Teď si vzal nějakou Jarmilu a je v sedmém nebíčku. „Jarmila a Vilém, jakoby nám to sám veliký básník lásky Karel Hynek Mácha předurčil,“ nyje rozněžněle. „A navíc, ona je taky ajťák jako já, a báječně nám to klape,“ lebedí si. (Drobné vysvětlení pro nezasvěcené: „Ajťák“je všeobecně vžitý název pro odborníka v IT neboli informačních technologiích. Je to prostě tvor, kterého živí ochomejtání se kolem počítačů.) „Pánové, to je úplně jiný kafíčko, než soužití s tou exšpindírou. Teď máme doma všechno v parádním pořádku. Vytvořili jsme si totiž s Jarmilkou dokonalej computerovej projekt chodu naší domácnosti.“
Nepříliš inteligentně po sobě pokukujeme, až kdosi nejistým hlasem vznáší dotaz: „To jako že u vás dělají domácí práce počítače?“ Vilémův pohled v tu chvíli evidentně vyzařuje pohrdání nad tím stádem zaostalých neandertálců. Ale protože to je přece jen náš kamarád, odpovídá: „Vzhledem k tomu, že v oblasti digitalizace jste naprosto negramotní, vysvětlím vám to tak, aby to pochopila i akvarijní rybička. My s Jarmilkou jsme prostě všechny rodinné činnosti šoupli do počítače a ten nám teď každej den předkládá přesnej rozvrh, co, kdy a jak máme dělat. Takže si oba hned ráno vytiskneme svůj denní program a jsme v pohodě,“ pochrochtává rozkošnicky.
Čumíme po sobě ještě méně inteligentně než před chvílí, až opět zazní čísi plachá otázka: „Ty, Vilémku, a nemáš náhodou u sebe ten svůj dnešní rozvrh? A nemoh bys nám ho ukázat?“ „Samozřejmě,“ Vilém vytahuje z náprsní kapsy složený arch formátu A4, slavnostně ho rozkládá, láskyplně ho uhlazuje a s pyšným výrazem posunuje doprostřed stolu. Naše hlavy nad ním utvoří hrozen, zvědavost by se v tu chvíli snad dala krájet. Po chvíli začínají zaznívat udivené výkřiky: „Jé, tady máš napsáno, že si máš vzít košili číslo tři, ponožky číslo jedenáct a kravatu číslo osm.“ „Jé, tady stojí, že si ráno musíš vzít tabletu hořčíku.“ „Hele, tady máš příkaz, aby sis k obědu dal něco rybího, v rámci vyrovnávání hladiny omega-3 a omega-6 mastných kyselin.“ „Jé, tady máš, že po návratu z práce, vyvenčíš psa, vyluxuješ obývák, pak půjdeš vrátit knížky do knihovny a cestou zpátky koupíš Jarmilce tři bílé chryzantémy, neboť je má ráda a poslední kytku jsi jí dal před měsícem.“
Kocháme se obsáhlým seznamem všelikých položek, které ráno na Viléma vyplivl počítač, a Vilém sám nám to komentuje: „Vidíte, je to úžasný. Myslí to úplně na všechno. Na vhodné oblečení, na správné nutriční složení stravy, na udržování čistoty v bytě, na dodržování termínů, na to abych Jarmilce připomněl, že ji stále miluji a tak dál. Je to prostě nástroj vytváření rodinné harmonie. Jarmilka má samozřejmě také svůj podobný seznam a podle mě jsme tímhle vynalezli dokonalý nástroj upřímného, čestného a šťastného manželství.“
Uznale pokyvujeme hlavami, jací jsou tihle dva zamilovaní ajťáci čímani a jak počítače mohou taky lidem pomáhat i v ryze osobním životě. Jen Láďa nepokyvuje. Zabral si Vilémův denní rozvrh a stále ho studuje s pečlivostí bývalého účetního revizora. „Ty, Viléme, tady máš napsáno, že touhle dobou bys měl být na návštěvě u své staré nemocné tety Kláry, ale ty tady s námi sedíš v hospodě…“
V nastalém hrobovém tichu se všechny naše pohledy pátravě zabodly do Vilémovy tváře. Zdá se nám to, nebo opravdu zblednul? Pak to z něj vylezlo: „No dobrá, tak já vám to řeknu. Žádná teta Klára neexistuje. Do toho programu jsem ji propašoval, abych mohl chodit na tahle naše setkání. Jarmilku jsem ovšem musel přesvědčit, že teta kromě mě nesnáší žádné další příbuzné.“ Pochechtáváme se nad tím roztomilým klukovským podvůdkem. Tak on ten filuta očůral vlastní počítač. Do všeobecného veselí ale Láďa nečekaně tasí poněkud zákeřný dotaz: „Ty, Viléme, nic mi do toho není, ale nemá tvoje Jarmilka čirou náhodou taky v tom vašem programu pravidelné návštěvy, třeba starého nemocného strýčka?“ A sakra, teď už se nám to nezdá, Vilém opravdu náhle silně zbledl. Co zbledl, on přímo zesinal…!
