Mohu říci, že to byl sen, ale já jsem si už tehdy byla jistá, že nic jiného dělat nemohu. A hlavně, nechci. Kamarádky střídaly touhy po různých povoláních, já zatvrzele trvala na svém a svoji představu jsem dovedla do zdárného konce.
Ještě v době studií, když jsem přijela do vesnice, kde jsme měli chatu, mě starousedlíci zastavovali a zdravili: Dobrý den, paní učitelko! Vysvětlovala jsem, že se teprve učím být učitelkou, nic naplat, pro ně jsem už byla hotový pedagog. Ale nebyla, cestu jsem si musela projít celou. Čekala mě trasa s odbočkami, zatáčkami, překážkami. Ale křižovatka? Tu jsem do svých plánů nezahrnula.
Svoji práci jsem měla velmi ráda, přestože jsem zpočátku zjistila, že teorie se od praxe velmi liší. Měsíc po promoci jsem se poprvé postavila před svoji třídu, tehdy třeťáky, a nestačila se divit. To nezvládnu. Představovala jsem si, že vše půjde hladce, ale protože přede mnou seděly živé bytosti, nikoliv roboti naprogramovaní na poslušnost, vnímavost, zvídavost, narazila jsem. Moje idály zahrnovaly děti sedící s rukama za zády, po pokynu se hlásící a předhánějící se ve správných odpovědích.
Vědomosti, kterými mě vybavila vysoká škola, zůstaly daleko za radami mých kolegyň. "Hele, když otravují, tak je nechej malovat." Na moje námitky, že se přece musí učit, jsem dostala výmluvnou odpověď: "Vono to nějak dopadne. Negramotní nezůstanou."
Přes tyto předané zkušenosti jsem se brzy dostala a konečně jsem před zrcadlem mohla pozdravit: ahoj, učitelko! Z prvního stupně jsem přešla na druhý, zážitků s žáky i s jejich rodiči bylo tolik, že by mohla vzniknout kniha. Většinou zábavná, místy i smutná, protože tragické události se dotýkají také dětí. Vybavuji si úctu, pokoru a ohleduplnost rodičů vůči nám, učitelům (to si lidé učitelů ještě vážili), kolegiální a přátelskou atmoféru ve sborovně, i hromady květin při vydávání vysvědčení.
Kdyby nebyly spartakiády, zřejmě bych učila do dnešních dnů. Jenže vystoupení na Strahově jsem si odříci neuměla! Nacvičování skladeb vždy ve dvou skupinách mladších žáků se podepsalo na mém pracovním nástroji, na hlasivkách. Radě obvodního lékaře - musíte mluvit monotónně - jsem se jen pousmála s reakcí: "Pane doktore, na fakultě nám kladli na srdce, že učitel musí být poloviční herec. Při hudební výchově zpívám, v tělocvičně to jen s píšťalkou nejde. Co s tím?" S hlasivkami jsem byla třikrát v lázních, a že se nezadržitelně blíží konec mé vysněné práce, mi bylo záhy jasné. Nejprve jsem řediteli předala potvrzení, že nemohu učit hudební výchovu, a když jsem si odnášela papír, že mám skončit s tělocvikem, věděla jsem, že je to můj poslední školní rok před lavicemi. Začala jsem si hledat práci, kde hlas nebude tím hlavním, co budu potřebovat. Jenže já nic jiného neumím!
Odpověděla jsem na inzerát okresních novin a stala se ze mě píšící redaktorka bez teoretických znalostí o novinařině. I přes první nezdar v podobě textu s mnoha šéfredaktorovými škrty jsem se nevzdala, a dnes vím, že jsem dobře udělala. Nastartovala jsem si tak deset let v oblasti public relations, a to na obou stranách: ten kdo lidem informace sděluje, i ten, kdo pro sdělované informace poskytuje podklady. Jenže, stará láska nerezaví. Práce s dětmi mi chyběla. Hodně mi chyběla. Hlasivky však varovaly. A pak na mě v deníku Metro vyskočil inzerát o vyhlášení konkursu na ředitelku domu dětí a mládeže! Tam se to přece dětmi jen hemží! A tak jsem další pracovní dekádu svého života strávila v oblasti zájmového vzdělávání, i s dětmi ve sportovních kroužcích.
Jako dlouholetá důchodkyně jsem již dávno smířená s tím, že bych dnes zejména fyzickou zdatností dětem nestačila, jejich vzdělávání proto nechávám na jiných. Člověk by si jednou měl uvědomit, kde jsou jeho hranice možností, proto se necpu tam, kde by moje limity byly brzdou. Virtuálně jsem s dětmi spojena stále přes ředitele škol, se kterými jsem v každodenním kontaktu z pracovní pozice ve školství ve státní správě.
Vynucenou změnu mého původního směru jsem po letech vyhodnotila jako velmi pozitivní. V práci v PR jsem získala jiné zkušenosti, vědomosti, návyky, které mi pomohly v dalším pracovním působení. Hodně pomohly. Pochopila jsem, že změnit obor působnosti v zaměstnání může být přínosem nejen v profesním životě, ale hlavně v duševním. Na moji křižovatku života bych proto zpětně určitě neumístila značku: slepá ulice.
