Naše umělkyně, které se proslavily mimo rodnou hroudu
Marie Heritesová-Kohnová . FOTO: Z archivu M. Nekoly

Naše umělkyně, které se proslavily mimo rodnou hroudu

29. 11. 2024

Mezi osobnostmi se zajímavými osudy, kterým v rámci seriálu věnujeme pozornost, protože část života strávily mimo Čechy, Moravu a Slezsko, najdeme i řadu podnikatelek, vědkyň, sportovkyň a v prvé řadě umělkyň.

Určitě jste se setkali například s příběhy operních div Emy Destinnové a Jarmily Novotné, které si podmanily Metropolitní operu v New Yorku, nebo surrealistické malířky Marie Čermínové alias Toyen. Během pobytu v Paříži vytvořila unikátní díla, která se dnes prodávají za horentní sumy. V dnešním článku se zaměříme na další vzácné dámy, jejichž význam pro umělecký svět mnohdy zůstává nedoceněn.

Zůstaneme-li u těch se zlatem v hrdle, nesmíme zapomenout Dagmar Hasalovou-White (*1926). Narodila se v Praze do rodiny hrdiny československých legií na Sibiři, generála Antonína Hasala. Podle otcovy služby v armádě rodina žila v Praze a Brně. Dagmar od dětství hrála na piano a chodila na balet, ačkoliv opravdový vztah k hudbě si vybudovala až mnohem později. Po německé okupaci otec rozšířil řady odbojové organizace Obrana národa. Posléze odešel za hranice a přidal se k exilové vládě ve Velké Británii. Rodinu doma mezitím nacisté v roce 1942 odvlekli do internačních táborů, kde strávila zbytek války. Po osvobození Dagmar studovala na konzervatoři, ale záhy po komunistickém puči v únoru 1948 Hasalovi odešli do USA. Pokračovala tedy ve studiích v New Yorku a Kansasu. Začala se věnovat profesionální pěvecké kariéře a připsala si bezpočet úspěchů na velkých scénách. Její manžel Lewis White byl vysoký úředník amerického ministerstva zahraničí, díky jehož diplomatickým misím si vyzkoušela také operní zpěv na Nové Kaledonii, v Dominikánské republice, Kolumbii, Nikaragui a Maroku. Můžeme jí vděčit také za neúnavnou propagaci české hudby. Díky paní Dagmar se publikum po celém světě seznámilo s díly našich skladatelů. Od samotného zpěvu se postupně přesunula k režii, managementu koncertů, a především k výuce na hudebních školách.

Marie Heritesová-Kohnová (1881-1970) proslulá houslová virtuoska, současnice Jana Kubelíka, nadchla svým smyčcovým uměním posledního ruského cara, pařížskou i vídeňskou smetánku a také britského krále Edwarda VII při jeho korunovaci v srpnu 1902. Už v mládí také měla možnost cestovat po Americe, spolu se svým otcem, spisovatelem Františkem Heritesem, jemuž mimo jiné jeho blízký přítel Antonín Dvořák svěřil manuskript Novosvětské symfonie, aby jej odevzdal nakladateli v New Yorku. Bál se, že pošta by vzácné dílo mohla ztratit. V Americe se provdala za zámožného ředitele cukrovaru českého původu Josefa Kohna, připsala si úspěchy koncertními turné, která absolvovala spolu s již zmíněnu Emou Destinnovou. Po zakončení profesionální kariéry vyučovala na několika prestižních konzervatořích.

Přesuňme se na stříbrné plátno, kde zářila Miroslava Šternová (1926-1955), dívenka, která spolu s matkou a adoptivním otcem židovského původu utekla před Hitlerem do Mexika. Pro oslnivý půvab a blonďatou hřívu pro ni nebyl problém zvítězit v taneční soutěži spojené s volbou královny krásy, odkud vedly jen krůčky ke studiu herectví a prvním rolím ve filmu. Celkem se objevila ve dvaatřiceti snímcích a stala se miláčkem mexických diváků, kteří se najednou mohli pyšnit svou Marilyn Monroe. Filmový průmysl v Mexiku ve 40. letech se vyhříval na absolutní špici a každým rokem se natáčely desítky kvalitních kusů. Oslnivá Miroslava dostala i nabídky z Hollywoodu a objevila se dokonce na přední obálce časopisu Life. V osobním životě však byla velmi nešťastná. Brzy přišla o milovanou matku, z prvního manžela se vyklubal homosexuál, četné milostné románky u ní prohlubovaly depresivní stavy.

Navíc se tragicky zamilovala do známého španělského toreadora Luise Miguela Dominguína, který jí přislíbil sňatek, ale zanedlouho se z tisku dozvěděla, že se oženil s jistou italskou herečkou. Svůj poslední film s titulem „Ensayo de un crimen“ natočila v roce 1954 s režisérem Louisem Buñuelem. Premiéry se však již nedožila. Na hotelovém pokoji v Mexico City spolykala 9. března 1955 přemíru prášků na spaní a přivolaný lékař mohl pouze konstatovat smrt ikony stříbrného plátna. Sláva Miroslavy neuhasla ani desítky let poté. Hereččiným osudům se věnují knihy, filmy, a navíc stále jde o oblíbené jméno, udělované novorozeným dívenkám.  

 

typické dílo Zdenky Rusové - ženská postava opředená závojem tajemství.jpg  grafička Marian Kornová s dcerami v Japonsku.jpg
Typické dílo Zdenky Rusové                                               Grafička M. Kornová s dcerami v Japonsku  

 

Následují čtyři zástupkyně výtvarného umění, působící ve čtveřici různých zemí. Akademická malířka Anka Mayerová (*1956) byla ve Vídni studentskou Oskara Kokoschky, ale absolventkou Akademie výtvarných umění se stala teprve v Santiagu de Chile. Její tvorba zaujala umělecké kruhy také v Argentině, Uruguayi a konečně v Kanadě, kde se nakonec usadila a pravidelně vystavovala.

Zdenka Rusová (*1939), absolventka umělecké průmyslovky, při své první absolventské výstavě v roce 1966 zaujala norského kritika a záhy ředitele významné galerie Henie Onstada Kunstsentera, který ji okamžitě doporučil na prestižní stipendium. Skandinávská země s drsným počasím a přírodními krásami Rusové učarovala natolik, že se v roce 1970 nastálo zabydlela v Oslu a naplno se vrhla do tvoření. Zaujala zejména sérií ženských hlav a expresivních krajin, specializovala se na grafiku tuší a perem a zejména se zapsala do historie jeho vůbec první rektorka vysoké umělecké školy, která navíc významně ovlivnila reformu vzdělávání. 

Olejomalby Miroslavy Vrbové-Štefkové (1909-1991) si jistě vybavíte. Zpravidla se na nich vyskytuje motiv klaunů, artistů, tanečnic a baletek. Již jako etablovaná malířka s řadou výstav na kontě v roce 1964 emigrovala do Západního Německa, kde pokračovala v práci. Její obrazy v sobě skrývaly zvláštní směs poetiky, romantismu, lehkosti a krásy a získaly si příznivce v mnoha evropských zemích, a také za oceánem, kde byla požádána americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, aby v Kalifornii zhotovila portréty jeho rodiny.

Grafička Marian Kornová (1914-1987) se z rodného Chomutova ocitla až v dalekém Japonsku. Deset let poté, co kvůli židovskému původu těsně před druhou světovou válkou emigrovala do USA, usadila se spolu s americkým manželem Frankem a malými dcerami v Tokiu. Pochopitelně se nemohla neinspirovat místními formami grafického umění. Během čtyř desetiletí v zemi vycházejícího slunce se věnovala dřevorytectví, fotoleptu, sítotisku, kolagrafii a její nezaměnitelná díla naleznete v galeriích od Honolulu po Bukurešť.

 

Jako vždy bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Copak se nesluší připomenout také naše hudební skladatelky, sochařky, básnířky nebo fotografky? Tak zase někdy příště, co říkáte…

 

 

 

 

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.