Už jsem v jednom svém fejetonu psal, že nerad bilancuji. Těžko se to ale vysvětluje. Poznal jsem, že jakmile se v nějaké mojí úvaze objeví slovo bilance – bilancování, lidé to, většinou, vnímají jako pesimistické. Bilancování totiž skutečně zavání pesimizmem. Ale má také více významů. Já o konci nepřemýšlím. Proč taky. Prostě píši. To slovo bilance je proto třeba vnímat v kontextu s celým textem.
Jenže, málo platné, jsou chvíle, kdy má člověk právo a většinou i chuť se na chvíli zastavit a ohlédnout se zpátky za minulým. Na tom není nic špatného. Vždyť, jací jsme dnes, za to vděčíme své minulosti. A myslím si, že taková chvíle pro mne právě nyní nastává. Tato, moje nová, kniha fejetonů, glos a krátkých kurzivek je totiž už mojí v pořadí knihou dvacátou. A tak si snad malé ohlédnutí mohu dovolit. Takové ohlédnutí přece není konečnou bilancí. Už i proto, že jsem knihu nazval NĚCO MÍT PŘED SEBOU. Vždyť pořád máme něco před sebou. I já to tak vnímám.
Americký spisovatel Robert Fulghum v jedné své knize píše:
„Moje psaní je kronikou mého života.“
Spisovatelé pochopitelně nepopisují pouze reálné skutečnosti. Proto jsou to spisovatelé. Fabulují a vymýšlí si. Mají vizi. A tu reálnou skutečnost si podle této vize upravují. Mnohdy si, kupodivu, vymýšlí a upravují i sami sebe. Svoji idealizovanou realitu. A tu realitu mixují s tím, co by si přáli. V jejich dílech je mnoho osobního. Svoboda tvorby je přitom vždy na prvním místě.
Dvacet knih je pro laika, jakým se pořád cítím, slušný počet. Když se zamyslím nad onou Fulghumovou myšlenkou, docházím k podobnému názoru. V mých glosách, fejetonech, povídkách, básních, vzpomínkách, cestopisech i v zatím jediném vydaném románu se skutečně zobrazuje jakási kronika mého života. Trochu upravená, trochu zidealizovaná, místy až trochu exhibicionistická. Takový pohled do rozostřeného zrcadla života a času. Doufám, že ten pohled není ještě konečný. Že bude mít ještě mnohá další pokračování.