odhodlání střídané se strachem, kam vstoupit, ten jejich fyzický nepokoj a rostoucí stres. Já byl napnutý, jak při dobré detektivce. Pak si jedna z nich dodala odvahy a zvolila naštěstí ty správné dveře. Za pár vteřin slyším, jak volá vítězoslavně na tu druhou - jistě něco jako „Je to tady!!“ Muselo to být jedno z nejhezčích volání, která dotyčná v životě slyšela. Vítězoslavné, triumfální.
Jen abyste tu příhodu ještě víc ocenili, přidávám finská slova pro muže a ženy: naiset a miehet. Tak co z toho jsou muži a co ženy, co myslíte? Jak byste před těmi dveřmi asi dopadli/y vy?
Letos jsem tu už popisoval, jak jsme se seznamovali s krásnou Ukrajinkou Halinou, kterou do Čech vyštvala válka. Nebyla v Česku dlouho, takže moc česky nerozuměla, natož aby česky mluvila. K úvodnímu seznámení jsme ji pozvali do našeho altánku na kávu s nasadili zcela základní otázky – odkud je, co dělala před válkou, kde jsou její rodiče atd. Ale hned na té první otázce jsme se zasekli.
Chtěl jsem vědět, odkud přijela. Dnes vím, že se to ukrajinsky řekne „De ty živeš?“, ale tehdy jsem mluvil pomalu a česky: „Kde vlastně na Ukrajině bydlíte? Někde na severu nebo na východě?“
„Ne, na zachodi.“
„Halino, ne! To je špatně. Prosím vás, tohle tady neříkejte.“
„A proč?“
„Protože vy nebydlíte na zachodě, ale na západě. My máme česky východ a pak teda…“
„Zachod, já vím.“
„Ne, jezusmankote, jak vám to mám vysvětlit. No, jak se řekne to…“
„Co?“
„No, kam se chodí…“ Kristepane, já to musím předvádět, jen si mě představte v tom podřepu!
Směje se: „Přece tualet.“
Toaleta! Takhle snadný to je! Shrnuji: „Takže u nás chodíte na záchod, ale bydlíte na západě.“
„To si musím zapsat,“ kroutí Halina hlavou nad tou nelogickou češtinou.
Líbila se mi příhoda manželky jednoho známého. Na přelomu minulého roku se s manželem o něco pohádali a ona odešla na záchod, kde se zamkla s mobilem. Aby tam jen tak neseděla, začala rozesílat novoroční esemesky. Když už chtěla spláchnout a odejít, na dveře náhle hlasitě zabušil její manžel. Ona se tak lekla, že při tom splachování upustila mobil přímo do záchodu. Naštěstí se nespláchl.
Teď se mi vybavil rok 1969, kdy jsem studoval v Praze. Po období krátké demokratizace společnosti v roce 1968 se k moci dostal soudruh Gustáv Husák. Na pánských záchodech se pak objevovaly škarohlídské a trochu plačtivé nápisy „Už jen to máme ve svých rukou!“
Mimochodem, odborníci už dávno vědí, že když se nám něco podaří, že se nám do těla rozleje hormon dopamin. Mozek ho produkuje, když se nám něco povedlo nebo očekáváme odměnu. Dopamin (pro puntičkáře uvádím jeho vzorec C8H11NO2) je odměnou za výkon, za každý malý úspěch, je to důvod, proč se cítíme dobře, když najdeme ztracené klíče, když dokončíme článek, když se nám povedl oběd a všem chutná. Dámy získávají dopamin i z koupě nového svetříku či kabelky, pokud nemají před očima současně výčitky manželů. Dopamin prostě znamená dobrý pocit ze sebe sama. No a moje hypotéza je, že přesně to se děje, když se na záchodě pěkně… Ale co vám budu napovídat, běžte si to vyzkoušet.
O. Čepelka
Na obrázcích si povšimněte slavného trojnápisu, pak té úžasné instruktážní kresby na květináčích nebo vtipným označením dveří. A ta fotka s jednou mušlí, ano, to je přesně ten případ z Bruselu. Já se tam později vrátil, abych si to místo vyfotografoval.
(Pro Pražáky a lidi z okolí Prahy: v úterý 12. odpoledne můžete na předvánoční besídce v mé knize Aforismy pro život zkusit najít aforismus o záchodech. Sázím se, že tam nebude.)
