„Jmenuje se to Stroj času a je to fakt perfektní biják. Scénář to má podle slavný knihy, kterou napsal už koncem devatenáctýho století Herbert George Wells. Celý příběh je to o tom, že geniální profesor si sestavil stroj na přemísťování se v čase, aby se mohl vrátit do minulosti a změnit událost, která vedla ke smrti jeho holky. Ale udělal chybu a přenesl se naopak několik tisíc let do budoucnosti,“ sděluje Jarda, leč dál už se ve svém líčení děje filmu nedostává. Do řeči mu totiž rázně skáče Ota: „Týýývole, stroj času, to je přesně věc, kterou bych já potřeboval. Zrovna tuhle jsem dumal o tom, že kdybych se mohl vrátit do mládí, už bych nenadělal všechny ty skopičiny, kterýma jsem si zkazil život.“ „No to mi povídej,“ ponuře přitakává Láďa, „já mít takovej stroj, zaletěl bych si do roku 1964 a proplesknul hubu tomu šmejdovi Rudovi Novákovi za to, že mi přebral Blanku Jedličkovou. Dodnes mě to štve.“ Časově skromnější je Jindřich: „Mně by stačilo vrátit se do minulý středy a čumět líp pod vlastní zadek. Alespoň bych si nerozsedl nejlepší brejle.“
Téma stroje na cestování časem vyvolalo košatou debatu. Většinou řečníci chtějí putovat do minulosti a tam měnit nebo dokonce odstraňovat své chování. Například Majda by se bývala byla v deváté třídě nekamarádila se spolužačkou Klárou, protože z té se nakonec vyklubala pěkná udavačská mrcha. Petr by byl býval nenalítl tomu chlápkovi, od kterého koupil ojetého Fiata. Marie by se bývala byla zeptala své babičky na recept na tu její úžasnou rybí polévku, kterou se teď každé vánoce marně snaží napodobit. Nejzávažnější projekt ovšem předkládá Milda. Chtěl by prostřednictvím stroje nějak zařídit, aby ho jeho rodiče přivedli na svět nejmíň o deset let později. Všichni víme proč, on se už delší čas intenzivně snaží sbalit jistou pohlednou dámu středního věku, která by zřejmě nebyla úplně proti, nicméně vadí jí přílišný věkový rozdíl
Jediným, kdo má zájem podívat se do budoucnosti, je Vilda: „Letěl bych zjistit, jestli ten náš flákač a budižkničemu Martin vůbec někdy doštuduje tu elektrotechnickou průmyslovku.“ (Pro vysvětlení uvádím, že budižkničemu Martin je jeho vnuk, jenž svá středoškolská studia pojímá jen velmi vlažně a naprosto neuspěchaně. Na to, aby se probojoval do třetího ročníku, již spotřeboval pět let.)
Jářku, není to špatná idea, tenhle stroj času. Kdyby existoval, bylo by na světě hned líp. Člověk by udělal nějakou blbost, pak by jen zmáčkl čudlík, na stupnici nastavil čas a mohl by odletět napravit to. Vše by bylo správné a spravedlivé. Svůdníci by dostali po hubě, udavačské mrchy by neměly žádné kamarádky, Maruščina rodina by o vánocích dlabala lepší rybí polívku, Milda by sbalil pohlednou dámu středního věku, Jindřich by si nerozsedl brejle. Lety do budoucnosti bych ale zakázal. Proč by měl Vilda vědět, kdy budižkničemu Martin dostuduje? To je přece jeho věc. A pak, jak by se dalo zabránit fíglům, například že si zaletím podívat se, jaká v neděli vyjdou čísla ve Sportce, a pak se vrátím vyplnit tiket? Taky by to mohlo tvrdě zasáhnou do počtu uzavřených manželství. Kdokoliv ze snoubenců by se totiž mohl dopravit do časů za dvacet let a třeba zjistit, že švarný ženich se změnil v pupkatého plešatého opilce, respektive, že z půvabné roztomilé nevěsty je hádavá prdelatá fúrie. Kdepak, cestování do časů příštích nebrat!
Přemejšlím, k čemu všemu bych časostrojové přemísťování se pro napravování minulosti mohl využít já sám, a napadá mě děsná spousta věcí. Asi bych měl začít hned tím, jak jsem v šesti letech upatlal tátovu sbírku známek jogurtem a svedl to na bráchu. Pak by následoval úplný kvapík průserů a chyb – vlastně bych musel skončit až včerejším večerem, kdy jsem při mariáši dal Jardovi naprosto neuváženej flek na červenou stovku a trestuhodně tak prohrál sobě i spoluhráčům dlouhý peníze. Úplně jsem vyděšen z toho, kolik nápravných expedicí bych musel absolvovat. Vžyť já bych po zbytek života už nedělal nic jiného. Prdlajs, operativně měním názor: Stroj času není dobrá idea, lidi ho nepotřebujou a basta!
