Název výstavy Heavy Weights, jejímž kurátorem byl Martin Dostál, je myšlen nejen ve smyslu fyzické tíhy, kterou představuje materiál, ale i ve smyslu duševním. Napříč generacemi se tu totiž ve dnech 15. až 17. března představily, „těžké váhy“ v oblasti současného umění. Sklář Jiří Šín (1981) zde realizoval díla umělců jako je Milan Knížák (1940), Arik Levy (1963), Rony Plesl (1965), Richard Štipl (1968), Krištof Kintera (1973), Pasta Oner (1979), Jan Kovářík (1980) či umělecké duo Ondrash & Kašpárek (1984, 1990).
Co je na nové metodě zajímavé? Sklo se nefouká, ale taví. A co je na tomto tavení převratného? To vysvětluje Rony Plesl, který jako první technologii Vitrum Vivum vyzkoušel: „Je to úplná revoluce v taveném skle. Už od dob Římanů a Egypťanů se takzvaná tavená plastika dělala slinutím, tedy tak, že formu vyplníte studenými kousky skla. Když je zahřejete, sklovina se rozteče do všech koutů formy a pak pomalu chladne. S tím je ale spojené velké omezení, protože v otevřené formě musíte udržet vždy jednu rovinu, je to jako rozlitá hladina vody. V tom se liší například práce s bronzem, kdy roztavený kov teče kanálky a umožňuje vytvořit jakékoliv plastické dílo. A technologie Vitrum Vivum dokáže zjednodušeně řečeno totéž. Pracujete se zavřenou formou, omezuje vás jen velikost pece a můžete z jednoho kusu odlít třeba koně. Je to pak otázka chlazení, protože několikatunová socha se potom chladí třeba půl roku.“
Výsledkem práce jsou tedy 3D objekty bez jediného řezu, které vypadají, jako by byly vyrobeny na 3D tiskárně. Nová technologie dokáže vytvořit plný reliéf ze všech stran. Vyrobit velký objekt z jednoho kusu skla bylo až dosud nemožné. Například sklářský mistr Zdeněk Lhotský sestavoval sarkofág pro dánskou královnu ze šesti třičtvrtě tunových kusů.
Na vystaveném rámu kola můžeme vidět demonstraci 3D technologie, bez jakékoli hladiny, bez jakéhokoli broušení.
Rony Plesl: Bicycle (750x150x950 mm)
Jiří Šín tuto metodu, jejímž prostřednictvím je možné transformovat umělecké myšlenky do skleněných děl, vymýšlel dvanáct let. Za ním zůstaly stovky neúspěšných pokusů, spousty rozbitých forem a zničených pecí. „Roztavené sklo musíte dostat do formy v průběhu několika hodin, dokud má potřebnou viskozitu, aby se do formy opravdu rozlilo a vykreslilo všechny potřebné tvary a detaily. Ale nemůže to být příliš rychle, jinak se forma roztrhne.“
Rony Plesl: Fragment (560x300x300 mm)
Rony Plesl: Silex (460x800x1630 mm) vpředu
Richard Štipl: Simulacrum (310x200x310 mm)
Richard Štipl: Désirée (370x200x200 mm)
Rony Plesl: Translucent (1340x600x1930 mm)
Na výstavě jsou i dvě práce od Milana Knížáka. Svícen z uranového skla má inspiraci v českém kubismu.
Milan Knížák: Candelholder (10x660x710 mm)
Knížákova Erupce kombinuje surové a ušlechtilé materiály – hrubé a leštěné sklo. Autor k tomu dodává: „Skleněný korpus ve tvaru syrové koule měl být původně z betonu, aby vypadal jako vyvřelina a z toho měly jít perfektní bloky skla.“ Využil ale možnosti nové technologie, takže beton nahradilo sklo. „Sklo má báječnou vlastnost, pracuje se světlem. Sklo je báječný, hraje si s námi, a proto je ten materiál fascinující. Nesmí se samozřejmě nadužívat, ale občasné použití skla je pro mě magie.“ Výzva to byla i pro mistra skláře: „Ty hranoly jsou opravdu zapuštěný, což bylo velmi náročný je dovnitř dostat, aby se to sklo nevyštíplo, aby tam držely a protínaly celou tu masu.“
Milan Knížák: Eruption: (440x550x580 mm)
Richard Štipl: Mercy (700x520x65 mm)
Rony Plesl: Oppidum (165x300x460 mm) vlevo, Manhattan (490x200x180 mm) uprostřed, Manhattan Night (490x200x180 mm) vpravo
Nová technologie tavení skla byla nabídnuta též izraelskému umělci Ariku Levymu a vyzkoušeli ji i Radim Kašpárek a Ondřej Konupčík, kteří pracují s technikou, při které se přenáší akrylové barvy z vodní hladiny na plátno.
Arik Levy: NegativeSpace (213x393x641 mm) vpředu
Umělecké duo Ondrash & Kašpárek: Extincta Natura 01 (70x900x1200 mm)
Krištof Kintera na výstavě představil skleněnou variantu sochy, která bude stát pod budoucím Dvoreckým mostem v Praze. Jedná se o postavu, sedící na vrcholu pyramidy, která má místo hlavy obrovský geometrický mnohostěn. Sochu můžeme chápat jako vyjádření břemene, které nese současný umělec, když uvažuje o budoucnosti umění a lidstva.
Krištof Kintera: Heavy Head Boy (410x340x360 mm)
Svou první sklářskou práci zde vystavoval Jan Kovářík, autor originálního pomníku císařovny Marie Terezie v Praze u Prašného mostu.
Jan Kovářík: OF-05 (400x350x940 mm)
Některá díla byla navržena na pomezí volné tvorby a užitého umění. Například Pasta Onerův Mickey Mouse, který se rodí z vejce, má v podstavci skrytou šperkovnici.
Pasta Oner: Mickey Was Born (650x320x320 mm)
Sklářská výroba je velmi nákladná. Tomu také odpovídají ceny vystavovaných unikátních uměleckých děl, které se pohybují ve stovkách tisíc, v některých případech překročily i milion korun.
Výstava, i když bohužel velmi krátká, byla mimořádným zážitkem.
Zdroje:
Všechny fotografie: Alena Velková
Zprávy ČT24 dne 17.3.2024
Tiskové materiály DSC Gallery
www.sinstudiogallery.com
www.magazin.aktuálně.cz
www.forbes.cz
