Podle předpovědi mělo být tenkrát to květnové pondělí nejteplejším dnem týdne. Ovšem jak to tak v květnu po ránu bývá, když jsem vyšla ven, byla mi zima jako malýmu psovi. Jestli teda tohle má být nejteplejší den, tak potěš koště, jak to bude vypadat zítra a ve středu? Chtěla jsem jít na dlouhý výlet, loni touhle dobou jsem byla na Helfenburku a na Ostrém a myslela jsem, že bych si to zopakovala. Ale v téhle zimě? Brrr, moc se mi nechtělo...
Nakonec jsem na tu procházku přece jen vyrazila a nelitovala jsem. Hned v lese, přes který jsem šla, mě zaujalo to, jak tam lesní dělníci vysekávali obory. To jsem teda už hodně dlouho neviděla, normálně ručně kosama! Zřejmě nějací cizinci, pomyslela jsem si, Češi by to takhle asi nedělali. A možná by to ani neuměli. Ty jsem tam vždycky viděla jedině s křovinořezem. Že by pokus o snížení uhlíkové stopy?
Počasí se už začalo krásně vybírat, svítilo sluníčko a slibovalo nádherný den. Když jsem vyšla z lesa, skoro jsem u rybníčku, který byl jako z Ladových obrázků čekala, že uvidím i vodníka, ale nebyl tam...
Zato v Muckově byl u poslední chalupy pán, asi tak starý jako já a ten mi na pozdrav odpověděl: "A vy jste kdo?" Už ten tón, jakým to řekl, se mi moc nelíbil a tak jsem na to odpověděla: "Já jsem úplně cizí a vůbec sem nepatřím." a kráčela jsem dál. Ale jemu to nestačilo a myslel si, že ze mě přece jenom něco bližšího dostane a ptal se, jestli jsem zezdola.
Odpověděla jsem mu, že ne, že úplně z druhé strany...
Co se budu nějakýmu dědkovi zpovídat.
A bylo mi jasný, že by asi bylo lepší jít zpátky jinudy...
Obešla jsem si svůj jarní okruh přes Habřinu
hezky kolem jezera
a dál přes Lhotu, tam jsem ještě nikdy nebyla a docela se mi tam ty roubené chaloupky líbily.
Cesta tam sice končí, ale zase tam byly krásné výhledy do krajiny.
Na polích byla sice řepka všude, kam se člověk podíval, ale žlutá je krásně, to se musí uznat. A já naštěstí žádnou alergii na pyly nemám.
Odtamtud jsem musela jít dost špatnou lesní cestou, která byla po těžbě dřeva pěkně rozježděná, ale dala jsem to.
Potom okolo Červené hájovny, Hrádeckým a Ptačím dolem až na Helfenburk.
Dokonce jsem tam potkala i pár lidí, což se mi obvykle nestává. První pod hradem byli nějací prarodiče s malým vnoučkem. Ten hned jak mě viděl, tak se na mě smál a volal "Ajoj". Tak jsem mu taky odpověděla tou jeho řečí "Ajoj" a zeptala se ho, jestli byl nahoře a jak se mu tam líbilo. Prý "jo, hezký", tak to se teda na to jdu podívat taky a šlapala jsem do kopce. Na hradě, kde obvykle v týdnu bývám sama bylo tehdy kupodivu spousta lidí, nejenom ti staří trempové, co to tam už kdysi obsadili ale dokonce i nějaká německá výprava s dětma a dvě ženy na elektrických skútrech, co mi podle šátků na hlavách, co jim z nich nevykukoval ani vlas, připadaly jak po chemoterapii.
Moc jsem se nezdržela, když tam byl takový nával, (navíc o tomhle hradě a i o chemoterapii už přece dávno taky něco vím)
a tak jsem pokračovala Hrádeckým dolem ke studánce a po červené turistické značce na Ostré a na kostelíčky - Kalvárii.
Když jsem předtím přicházela na Helfenburk, potkala jsem dva "turisty", stříbrného dědečka s šedivou babičkou s trekovýma holema, co šli už z hradu. Připadali mi o hodně starší než já, ale byl to vážně krásný pár. No a na kostelíčkách jsme se potkali zase. Paní se smála, že máme stejnou trasu. No nevím, já to měla poctivě odšlapané po červené (2,5 kilometru lesem přes kořeny a kameny mi, a to jsem "sportovec", trvalo skoro hodinu) a je jsem tam nikde neviděla, z hradu taky odcházeli na úplně jinou stranu než já.
U nich spíš předpokládám, že přijeli na Ostré autem a vyšlápli si jen ten kopeček křížové cesty. I to byl docela obdivuhodný výkon. A možná, že než jsem já došla, tak si někde na zahrádce dali i něco k obědu.
Dolů z Kalvárie pak jsem šla tou nejkratší tajnou neznačenou cestou co tam je, za deset minut je po ní člověk v Lukově u vodárny. Po silnici pak za dalších dvacet minut v Úštěku. Dál jsem pokračovala okolo jezera a Habřinskou strání, přes louku nad Thornův mlýn a potom už pořád jenom do kopce... Sice jsem zase šla okolo té chalupy, co jsem byla ráno podrobena výslechu, ale vůbec jsem se tam nekoukala a byla jsem připravená dělat, že neslyším, kdyby na mě někdo chtěl mluvit. Naštěstí nechtěl. Domů jsem šla kolem Bukovinské hory a loukou přes kopce až k nám. Na krokoměru jsem měla 34 kilometrů a doma jsem si radši před spaním vzala ibalgin, aby mě nebolely kyčle. Moc to nefungovalo, bolely. Byla to pěkná štreka a jsem jenom zvědavá, kolikrát to takhle ještě zvládnu :-)
