Vzpomínání na prarodiče a jejich chalupu
Všechny fotografie: Zdenka Jírová

Vzpomínání na prarodiče a jejich chalupu

17. 2. 2024

Měla jsem babičku a dědečka, kteří se narodili oba před 150 lety a zanechali nám na sebe nejen hezkou vzpomínku, ale i pěknou chalupu, kterou jsem nakonec zdědila i já. 

Na babičku si ještě vzpomínám, jezdila jsem k ní velmi ráda na prázdniny, ráda jsem jí pomáhala v jejím malém hospodářství kolem chalupy. O této chalupě vám chci vyprávět. Prarodiče si jí koupili v roce 1899 a od té doby byla vlastnictvím naší rodiny až do roku 1999, tedy plných 100 let.

Když si ji kupovali děděček s babičkou za pár uspořených zlatek, které bylo jejich jediné jmění, byla to obyčejná chalupa v podhradí, měla ještě doškovou střechu a hliněnou podlahu, ale pro ně to byl úplný poklad. Založili v ní rodinu a chaloupku začali zvelebovat. Děda byl vyučený švec a aby si trochu přilepšil, dělal kostelníka v místním kostele sv. Štěpána, který byl založen v roce 1250. K chalupě patřil i kousek pole, kde mohli hospodařit.

Brzy se jim narodil první syn a pak i další, poslední a jediná byla dívka a to byla moje maminka. Měli celkem 5 dětí, ale jen od mojí matky se dožili vnoučat. Nejstarší syn musel do té "Velké války" na rozkaz císaře pána Františka Josefa I. a také v ní padl. Mám schované jeho dopisy domů, kde si stěžuje na kruté válečné podmínky - zima, hlad a těžká práce. Prosí v nich o poslání chleba a mouky, aby si mohl něco uvařit. Při jejich čtení jsem se neubránila pláči, i když jsem vlastně svého strýce nikdy nepoznala. Jeho jméno je zvěčněno na pomníku padlých v I. světové válce v rodném městě Kouřimi.

Další bratr maminky zemřel na prudký zánět slepého střeva, je pochován v Praze na Olšanech, jeden syn zemřel v dětském věku, poslední syn zemřel na srdeční komplikaci a tak zbyla jen maminka s nevlastní sestrou, kterou jako dítě babička s dědou adoptovali jako sirotka. Maminka měla z prvního manželství syna a z druhého mě. Narodila jsem se v posledních měsících 2. světové války, jestě v protektorátu. V jednom měsíci mě chtěli Němci zabít, když hledali u nás zbraně, které naštěstí nenašli a v následujícím měsíci mě už chovali ruští vojáci, kteří u nás i nějaký čas bydleli při osvobozování Prahy. My jsme se poválce přestěhovali do pohraničí, protože tatínek zůstal bez práce a tam se práce nabízela. Bydlím zde dosud a Teplice se staly mým druhým nejmilejším městem, spolu s mým rodným královským městem Kouřimí. 

V chalupě stále žila babička, děda už zemřel brzy po válce, ale babička byla čilá až do konce života. Měla jsem ji ráda, naučila mě plno zajímavých věcí o životě na venkově. Chodila jsem s bratrancem pást husy, připravovala jsem krmení pro malá kačátka, sbírali jsme klestí na topení, v chalupě se topilo i v létě, protože se každý den vařilo. 

Za řadu let po její smrti jsem se chalupy ujala já s manželem. Chalupa potřebovala generální opravu, a tak jsme trávili volný čas jejím zušlechtováním jako každý chalupář. Nejprve jsme uklidili zahradu, špatné stromy jsme vykáceli, vybudovali jsme novou kadibudku, přistavěli kůlničku a později i koupelnu a splachovací WC. Také nám padala kamenná zeď, na které byl vetchý plot, museli jsme ji zbourat a postavit znovu.  Vyměnili jsme i okna, ale zachovali jsme tvar, žádná umělá. Chtěla jsem zachovat ráz vesnické chalupy a přidat nenápadně pár vymožeností, aby se nám tam lépe žilo.

Starší dcera už tam zajížděla jen občas, ale mladší zde prožívala krásné dětství v přírodě s místními kamarády. My jsme se tam také spřátelili s jejich rodiči a bylo nám tam všem pěkně. Na večerní posezení na zahradě s ohýnkem a opékáním tradičních vuřtů se nedá zapomenout. Dcera hrála na kytaru a všichni jsme si zazpívali známé trampské písničky. Snad se to líbilo i babičce, která nás určitě sledovala z obláčku. Dcera odrostla, já zestárla a zůstala sama, a tak došlo k velmi nemilé skutečnosti, kdy jsem musela chalupu, na kterou jsme měli všichni ty nejhezčí vzpomínky, prodat. Už jsem se nemohla o ni starat ani ji využívat, bylo to daleko.

Stále na ni vzpomínám, jezdím tam s dětmi alespoň jednou ročně navštívit a upravit hrob, kde celá moje rodina odpočívá. Jednou se k nim vrátím natrvalo.

 

 

 

rodina Soutěž - zima 2024 vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?