Vyslovuji ji většinou já. S upřímnou radostí, že mě napadlo něco, čím by se dal zpestřit nebo vylepšit náš život. Můj muž je na tuto větu mírně řečeno alergický. Nové věci jsou mu minimálně podezřelé, protože hrozí, že by mohly nějak narušit jeho oblíbené stereotypy. A v nejhorším případě se jich bude muset třeba i aktivně zúčastnit. Nejjednodušší je proto předstírat, že nic neslyšel. Ale to se mu vždycky nepodaří. Já tuto větu umím podat v nejrůznějších obměnách. A také v nejrozmanitějších situacích. Pak ji na vědomí vzít musí vezme a začíná fáze vyjednávání.
Už jsem si zvykla, že ne každý můj nápad je vhodný pro realizaci. Někdy se nechám logickými argumenty přesvědčit, že mě napadla nějaká blbost a od realizace svého nápadu dokonce upustím. Jindy jen nápad odložím do dočasné úschovny svých invencí a při vhodnější příležitosti se k němu vracím. Některé napády jsou recyklovány dokonce až po letech. Jiné jsou sice shledány rozumnými, ale jejich realizace jaksi drhne. Někdy se i zadrhne. Ideální jsou bezproblémové nápady. To jsou takové, které vyžadují pouze mou vlastní aktivitu a nejde v nich o život (ani o peníze).
A jeden takový bezproblémový se zrodil v mé hlavě v posledních dnech minulého roku. Začalo to nenápadně. Vnoučata mi ukazovala dárky, které dostala pod stromeček. Dárkem číslo jedna byly loutky jezevčíka a jednorožce, které se děti přály, aby mohly hrát loutkové divadlo. Vím, že to u nich není nějaký pomíjivý zájem. S loutkovým divadlem se seznámily asi před třemi lety na návštěvě v hradeckém divadle Drak, kde si ho mohly i vyzkoušet. Za odměnu navštěvují i divadlo Spejbla a Hurvínka. A také sami zkoušejí hrát loutkové divadlo na prázdninových pobytech s dalšími dětmi. V této souvislosti mě napadlo, že bych je mohla v této zálibě podpořit tím, že jim nějakou tu loutku sama vyrobím. Oba mají začátkem roku narozeniny a mohl by to pro ně být zajímavý dárek.
Ponořila jsem se do hlubin internetu. Jak jinak v dnešní době. A nápad začal nabývat konkrétnějších obrysů. Pokusím se o loutku vlka a lišky. To jsou dvě typické figurky, které se objevují v českých pohádkách. Vnoučata mám dvě, logicky potřebuji i dvě rovnocenné loutky. A to vlk s liškou zcela splňují. Následovalo hledání figurek, které by se mi líbily a bylo reálné je s mými možnostmi a dovednostmi vyrobit. Ideální pro inspiraci je v tomto případě aplikace Pinerest. Různě provedených lišek a vlků jsem tam našla spoustu, některé dokonce včetně návodů. Návody však byly většinou v cizím jazyce, a to nedávám ani já ani překladače. Nakonec jsem skončila na www.youtube.com, kde se mi podařilo “ulovit” roztomilou lišku háčkovanou ze žinilkové příze, která naplňovala moje představy. Její výroba byla byla krok za krokem nahrána v pěti videích s českým komentářem. Vlka lze udělat stejně, jen v jiné barevné variantě. A bylo rozhodnuto. Teď jen aby se realizace mého nápadu zdaŕila!
Následující den jsem se vypravila do své oblíbené galanterie s velkým seznamem věcí, které budu potřebovat. A s obavou, zda je budou vůbec mít. Byla jsem rozhodnutá, že pokud bude chybět třeba jen jedna položka, objednám si vše najednou přes internet. Ale měla jsem štěstí. V regále jsem našla krásně rezavou žinilkovou přízi na lišku i klasickou šedou žinilku na vlka. K dispozici byly i doporučované bezpečnostní oči zelené i modré s glitry a také dostatečně velké bezpečnostní čumáčky. Koupila jsem i půl kila dutého vlákna na vycpávání a dvě speciální jehly na sešívání.
Loutky vlka a lišky ve stádiu "rozpracované"
Když jsem všechno doma vybalila, manžel jen kroutil nevěřícně hlavou. V následujících dnech jsem využila k háčkování a výrobě loutek každou volnou chvilku. Několik dní jsem strávila ve svém pracovním koutku s očima přišpendlenýma na obrazovku tabletu a snažila se trpělivě postupovat podle návodu. Ten byl naštěstí srozumitelný, a tak se klubka příze postupně proměňovala na hlavy, těla, nohy a ocasy obou šelem psovitých. Závěrečné sešívání bylo trochu o nervy, několikrát jsem párala a zkoušela to znovu. Ale nakonec se to nějak podařilo. Musím přiznat, že se mi i ulevilo. Obě loutky dopadly ještě lépe, než jsem si je představovala. Jsou krásně měkké na mazlení, díky speciálnímu uchycení mají pohyblivé ruce i nohy.
To nám to ale sluší, co? Hádejte, čím se lišíme, tedy kromě zabarvení...
Zbývalo vymyslet způsob, jak loutky vodit. Nakonec jsem použila dřevěné kroužky ze starých záclonových tyčí, na které jsem přivázala tenké provázky s očky na konci. Na loutce je možné je přichytit pomocí knoflíků. Noví dočasní členové naší domácnosti se kupodivu zalíbily i mému muži. Prohodil s nimi mnohem více slov než se mnou. Byl dokonce ochoten asistovat při jejich fotografování (ta noha na následující fotografii je jeho). A nejlepší prý na nich bylo to, že jsem na nich několik dní soustředěně a intenzivně pracovala, nestihla jsem vymýšlet žádné nové nápady. Inu, v tomto případě platí i pro dospěláky, že kdo si hraje, ten nezlobí.
Páníček byl ochoten s námi chvíli zapózovat...
Vnoučata s loutkami v divadle Drak v Hradci Králové
Doufám, že se vnoučatům budou líbit i moje loutky lišky a vlka a pomohou jim rozšířit jejich současný repertoár pohádek. Pokud se loutky líbí i vám, můžete pro ně navrhnout nějaká jména.
