Dočetla jsem se, že před rokem začal stát prostřednictvím Národní sportovní agentury rozdělovat sporty do skupin podle několika kritérií a podle toho pak přerozděluje finanční prostředky. Což o to, tomu snad rozumím, i tomu, že po roce byl tento žebříček aktualizován a v nejvíce podporované elitní třicítce došlo na dvou pozicích ke změně.
Víc peněz teď může dostat krasobruslení, pro které je to významné i s ohledem na světový šampionát, který bude v roce 2026 v Praze. No sláva!
A polepšilo si i taekwondo. Zřejmě k tomu pomohla i premiérová účast dvou našich reprezentantek na olympijských hrách v Paříži. Tak v tom se tedy trochu ztrácím a budu si muset někde načíst rozdíl mezi taekwondem, kickboxem a thaiboxem.
I když s kickboxem jsem se trochu setkala, když na něj chvilku chodila vnučka Anička. Její maminka tehdy chtěla, aby se holka uměla bránit, kdyby to bylo potřeba. Dokonce jsem jí tenkrát, když jí to ještě "hrozně bavilo", udělala k devátým narozeninám kickboxerský dort - velikánský medovník jako boxovací pytel, nahoře s rukavicema z ořechového těsta s kávovým krémem.
S bojovými sporty tedy mám trochu problém, ale krasobruslení, to mám ráda. Vždycky když se na něj dívám, vzpomínám na to, jak jsme se na krasobruslení dívali s našima jako děti na malé černobílé televizi a hlasatel barvitě popisoval odstíny barev a flitrů na kostýmech krasobruslařů a já si představovala, jaká to asi musí být NÁDHERA. Ten úžasný barevný lesk a třpyt flitrů, zrcadlících se na ledě, ách...
Pamatuju si, že kamarádka Jarmila nám tenkrát povídala, že její babička, co žila v Západním Německu, se na to taky ráda dívala a když si jednou posteskla, jaké to asi musí být v barvě, tak jí druhý den manžel tu barevnou televizi koupil. To bylo asi v roce šedesát sedm nebo osm, nebo tak nějak a u nás jsme si nic takového vůbec neuměli představit. V Německu začali s barevným vysíláním snad už v roce 1967, u nás to trvalo o poznání déle. Vysílalo se sice občas něco barevně, ale televize nebyly a tak to stejně skoro nikdo nemohl sledovat. Pamatuju si, že když my jsme si koupili malou přenosnou barevnou televizi, byly Péťovi asi tři nebo čtyři roky, takže asi v roce 1980. A když řekl ve školce, že se doma díval na barevnou televizi, tak mu to "soudružka učitelka" nevěřila. Dokonce tenkrát považovala za nutné, když jsem si pro něj přišla, mi říct, že si Péťa hrozně vymýšlí a měla bych mu domluvit. Když jsem jí odpověděla, že si nevymýšlí, že je to pravda, tak koukala divně.
No ale musím uznat, že i po letech mě krasobruslení pořád baví, i když se na něj musím chodit dívat nahoru do ložnice, protože takové to společné sledování krasobruslení, jaké si pamatuju z domova, to by dědeček nerozdejchal... A je to pořád stejně krásné, v barvě a na velké obrazovce snad ještě krásnější, akorát s tím rozdílem, už teď pořád nevyhrávají Rusáci, což mně pochopitelně nemrzí.
Tenkrát jsme tu malou, ruskou, přenosnou a hlavně barevnou televizi viděli právě u kamarádky Jarmily a jejího tehdejšího manžela Jirky ve Varnsdorfu, když jsme byli po Vánocích u našich a hrozně se nám líbila. Jirka nám řekl, že jí koupil od Rusáků v Milovicích a že to není problém, pro ní do Milovic dojet a tak tam s ním tedy druhý den Jarda jel. Tehdy jsem o tom tolik nepřemýšlela, dneska bych se asi nad tím, s jakou samozřejmostí o tom Jirka mluvil určitě pozastavila. Jenom si pamatuju, že jsem z toho měla strach, ale byli jsme mladí a to člověk dokáže udělat i blbosti. Dneska, když na některého politika vytáhnou jeho "hříchy mládí" se tomu doma smějeme, politik přece musí mít, na rozdíl od nás, minulost čistou jako padlý sníh, ne? Dědeček říká, že na něj by, mimo toho, že na něj svedli, že chtěl přejet Brabence z Plastic People, určitě vytáhli i tu ruskou televizi, nebo to, že v první třídě s klukama na záchodě čůrali Češpivovi na punčocháče. On prý totiž nikdy neměl bačkory a vytažené špičky punčocháčů si máchal ve žlábku, který na klukovských záchodech v Troji ve škole měli :-).
Kluci do Milovic odjeli dopoledne a oddechla jsem si, když se pozdě v noci vrátili. Mobily nebyly a zjistit, kde a proč tak dlouho jsou, se vážně nedalo. Zbývalo jen čekat... No byl to zázrak, že s tou televizí dědeček tenkrát někde neupadl...
Zrovna nedávno vyprávěl vnukovi, jak to bylo hrozný, když tam museli čekat, až ten důstojník, co měl televizi na prodej přijde. A asi byl někde daleko, trvalo to neskutečně dlouho a celou dobu, co na něj čekali, musel prý, s těma co tam byli, pít vodku... Ale obětoval se, co by prý tenkrát pro rodinu neudělal, hahaha. Naštěstí tehdy ještě hodně vydržel. Jirka pít nemusel, ten řídil.
Jo a vodku prý soudruzi měli v lednici, ale ta nestála normálně u zdi, ale někde uprostřed místnosti a oni seděli tak, že na ní koukali zezadu - no jo, zase ten zvláštní "úhel pohledu"...
