Nedotýkejte se ho!
Ilustrační foto: Pixabay

Nedotýkejte se ho!

6. 1. 2024

Posledních čtrnáct dní jsem nebyl v dílně. Než jsem onemocněl, slyšel jsem Jerryho, jak si s někým telefonuje. Ten hlas ho prosil, aby přišel vyměnit stará a poničená okna. Později jsem se dozvěděl, že ten hlas nepatřil kustodovi, ale místnímu biskupovi kongregace na Bedford Avenue. Biskup si stěžoval, že stará, zchátralá okna neizolují a chladný vítr proniká dovnitř mnoha štěrbinami a shromáždění v zimě mrzne. Jerry nezaváhal, protože zavětřil, že dostane tučnou odměnu.

A tak jsme jeli do kostela. Cestou mi Jerry řekl, že přicházíme dokončit práci, ne začít novou, protože s Hectorem na výměně dřeli v době, když jsem se flákal v posteli. Jo, Jerry řekl flákal. Oba muži odstranili stará okna, nahradili je novými a utěsnili skleněné tabule. „Přicházíme natřít parapety na černo a dát ty okna trochu do pucu,“ sdělil mi.

Přijeli jsme blíž a já uviděl rohovou budovu, která měla na hornímu břevnu připevněný velký bílý šindel s novogotickým písmem ‚New Tabernacle Church‘. Fasáda budovy byla po stranách zdobena čínskými draky a na střeše se plazily proti sobě dva páry těchto příšer. Ve výšce deseti stop zíraly na okolní ulice dvě monstrózní hlavy, vyceňovaly ostré zuby a vyplazovaly na kolemjdoucí z obrovské tlamy drzé jazyky .

Vklouzl jsem do kostela a žasnul. Interiér v žádném směru nepřipomínal místo modlitby. Možná divadlo, obchodní dům Macy’s nebo poválečné kino. Ze stropu visely těžké lustry a v rohu pod schodama vedoucíma do sálu, kde se konaly bohoslužby stála socha muže a polonahé ženy. V zadní části vestibulu se skrývala malá kancelář pro kustoda a na chodbě vedly troje dveře do kuchyně, na toalety a místnosti pro kongreganty, kde si mohly odložit kabát ve chladném počasí. Na stěně nad oknem, které Jerry a Hector nainstalovali, byl do omítky vtlačen znak s písmenem ‚L‘ uvnitř šestiúhelníku zdobeném zlatem. ‚L‘ bylo logo dámy, která po dobu šedesáti let obývala tuto budovu a jmenovala se Frieda Loehmann.

Před mnoha lety jsem četl o Friedině obchodě na Bedford Avenue ve fiktivní knize ‚Brooklyn‘ od Colma Tóibína, ale nikdy mě nenapadlo, že jednoho dne budu stát uvnitř a zkoumat Friedin bývalý kšeft. Ten obchod byl vskutku legendární, a já byl rád, že se nacházel v Brooklynu. Prodávalo se v něm výlučně zboží pro ženy, pro něž Frieda jezdila na Manhattan do luxusních obchodů. Kupovala zboží pod cenou, které už zhýčkané ženy z vyšší společnosti nechtěly a prodávala ho s výdělkem. Bydlela ve druhém patře, kde se nyní konají bohoslužby, a postupem času si zakoupila unikátní sochy, z nichž některé tam zůstaly ještě dlouho po její smrti. A na jednu z nich, která přežila politické a rasové nepokoje v Brooklynu jsem se právě díval. Stál jsem před sochou příliš dlouho, protože jsem si nevšiml, že se ke mně Jerry zezadu přiblížil.

„Kdo to podle tebe je, profesore?“ zeptal se.

„No,“ odpověděl jsem pomalu, „ten Egypťan klečí a drží koberec, ze kterého ta sličná panna z neznámého důvodu utíká. Má zlatý přívěsek skarabea, zatímco její krk zdobí Davidova hvězda. Je mladá a pravděpodobně ještě panna. Mate mě však, že se oba dívají stranou a hledí do budoucnosti, jako by se ptali, co se stane, až budou mít sexuální poměr.“

„Pokračuj,“ řekl Jerry. „Začíná to slibně.“

„Je to královna Ester a Achašveroš?“ začal jsem přemýšlet nahlas. „Problém je v tom, že Achašveroš byl perský král, který měl místo egyptského klobouku hustý plnovous a na hlavě korunu. Nebo je to Sára a faraon? Sára měla za manžela Abrahama a byla by utekla před faraónem a nedotýkala se ho jak to dělá ta dáma támhle. Něžné gesto její ruky mi říká, že už jsou do sebe zamilovaní. Nic proti ničemu, ale příběh z Bible se zcela odmítá zabývat Sářinými pocity. Když faraon mluvil s Abrahamem a obviňoval ho, že vydával Sáru za svou sestru, nikdo se neptal na její názor. Jako by byla nějakou věcí nebo co. Nedivil bych se, kdyby se Sára Abrahamovi pomstila. V dnešní době by se ženské cukaly, kdyby je jejich manžel požádal, aby hrály takovou roli. Jsem si jist, že by se svému manžílkovi pomstili. A jak? Patrně by se neváhali přitulit k muži, jako je vládce Egypta. Jestli byl pohledný, měl plnou kapsu a vliv, kdo ví. Faraon měl všechny vlastnosti, pro které ženy šílí, přitažlivost, bohatství a moc.“

„Pravda pravdoucí,“ slyšel jsem Jerryho mumlat.

Zmlkl jsem. Po chvíli jsem se otočil na Jerryho. „Co se tobě honí hlavou při pohledu na tohle sousoší?“

„Myslím, že to byl Josef a ta egyptská děvka, která se s ním chtěla vyspat.“

„Hmm. Josef sice byl oblečený jako Egypťan, ale jak vysvětlíš, že ten chlap klečí u jejích nohou? Spíš jsem myslel na Kleopatru a Marca Antonia. Problém ale je, že Antonius byl římský triumvir a Kleopatra egyptská královna. Antonius nenosil nic egyptského, protože to nepotřeboval. Možná přivezl Kleopatře osmicípou hvězdu cestou z Judska, ale upřímně řečeno, ta by ji neudělala šťastnější než přítomnost samotného Antonia.“

„Víš, co si myslím?“ přerušil mě Jerry, „Že to byl Mojžíš a ta ženská—ehm, jak se zatraceně jmenovala?“ hrabal ve své paměti.

„Cipora,“ řekl jsem.

„No jasně, Cipora. Byla sice Midjánka, ale měla Židy ráda a Mojžíš byl Egypťan než se stal Židem.“

„Páni! Udeřils hřebíčkem na hlavičku!“ pochválil jsem ho. Jerry sice nečetl Bibli přes čtyřicet let, ale pořád si ještě pamatoval, co se naučil na střední škole Solomona Schechtera.

Otočil se na podpatku a odešel do kuchyně připravit černou barvu, kterou jsme měli použít na parapet a nechal mě stát před sochou. Sklonil jsem se k podstavci, sahal mi až k pasu. Na jeho přední straně jsem četl nápis vyrytý na čelní desce: TU M’HAI CHIAMATO PER FARMI GIUSTIZIA CESARE ECCOMI. ‚Zavolal jsi mě, Caesare, abys mi udělil spravedlnost. Tak jsem tady.‘ Sousoší a podstavec pocházely z různých dílen. Znovu a znovu jsem četl nápis. Biskup, který patrně uměl italsky, nechal tu polonahou ženu pod schodami kvůli slovu GIUSTIZIA. Byl jsem si jistý, že s ním to jediné slovo z nápisu rezonovalo. Biskup mohl sochu věnovat Brooklynskému muzeu, ale pro toto jediné slovo si ji ponechal. Hlásal spravedlnost jako by to bylo téma jeho života.

V časných ranních hodinách Jerry a já jsme byli jediní, kdo v kostele pracoval. Kustod nám zpřístupnil prostor i celé první podlaží, avšak zůstal s námi po celou dobu jako by nás hlídal, aby jsme náhodou něco neukradli. Jenomže v poledne přišli noví lidé a s jejich příchodem se atmosféra výrazně změnila.

Nejdříve dorazila holka z druhé třídy a v závěsu za ní se do kostela došourala sedmdesátiletá stařena s dvěma tříletými chlapci. Stařena byla menší postavy, patrně hispánského původu, ale dvě z dětí, druhačka a kluk, byli místní. Podobnost druhého chlapce s hispánskou señorou byla nápadná, takže jsem uvěřil, že señora byla jeho babička.

Pracoval jsem venku a opatrně pokládal černou vrstvu barvy na parapet, když se ke mně Jerry otočil. „Jane, jdi do kuchyně, najdi tam kbelík a přines mi ho. Tady nad kanálem si umyjeme barvu z rukou. Nechci v ní udělat bordel.“

Šel jsem do kuchyně a nalil vodu do zeleného kbelíku. Chlapci si hráli v jedněch z otevřených dveří, zatímco stařena něco dělala v pokoji naproti chodbě. Když jsem se chystal odejít, uslyšel jsem srdcervoucí pláč. Jeden z chlapců křičel tak hlasitě, že se to rozléhalo celým kostelem. Křik neustával, ani když se k němu stařena s holkou přiblížila. Úsměv mi zamrzl, když jsem slyšel, co říká.

„Otra vez? Zase fňukáš? Přestaň mi lézt na nervy ty idiote! Vete al demonio!! Ty, ty… pendejo! Jednoho dne se z tebe zblázním. Grrr!“ Její klení pokračovalo ještě dlouho poté, co odešla do vedlejší místnosti. Chlapec však nepřestával vřískat a jeho křik byl stejně ohlušující a srdcervoucí jako předtím. Byl zraněn. Stařeniny nadávky nepůsobily jako utěšující medicína, ale právě naopak. Způsobily, že chlapec řval tak hlasitě, že sotva popadal dech. V jeho mysli babička nejednala spravedlivě a její nespravedlnost stoupala každou nadávkou, kterou ho počastovala.

Vyšel jsem z kuchyně na chodbu a přistoupil k němu. Chlapec křičel dál a nikdo ho nepřišel utěšit, ani stařena a ani ta holka. Jak by jednal Mojžíš v takové situaci? Podle jakých pravidel by jednala Frieda Loehmann? Přišel by chlapce utěšit biskup slovy spravedlnosti? Napadlo mě vyryté písmo na podstavci. ‚Zavolal jsi mě, Caesare, abys mi udělil spravedlnost. Tak jsem tady.‘ Můj smysl pro spravedlnost mi přikázal jednat. Ten chlapec trpěl, ne na ulici, ale v kostele. Na místě, kde z úst místního biskupa kongreganti slyšeli nejen o spravedlnosti, ale i rovnosti, porozumění, respektu, důvěře, poctivosti a laskavosti. Chlapec křičel o pomoc a sám Caesar mě poslal, abych spravedlnosti učinil za dost. A já jsem přišel a jednal, ne ta stará Hispánka, tím méně ta místní holka.

„Prosím, neplač,“ řekla jsem mu něžně. „Nestojí to za to. Slyšel jsem všechny ty urážky a nadávky, které na tebe babička vychrlila. Přišel jsem tě utěšit, aby ses znovu usmíval. Prosím! Přestaň plakat. Jsi muž a muži nepláčou.“ Věděl jsem, že muži také pláčou, ale už mi došla zásoba slov, které bych mohl v téhle situaci s účinkem použít. „Chceš bonbón? Já mám bonbón v kapse, podívej! Cukroví je sladké a rozplývá se na jazyku. Chceš ho? Já ti ho dám.“ A aniž bych věděl, co dělám, pohladil jsem chlapce po hlavě a po tváři, jednou, dvakrát, třikrát.

„Nesahejte na něj!“

Otočil jsem se a mezi dveřma stála ta holka a řvala na mě.

„Nesahejte na něj!“ Vykřikla tak hlasitě, že se to rozlehlo po celém kostele. Obsah jejích slov mě šokoval.

„Tak proč ho neutěšíš ty, když pláče? Trpí bolestí a stěží může dýchat. Potřebuje porozumění a laskavost, ne nadávky! Jdi a pomoz mu!“

Holka se otočila, běžela ke stařeně do vedlejší místnosti a řekla jí, co se stalo a čeho byla svědkem. Neslyšel jsem, co si povídali, jen jsem zaslechl, že holka vyslovila slovo ‚pedofil‘. Babička zuřila. Vyběhla z místnosti, protlačila se kolem mě a zamířila do kanceláře kustoda. Zaklepala na dveře a pak zmizela uvnitř.

Popadl jsem kbelík a vydal se k Jerrymu, který už na mě čekal. „Myslím, že jsem v průšvihu.“ Vyprávěl jsem mu, co se stalo. „Za minutu se tady objeví kustod, aby zkontroloval, jestli ten sklenářův čičmunda je a nebo není pedofil. Ta stařena mu zajisté řekla, co ta holka viděla, ale vsadím se, že se ani slovem nezmíníla, proč ten kluk tak usedavě vřískal.“

Jerryho nepřekvapilo, co jsem mu řekl. „Tak vychovávají svý děti—ve strachu a násilí. Ať jen přijde. Řeknu mu, že do svýho týmu žádný pedofily nenajímám.“

Nedlouho poté se kustod opravdu ve dveřích objevil. Zkoumavě na mě zíral, aby zjistil, jestli ten, o němž mu stará hispánka povídala, je pedofil. Pozoroval mě minutu, pět minut, deset. Očekával jsem, že každou chvíli zavolá Jerryho, ale k mému úžasu se otočil a vrátil se do své kanceláře.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?