Volné pokračování příběhů o Martě a její rodině.
Nejkrásnější dárek dostala Marta na Štědrý den dopoledne. Šla navštívit rodinu svého syna a poprvé si pochovala svou nejmladší vnučku Leu. Byla tak roztomile droboučká! Marta ji podložila oběma rukama a pak si ji neobratně opřela o svůj hrudník. Už dlouho neměla něco tak křehkého a něžného ve svých rukou! Cítila, jak Lee splašeně bije srdíčko. Nebo se jí to jen zdálo a bylo to její vlastní srdce? Malá Lea se v jejím náručí pomalu zklidnila a nakonec i usnula. Mai se omluvila, že se ještě dnes nestihla osprchovat a zmizela v koupelně.
“Mami, jaké kouzlo jsi na ni použila? Nám Lea nechce vůbec v noci spát!” zeptal se překvapeně syn.
“Žádné kouzlo na tom není, chce to jen velkou trpělivost. Musíte si všichni na sebe nejdříve zvyknout a najít si ten nejvhodnější režim.”
“Tobě se to řekne, ale Mai je strašně unavená. Usíná už i ve dne. Už skoro nemluví a každou chvíli pláče.”
“To víš, je to pro ni fyzicky i psychicky náročné. Hormony jsou na pochodu a Mai chce určitě obstát jako dobrá matka. Snaž se jí co nejvíc pomáhat. Když vezmeš Leu do kočárku a budete venku aspoň hodinu, Mai bude mít chvíli sama pro sebe. A v kočárku skoro každé dítě po chvíli usne.”
Libor na to neřekl nic, jen zhluboka povzdechl.
“Na Štěpána jedeme za Ladou na Vysočinu, ale až se vrátím, můžu chodit s Leou ven i já. Prostě místo hůlek si vezmu kočárek a projdu se s ním po své kondiční trase. Ostatně budu mít po novém roce více času, budu chodit do práce jen jeden den v týdnu.”
Marta čekala, že Libora budou zajímat nějaké podrobnosti, ale vůbec se nad tím nepozastavil.
“To by bylo fajn. Zatím mám otcovskou dovolenou, ale nedovedu si představit, až budu muset jít do práce a Mai tu bude s malou sama.”
“Nenaříkej, i já jsem byla na tebe sama, když ses narodil. A to jsem se starala ještě o Ladu. Taky jsem byla občas na dně svých sil. Ale vždycky se našel někdo, kdo mi pomohl. A tehdy ani neexistovaly ty vymoženosti, které máte dneska. Denně jsem prala, věšela a pak žehlila spoustu plen. Dnes jsou pleny jednorázové, sice neekologické, ale čas to šetří a dítě je v pohodě.”
“Mai původně mluvila o normálních plenkách, pár jich doma taky máme. Ale teď na ně naštěstí zapomněla. Ale stejně pořád něco hledá a řeší na internetu.”
“No, je jiná doba, ale všeho moc škodí. Někdy je lepší vlastní zdravý rozum.” řekla Marta poněkud vyhýbavě. Měla zkušenost, že nevyžádané rady nefungují. Radši si užívala nádherný intimní kontakt s několikadenním človíčkem. Přesto se neubránila některým myšlenkám, které se jí honily hlavou. Do jakého světa se její vnučka narodila? Válka už zuří i v Evropě a násilí je na denním pořádku! Jaký bude její život?
Mai konečně vyšla z koupelny. Když spatŕila spící dcerku u Marty v náručí, zvládla se dokonce i usmát.
“Už jsem říkala Liborovi, že až se vrátíme z Vysočiny, můžu malou vozit venku v kočárku, když budete chtít. Jen mi dejte vědět, kdy by vám to vyhovovalo.” nabízela se znovu Marta, když uložila holčičku do postýlky a chystala se k odchodu. Nedočkala se odpovědi. I vánoční dárky, které přinesla, zůstaly v tašce v předsíni.
Cesta na Vysočinu byla tentokrát náročná. Ocelově šedá obloha a silný vichr je provázely po celou dobu. Na Chrudimsku museli objíždět zaplavenou silnici, ve vyšších polohách a na místech, kde prochází silnice lesem, byly na vozovce místy zmrazky. A občas je překvapila i nějaká ta větší větev ležící na vozovce. Marta byla ráda, že jedou ještě za denního světla, měli větší šanci se vyhnout případným překážkám. Společně s Petrem sledovala pozorně situaci na silnici a přála si, aby už byli na místě. Překvapilo je, že v domě nesvítilo ani jedno okno, i když se už šeřilo. S Ladou byla přece domluvená, že přijedou dnes odpoledne. Ladino auto však na parkovacím místě u domu nestálo. Marta samozřejmě věděla, jak se dostat dovnitř. Klíč našla na obvyklém místě.
Chvíli po jejich příchodu se objevil v domě Jiŕí a všechno jim vysvětlil.
“Lada s dětmi dnes jela na návštěvu k Milanovým rodičům. Když jim pŕed svátky volala a chtěla je pozvat na návštěvu jako každý rok, dozvěděla se, že přijet nemohou. A také, že už nebydlí v Praze. Přestěhovali se do domova s pečovatelskou službou někde ve středních Čechách. Rozhodla se, že je tedy s dětmi navštíví, aby měli možnost vidět aspoň jednou za rok svoje vnoučata. Já jsem jí do toho nemluvil, je to jejich věc. Byl jsem dnes celý den u svých rodičů, odpoledne jsem vyhlížel, zda už někdo přijel. Z prvního patra od rodičů je sem docela dobře vidět. Před chvílí jsem si všiml rozsvícených světel, a tak jsem přišel.” popsal Jiŕí celkem podrobně situaci. Zatímco si Marta s Petrem přinesli pár věcí z auta a dali se je nahoru do podkroví, snažil se Jiŕí dovolat Ladě. Začínal mít obavy, že se ještě nevrátila. Venku se setmělo, déšť s ledovými krupkami už byl trvalý a vítr ještě více zesílil. Ladu prý na cestě zdržel spadlý strom, ale hasiči prý už ho odklízejí. Za pár minut bude doma.
Děti byly po cestě rozespalé a unavené, ale okamžitě ožily, když uviděly babičku s dědou a dárky, které dodatečně přibyly pod stromečkem. Lada začala chvatně připravovat večeři. Dnes večer ještě chtěla jít s Jiřím na koncert. Mezi krájením a mícháním jen naznačila, že dnešní návštěva u rodičů jejího muže byla hodně náročná. Na podrobnosti bude prý dost času zítra. Když Lada s Jiŕím odjeli do města, usadila se Marta s Petrem u krbových kamen, popíjeli horký punč a povídali si. Přesněji řečeno Petr si ji spíš dobíral, že neustále koketuje s Jiŕím. A Marta mu to vehementně vyvracela. A kupodivu je to bavilo. Děti byly dnes večer mimořádně hodné, zabrané do vytváření nejrozmanitějších výtvorů z lega. Až když nejmenší Ema začala zívat, podařilo se Martě je zahnat do postelí. Pak si otevřela knížku, kterou dostala k vánocům. Petr si cosi četl na internetu.
Po chvíli Marta zaregistrovala jakýsi nejasný zvuk, který sem nepatřil. A pak znovu a znovu. Intuitivně se vydala k dětským pokojům. Holčičky ve svém pokojíčku klidně spaly, ale Toník seděl na posteli a vzlykal. Nejdŕíve ji napadlo, že se probudil z nějakého špatného snu. Rozsvítila proto malou lampičku a sedla si k němu, aby ho uklidnila. Toník ale nevypadal rozespale. Měl uplakané oči, vzdychal a jeho tělíčko se třáslo. Marta mu utřela obličej, pohladila ho po vlasech a podala mu kapesník, aby se vysmrkal.
“Víš co? Teď si zase lehneš, já zhasnu světlo a zůstanu tady s tebou. A když budeš chtít, tak mi povíš, proč jsi plakal.” pošeptala mu tiše do ucha. Byla to tak trochu sázka na jistotu. Buď se jí Toník svěří, nebo prostě usne a ráno tŕeba nebude o ničem vědét. Toník se položil, nechal se přikrýt a chvíli jen hlasitě oddechoval. Pak přece jen promluvil: “Tátova babička mi říkala, že maminka může za to, že táta umřel. Prý by se to nestalo, kdyby byla maminka hodná. Ale moje maminka je hodná.” A bylo to venku. Marta pochopila odkud vítr fouká.
“To ti řekla dneska, když jste za ní byli na návštěvě?” chtěla si upřesnit Marta.
“Maminka šla s holkama na záchod. Já jsem tam zůstal chvíli s babičkou a dědou sám. A babička si mě přitáhla k posteli a řekla mi to do očí. Hrozně jsem se bál.” vyprávěl Toník. Jeho hlásek už zněl o poznání klidněji, když se svěřil.
“Tak tím se Toníku vůbec netrap. Tvoje maminka je moc hodná, já to vím nejlíp, protože je moje dcera a já ji znám ze všech lidí nejdéle. Měla tvého tatínka ráda a nikdy by mu neublížila.”
“Ale kluci ve škole říkali, že můj táta byl oběšenec…” zajíkal se Toník. To Martu vyvedlo z míry. Netušila, co všechno Lada řekla svým dětem o smrti jejich otce. Jak má na toto reagovat?
“Toníku, tvůj tatínek byl moc nemocný a sám se rozhodl, že už nechce žít. Odešel do lesa a oběsil se. Maminka o tom vůbec nevěděla, hledala ho.” snažila se Marta najít vhodné a pravdivé vysvětlení.
“Tak proč mi to babička říkala jinak?” trval na svém Toník.
“Babička je stará a nemocná, a je jí smutno, že už nemá svého syna. Taky může být už trochu popletená, a tak si vymýšlí. Netrap se tím a klidně spi. Když budeš chtít, tak zitra poprosíme maminku, aby ti řekla o tatínkovi všechno, co budeš chtít vědět.” napadlo Martu a byla ráda, když s tím byl Toník spokojený. Po chvíli klidně usnul. Martu rozhovor s Toníkem rozhodil. Nebyla si jistá, zda jednala správně, když mu řekla holou pravdu. Možná se do toho vůbec neměla plést. Ale měla ho nechat plakat? Čekala na dceru a byla jako na trní.
Lada a Jiŕí se vrátili chvíli před půlnocí. Evidentně ve více než dobré náladě. Pohled na matku sedící v křesle u kamen však Ladu rychle přenesl do reality. Vytušila, že se něco není tak, jak by mělo být.
“Mami, proč ještě nespíš? Něco se stalo?”
“Asi bych stejně neusnula. Bude lepší, když ti to řeknu teď, když děti spí a je klid. Budeš mít víc času si rozmyslet, co dál.” začala Marta a pak stručně dceři přetlumočila, co se dozvěděla od Toníka.
“Ta prolhaná čarodějnice! Tak já se snažím jim udělat radost, chystám jim dárky a jedu za nima s dětmi v tomhle nečase spousty kilometrů. A tohle je nůž do zad!” vyletěla Lada. Když se trochu uklidnila, svěŕila se matce s řadou dalších bolestných detailů.
“Milanovi rodiče už jsou na tom zdravotně tak špatně, že se rozhodli opustit svůj byt v Praze. Ve starém činžovnim domě bez výtahu už to nebyli schopni zvládat, a tak se na podzim přestěhovali do domova s pečovatelskou službou. Bohužel v Praze místo nesehnali. Jsou v Říčanech. Mají tam hezký malý byt s terasou a kuchyňským koutem. A objednat si mohou nejrozmanitější služby. Vypadá to tam moc dobře, i personál je přijemný, ale oni rozhodně spokojení nejsou. Po celou dobu naší návštěvy si pořád na něco stěžovali. I před dětmi. A každou chvíli dávali najevo, že kdyby žil Milan, tak by takhle nedopadli. Přivezla jsem jim trochu cukroví a každému drobný dárek. Děti si pŕipravily písničku, Toník chtěl zahrát na flétnu. Ale oni nebyli ani schopni si je ani vyslechnout do konce. Chtěli jen naříkat a kopat kolem sebe. Teď už chápu, proč se s nimi ani Milan nechtěl moc potkávat. Také si postěžovali, že jim nikdo nepomůže s prodejem jejich pražského bytu. Ale když jsem jim pomoc nabídla já, tak hned vycouvali. Starý pán dokonce pronesl něco o okrádání. To už jsem nedala. Sebrala jsem děti a beze slova odešla. A už je nechci nikdy vidět.” ukončila Lada své líčení stále ještě podrážděným hlasem.
“Ladi, to je hrozné, ale na tom už asi nic nezměníš. Jsou nemocní, staří, ukřivdění a bezmocní. Ale jde hlavně o tvé děti a o tebe. Když se tě Toník nezeptá na tátu zítra, tak na to stejně dříve nebo později dojde. Vždyť si vzpomeň, ty i Libor jste se na tátu také ptali!”
“No jo, náš táta jenom utekl a žil dál. Ale jak mám takovým malým dětem vysvětlit, proč se jejich táta rozhodl umřít?” bezradně rozhazovala rukama Lada.
“Co třeba pravdivě, ale s ohledem na to, co jsou děti schopni ve svém věku pochopit.” navrhla Marta.
“To jsou jen takové obecné řečičky. To mi moc nepomůže.” namítla Lada
“Tak se zkus Toníka zeptat, co by chtěl o tatínkovi vědět?" napadlo ještě Martu. Ale pak svou dceru radši nasměrovala do postele s hláškou, že ráno je moudřejší večera.
V dalších dnech se počasí trochu umoudřilo. Chvílemi se na obloze objevovalo i slunce, a to po mnoha tmavých a větrných dnech lákalo všechny ven. Děti chodily sáňkovat na severní stráň, kde byly ještě poslední zbytky sněhu. Marta poctivě vykonávala své kondiční vycházky a střídala se s Ladou v kuchyni a při hlídání dětí. A Jiŕí se spíš ze zvědavosti připojil k Petrovi, který se snažil ulovit pár zajímavých fotografií zimní krajiny. Jedoho dlouhého a tmavého večera se Lada s dětmi rozpovídala o jejich tatínkovi. Prohlíželi si staré fotografie, promítali si videa. Vzpomínali na to, co společně prožili. Lada tak nenápadně navodila atmosféru, aby se děti mohly zetat na cokoliv. Využil to hlavně nejstarší Toník, jeho mladší sestry spíš poslouchaly. Marta to sledovala pouze z povzdálí. V té chvíli byla na svou dceru pyšná.
Posledni den v roce se konaly na severní stráni konaly závody dětí v sáňkování. Tatínkové ze zdejší samoty je tradičně připravovali každý rok. S cílem děti nejen zabavit, ale hlavně je co nejvíce unavit. Letos se museli tatínkové opravdu pochlapit a doplnit i další soutěže, aby se jim podařilo dosáhnout kýženého cíle. Jakmile soutěžení skončilo, byla pro všechny tatínky k dispozici roztopená sauna u Čížků. Maminky s dětmi se společně přesunuly ke Kasíkům, kde začínal dětský Silvestr. Děti byly vytrvalé a většina vydržela až do desáté hodiny vzhůru. Pak ale jejich zábava skončila, rodiče je definivně zahnali do postelí. A sami si konečně vydechli a užili si v poklidu poslední hodiny starého roku. Na půlnoční přípitek přišli do Ladina domu i Čížkovi, rodiče Jiřího.
Marta s Petrem se vraceli domů již prvního ledna odpoledne. Když se vymotali z místních silniček a najeli na hlavní silnici, zeptal se najednou Petr: “A proč vlastně ten první večer Toníček plakal?”
Marta si povzdechla, ale pak svému muži trpělivě přetlumočila celou záležitost. A na závěr dodala: “Pořád se musím vracet k tomu chování Milanových rodičů. A přemýšlím o tom, jestli za pár let nebudu také taková unaříkaná, ukřivdéná a zapšklá babka, která nenávidí všechno kolem sebe. “
“Neboj, nebudeš. Já se o to postarám.” překvapil ji Petr.
