Už jsem se vám tu postupně svěřila, že jsme si s mužem vyzkoušeli Vánoce jak v přímořské destinaci s arabskými službami, tak v útulném penzionu na úpatí rakouských Alp, a loni i s vnoučkem u syna a snachy. Výsledek – třikrát a dost. Copak já bych zejména ten třetí způsob prožití Štědrého večera brala, avšak pro mého muže všechny tři alternativy uvízly na jediném.
Na pohodlí domova s rybí zelňačkou a chlebíčky. Jak jinak. Proto nadále zimní výlety ano, ale Štědrý den už výhradně v teple domova. Pro letošní advent jsme tedy zvolili krátký ozdravný pobyt v termálních lázních opět u našich rakouských sousedů.
Poplatek za storno na poslední chvíli dosahoval stoprocentní výše ceny pobytu, takže vůbec nepadalo v úvahu změnit plán, ani když z pátku na sobotu napadalo tolik sněhu, že ho v den odjezdu bylo do výše sněhové kalamity.
Nakonec jsme to však zvládli a můj muž to přežil i bez pečené klobásy a svařáku na slavném vánočním trhu ve Vídni.
Lázeňský rezort Bad Blumau předčil naše očekávání. Pitoreskní design podle známého architekta, unikátní složení léčivé vody z vulkánu a koupání uprostřed sněhové pokrývky v horkých venkovních bazénech s téměř neprodyšným oparem, což jsem v plavkách velmi ocenila... Prostě nádhera.
Zpočátku všechno probíhá v lehkém opojení ze změny prostředí, ale třetí den začíná mít naše manželská tolerance drobné trhlinky.
Znám to, a většina mých vrstevnic to zná určitě taky, ale málokterá to buď veřejně přizná, nebo o tom dokonce napíše. Vím, že ve čtvrté dekádě manželství už přibývají neduhy, horší se zrak i sluch, výměny názorů jsou čím dál častější, reakce prudší a vzájemné vyčítání co kdo kdy kde a jak sahá často až do pravěku. Zvláště pak, když není možnost úniku.
Začne to pozvolna.
„Tys vypnula topení?“ „Jo, bylo tady horko.“ „Ale mě už je tu zima.“ „Tak si vem svetr!“ „Co říkáš?“ „Vem si svetr!!“ „A kam jsi ho zase dala? Měl jsem ho tady přes židli!“ „Pověsila jsem ho do skříně...“ "Tady není!“ „Ale je… nalevo! Ty koukáš jen vpravo...!“
„Jdeme do bazénu, jo?“ „Já bych se šla raději projít“. „Domluvili jsme se, že na procházku půjdeme až zítra.“ „Ne, ty ses nedomlouval, tys to rozhodl!“
„Kam jsi mi dala plavky?“ „Jsou na topení, vezmi si ty druhý!“ „Ale já chci ty modrý!“
„Vzalas mi mazlíka?“ „Ne, ale tady jsou přece dva malý polštářky, klidně si vezmi i ten můj!“ „To není ono. Máš si to psát…“
„Mohla bys vypnout ten počítač?“ „Vždyť jsem úplně potichu a skoro potmě!“ „Ale mě to ruší.“ „A když ty si pustíš televizi na plný pecky, tak mě to rušit nesmí...“
„Zase se chceš hádat?“ „Nechci, ale proč musí být vždycky po tvým? A mě v jednom kuse peskuješ.“ „Ne, ty mě pořád nadáváš! A čím seš starší, tím je to horší, je z tebe uhádaná…“„…Stará baba, jen to řekni…“ doplňuji vzdouvající se vlnu hádky, která se dá přirovnat ke zdejší nikdy nekončící vulkanické činnosti.
Z jádra země vytryskne ničivý horký pramen, chvíli výhružně bublá, pak se pomalu zklidní, ochladí a vzápětí se promění v přiměřeně hřejivou, očistnou koupel… A přijde další erupce a další zklidnění, a další výbuch vzteku a další usmíření a tak to jde pořád dokola. Není to na rozvod, ale strašně to vyčerpává… Stejně jako ta léčivá voda.
Najednou zjišťuji, že věčný koloběh partnerského soužití demonstrují i páry kolem nás. A žasnu, jak je to zřetelné… Zamilovaní mladíci nadnášejí v teplé vodě své slečny láskyplně propletené v náručí před sebou, zatímco letité páry to mají přesně naopak. Muži s vyhaslým pohledem vláčí svoji polovičku tu s větší, tu s menší nadváhou, přisátou na zádech. Jako břemeno na svých bedrech…
Den před odjezdem mě u snídaně česky osloví paní v mém věku. Když si ověří, že jsem to skutečně já, naprosto mě odzbrojí svojí pamětí. Před pětatřiceti lety se mnou prý ležela na pokoji v brněnské nemocnici, byla jsem zrovna čerstvě vdaná, voněla jsem tehdy strašně populárním parfémem Poison a byla se mnou hrozná sranda…
Docela jsem se zastyděla. Jednak za to, že já jsem si milou paní Janu nezapamatovala, a taky že už se mnou není sranda. Že by únava z krásného, ale náročného soužití? Vtom se mi vybavila ta pronikavá vůně v tmavozeleném flakónu, dárek od novomanžela, a s ní i ten pocit, jak moc jsem do něj tehdy byla zamilovaná, a on do mě, a jak jsme byli oba mladí a nerozumní…
Ale že jsme spolu zůstali, že spolu navzdory všem erupcím a kalamitám oslavíme i letošní Vánoce, a snad i ty příští, a dá-li bůh, snad i ještě pár dalších.
Tak ať jsou šťastné a veselé, a v každé rodině ať po nich zůstane aspoň trochu srandy...
Hezké vztahy v běhu času adventního vám přeje
HŠ
