Tato oblast byla totiž známá svou relativně úrodnou půdou, příjemným podnebím a bohatější vegetací ve srovnání se suchou centrální a severní částí Arabského poloostrova. Ve vyšších nadmořských výškách se tady ve starověku dařilo zemědělství, které vedlo k rozvoji obchodu. Jemen byl rovněž proslulý produkcí kadidla a myrhy, které byly ve starověkém světě velmi žádané.
Po letu na palubě letadla společnosti Lufthansa, ve kterém jsme po mezipřistání v saudskoarabské Džidě zůstali téměž sami, jsme se ubytovali na předměstí „marcipánového“ města Saná, hlavního města Jemenu. Jeho prohlídka během Vánoc roku 2003 bude znamenat cestu do hluboké minulosti. Není to jen hromada kamení, jako jsou některé jiné starověké památky. Staré město Saná je úchvatný skvost starý 2500 let. Není náhodou, že je na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejde jen o jedinečnou architekturu, ale rovněž o bohatou kulturu a tradice, které zde stále žijí, i když se sem skromně snaží vtrhnout moderní život. Tato kombinace „marcipánových“ vzorů na fasádách domů a rušné pouliční atmosféry je naprosto ojedinělá a lákavá.
Máme zajištěný pouze hotel, jehož objednání bylo podmínkou pro vyřízení víza od cestovní kanceláře v Praze. Bloudíme ulicemi a hledáme něco k jídlu. Po chvíli vidíme něco, co vypadá jako jídelna pod širým nebem. Objednáváme si první oběd v Jemenu. Ukáže se, že jídelna je součástí místní nemocnice. Potřebujeme rovněž sehnat dopravu. Manžel zná asi sto arabských slov. Obsluhujícího mládence se zcela nesmyslně zkouší ptát, zda nemá auto: „Fi sayara?“ Jenomže to fungovalo. Z celé jeho odpovědi jsme zachytili jediné slovo: „Abu“. Takže jeho otec má auto? Mladík nás zavedl do jakési podivné jemenské čajovny a naznačil, že tam máme čekat. Čaj kromě nás nepil nikdo. Byla jsem tam jediná žena, na hlavě šátek. U stolů seděli vousatí muži, většinou šedovlasí. Všichni měli boule na tváři. Žvýkali kát. Jedná se o rostlinu, jejíž listy obsahují stimulant podobný amfetaminu. V Jemenu je to hluboce zakořeněná společenská a kulturní praxe. Jemenci žvýkají kát pro jeho povzbuzující účinky, které jim dodávají energii a vedou k mírné euforii. Muži po nás zvědavě pokukovali, ale jinak se zdáli být v pohodě. Dlouho se nic nedělo a začínali jsme být nervózní. Zdálo se nám, že napětí roste i mezi Jemenci žvýkajícími kát. Asi za půl hodiny přišla spása. Yusuf v tradičním jemenském oděvu. Mluvil pouze arabsky. Přesně to nám vyhovuje, autentický Jemenec. Vedle něj stálo otlučené taxi. Smlouváme cenu za den. Jsme si jistí, že Yusuf není otcem mládence z nemocnice, ale to nám nevadí. Jeho úsměv je zárukou, že o nás bude postaráno. A nemýlili jsme se. Yusuf byl naším "andělem strážným" v severním Jemenu a po odletu do Hadramautu v jižním Jemenu se nám po něm brzy začalo stýskat.
Yusuf - Jemenec, jak se patří
V současné době jsou z médií nechvalně známí jemenští Hútíové. Je to politická a vojenská organizace, která vznikla v 90. letech 20. století a je významným aktérem probíhající občanské války v Jemenu. Hútíové jsou převážně zaidijští šíité a pocházejí z guvernorátu Saada v severním Jemenu. V roce 2003 nebylo možné do Saada jet, protože tam už nazrávalo povstání Hútíů proti jemenské vládě, které v podstatě trvá dodnes. Jemen po roce 1945 zažil mnoho válek, období míru jsou tam spíše výjimkou. Přispívá k tomu i obrovské množství zbraní mezi civilním obyvatelstvem. Sami jsme mnohokrát viděli Jemence se samopaly, které tam bylo možné bez problému koupit na trzích. Jeden přátelský Jemenec manželovi dokonce nabízel, aby si z jeho kalašnikova zastřílel. V letech 1967 až 1990 existovaly dva Jemeny - severní a jižní. Možná si pamatujete sportovce z komunistické Jemenské lidově demokratické republiky, kteří se účastnili sportovních her československé armády. K zániku jižní Jemenské lidově demokratické republiky došlo po sjednocení země v roce 1990. V době našeho pobytu už v Jemenu působila teroristická organizace Al-Káida, takže nebylo možné cestovat do jižního Jemenu po silnici, jak jsme původně chtěli. Udělali jsme dobře, protože v lednu 2008 byly dvě belgické turistky spolu se svým jemenským řidičem zabity při přepadení ozbrojenými teroristy z Al-Káídy právě cestou ze Saná do jižního Hadramautu.
Poznávání Saná nemohlo začít jinde než u brány Bab Al-Yemen. Tento velkolepý vchod, zdobený složitými vzory a zářivými barvami, slouží jako brána k rušným trhům a tradičním řemeslům starého města. Yusuf před bránou zaparkoval auto. Okamžitě jsme kolem sebe pocítili puls života. Obchodníci volají na kolemjdoucí a zvou je, aby si prohlédli jejich zboží. Je zde však zcela bezpečno. V Jemenu vládne islámské právo "šaría" odvozené z náboženských zásad islámu, zejména z Koránu a hadísů. Arabské slovo „šaría“ znamená doslova „cesta“. Ve skutečně islámských zemích, jako je Jemen, je bezpečněji než kdekoliv jinde na světě. I zde sice může dojít ke krádeži, ale pokud k tomu dojde, nikdo nebude pouze přihlížet. Viděli jsme případ, kdy skupina Jemenců pronásledovala zloděje, chytla ho, odebrala mu ukradený předmět a vrátila ho okradenému. Zda zloději posléze usekli ruku, nevíme, ale podle zákonů "šaría" je to odpovídající trest za krádež. Nám samotným se stalo, že nás obtěžovala žebračka s dítětem na rukou. Okamžitě ji napomenul vedle stojící starší muž. Podle Yusufa jí řekl, že její chování není v souladu s principy islámu. Žena hned uposlechla. "Šaría" však může znamenat i nevlídné chování vůči cizincům, kteří nedodrží islámské zásady. V Jemenu nebylo a není mnoho turistů, takže místní obyvatelé nejsou natolik zvyklí na cizince jako například v Tunisku, kde je navíc islám méně přísný. V Saná jsme viděli skupinu asi deseti italských turistek, které byly prakticky polonahé. Pravověrný muslim je považuje za prostitutky, a proto se může stát, že na ně bude plivat nebo házet shnilé pomeranče. My se všude snažíme dodržovat veškerá pravidla společenského chování vyžadovaná v dané zemi, bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíme. Bezpochyby nám to pomáhá ke splynutí s místními lidmi a k důkladnému poznání jejich země. Dnes se nedaleko brány Bab Al-Yemen tyčí velkolepá mešita Al-Saleh. Byla dokončena v roce 2008, je jednou z největších mešit v zemi a mísí se v ní tradiční jemenský styl s moderními prvky. Během naší cesty v roce 2003 jsme ji samozřejmě nemohli vidět.
Brána Bab Al-Yemen - volně dostupná fotka z Pixabay
Dominantou Saná jsou nádherné tradiční věžové domy, které jsou příkladem architektonického dědictví města. Tyto jedinečné stavby, nejčastěji postavené z upěchované hlíny a zdobené složitými geometrickými vzory, jsou ukázkou řemeslné zručnosti a kulturní identity jemenského lidu. Při procházce úzkými uličkami starého města navazujeme kontakt s místními obyvateli (především s dětmi, které na nás pokřikovaly arabským výrazem pro fotografii - "sura, sura") a obdivujeme věžovité stavby, z nichž některé dosahují výšky až osmi pater a hrdě se tyčí na pozadí zářivě modré oblohy. Tyto tradiční domy mají výrazné fasády s barevnými a vzorovanými omítkami. Nám připomínají vánoční perníky s marcipánem. Každé podlaží slouží konkrétnímu účelu, od obytných prostor po úložné prostory. Všechno je pojato tak, aby to vyhovovalo praktickým potřebám rodin.
V Saná není problém fotografovat děti, samy si o to řeknou - naše vlastní fotka
Tradiční "marcipánové" domy v Saná - volně dostupné fotky z Pixabay
Cílem našeho prvního výletu mimo Saná byl Dar al-Hajar, bývalé sídlo imáma Yahyi, duchovního vůdce Jemenu v letech 1904 až 1948. Palác byl vybudován ve dvacátých letech 20. století a stojí na vrcholu jiné budovy postavené pro učence al-Imáma Mansúra v roce 1786. Nachází se v údolí Wadi Dhar, které je vzdáleno asi 15 km od Saná, a tyčí se na skalním ostrohu.
Při každém výletu mimo Saná bylo nezbytné mít řadu různých potvrzení a jiných dokladů, které bylo nutné předkládat na kontrolních stanovištích jemenské armády při výjezdu z města. Žádný problém. Yusuf se každé ráno objevil se štosem papírů v ruce a s úsměvem na tváři. Vojáci na kontrolním stanovišti byli milí, jednou nás dokonce vzali na prohlídku nedalekého paláce jakéhosi imáma. Chtěli nám tak zkrátit čekání na vyřízení kontroly našich dokladů. Yusuf nás rovněž učil arabsky. Manžela zajímala slovíčka, mne spíše písmo. Netrvalo dlouho a byla jsem schopná přečíst všechna čísla.
Hygiena v Jemenu není na příliš vysoké úrovni, což nám pomohlo k zajímavému zážitku. Manžel měl totiž zažívací potíže, takže jsme cestou do města Manakha museli poprosit zcela neznámé lidi, aby nám poskytli přístup na toaletu. Mohli jsme se tak seznámit s tradičním jemenským domem. Zatímco manžel řešil svoje problémy, byla jsem uvedena do nejvyššího patra domu, kde se nacházela nejkrásnější místnost. Byla nádherně zdobená. Nazývá se "mafradž" a obvykle slouží ke společenským setkáním. Lidé se tam baví, čtou poezii, poslouchají hudbu, kouří vodní dýmky a žvýkají kát. Zatímco jsem čekala na manžela, věnoval se mi hostitel. Lámanou angličtinou mi vysvětloval, že nechápe, proč Američané nemají rádi Jemence, zatímco oni proti nim nic nemají. Neumím si představit, že by někdo v naší zemi takto přijal cizince do svého domu. Navíc jsme všichni i s Yusufem dostali pohoštění - tradiční arabský čaj a sladkosti. Pohostinnost Jemenců je pověstná. Předtím, než se v Jemenu usadila Al-Káida a později Islámský stát, jejichž členové jsou často cizinci, násilné zločiny v podstatě neexistovaly. Je pravda, že i tehdy docházelo k únosům turistů. Jejich cílem však bylo dosáhnout splnění požadavků únosců vůči jemenské vládě. Mohlo se například jednat o postavení silnice do jejich vesnice. S unesenými rukojmími bylo vždy zacházeno jako s váženými hosty.
Cesta do města Manakha, které se nachází asi sto kilometrů na jihozápad od Saná, vede nehostinnou a drsnou krajinou. Skalnaté vrcholy a strmá údolí. V údolích jsou vidět vesnice.
Asi deset kilometrů před městem Manakha začíná pohoří Haraz. Ráz krajiny se mění. Tato hornatá oblast se vyznačuje terasovitými poli. Terasy jsou zabudovány do svahů hor a umožňují pěstování plodin, jako je káva a kát. Na kopcích vidíme starobylé vesnice a pevnosti. Podle Yusufa tam žijí ismailité, jejichž vesnice se v Jemenu tradičně nacházejí právě na vrcholcích kopců. Tato strategická poloha má historické kořeny, protože jim poskytovala přirozenou obranu proti útočníkům.
Vesnice ismailitů na kopci
V pohoří Haraz leží i cíl naší cesty, město Manakha. Nejvyšší vrchol okolních hor dosahuje výšky přibližně 3000 metrů. Město bylo založeno dynastií Sulajhídů a je významným střediskem ismailitů v Jemenu. Ismailité jsou odnoží šíitského islámu, která vznikla v 9. století. Vyznávají učení Ismáíla ibn Džafara, nejstaršího syna šestého šíitského imáma Džafara al-Sádika. Věří v linii imámů, která pokračuje dodnes, přičemž posledním imámem byl donedávna Aga Khan, který si kupodivu vybral jako sídlo portugalský Lisabon. Důvodem jsou historické a kulturní vazby mezi ismailitskou komunitou a Portugalskem. V Portugalsku působí i nadace Aga Khan Foundation, která se zaměřuje na různé projekty sociálního a hospodářského rozvoje. Aga Khan zemřel zcela nedávno, 4. února 2025, ve věku 88 let. My jsme se s ismaility setkali již během našeho putování Tádžikistánem v Pamíru. Ismailité jsou známí svou tolerancí, zájmem o vzdělávání a orientací na spolupráci mezi různými kulturami a náboženstvími.
Pohled na město Manakha
Nejdůkladnější poznání života v jemenské rodině se nám podařilo ve městě Thila, které leží asi 60 kilometrů na severozápad od Saná. Při procházce ulicemi města se k nám připojila pouze částečně zahalená patnáctiletá dívka Zamzam. Fascinovala nás svou znalostí cizích jazyků. Ačkoliv neuměla číst ani psát jinak než v arabštině, mluvila plynně anglicky, francouzsky a španělsky. Tvrdila, že její kamarádka umí i italsky a německy. Jazyky se naučily na ulici s turisty, kterých tam ovšem bylo velmi málo.
Naše hostitelka Zamzam
Pozvala nás k sobě domů. Díky její jazykové vybavenosti jsme se dověděli spoustu věcí. Plné zakrytí obličeje je požadováno až od osmnácti let. Tvář její sestry v tomto věku již byla pro muže neviditelná. Podle Zamzam se může každá žena sama rozhodnout, zda se zahalí. Je však skutečností, že manžel v Jemenu neviděl obličej ani jedné ženy starší osmnácti let. Naše mladá hostitelka nám vysvětlila, že jemenské ženy získávají zahalením výhodu - muži jejich tvář nevidí, ale ony si mohou muže prohlédnout a vybrat si toho, který se jim líbí. V Jemenu jsou ovšem sňatky často domlouvány rodiči. Tato praxe je hluboce zakořeněna v kmenových tradicích. Sňatky v rámci vlastní příbuzenské skupiny, například mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolena, jsou běžné a jsou považovány za způsob, jak udržet rodinné vazby a zachovat bohatství v rámci širší rodiny.
Vyzkoušela jsem si, jak to vypadá za závojem
Návštěva jemenské rodiny se nemohla obejít bez pozvání na oběd. Bylo nám podáno tradiční jemenské jídlo "saltah". V Osmanské říši se jednalo o charitativní jídlo připravované ze zbytků potravin, které darovali bohatí lidé nebo mešity. Dnes je to národní jemenské jídlo. Základem je dušené maso zvané "maraq", pěna z pískavice (řecké seno) a "sahawiq" (směs chilli papriček, rajčat, česneku a rozemletých bylinek). Mezi běžné přílohy patří rýže, brambory, míchaná vejce a zelenina. Saltah se tradičně jí s jemenským plochým chlebem (khubz mulawah), který se používá k nabírání pokrmu.
Po obědě jsem měla možnost podívat se do kuchyně. Sama, bez manžela, který neměl právo spatřit nezahalené tváře žen. Zato si vyzkoušel žvýkání kátu. Podle jeho slov se cítil stejně, jako by vypil několik piv. Rozhodně to nebyl příjemný pocit.
Manžel se chystá žvýkat kát
Byli nám představeni další členové rozsáhlé rodiny, včetně otce Zamzam a dětí.
Malá část rozsáhlé rodiny naší hostitelky, uprostřed zahalená autorka článku a vpravo Yusuf
Otec naší hostitelky
Celkově lze konstatovat, že ženy v Jemenu nejsou žádné ušlápnuté chudinky, ale naopak působí jako aktivní prvek společenského života. Na ulici nás nejčastěji kontaktovaly právě ženy a dívky, stejně jako děti, které byly nejvíce bezprostřední. V Jemenu jsme byli v zimě, ale i tak jsme se v domě našich hostitelů mohli seznámit s přirozenou ventilací, která funguje jako klimatizace. Dům rodiny našich hostitelů byl starý pět set let. Díky vhodnému umístění oken, které usnadňuje proudění vzduchu, je v něm i během horkého léta dosažena přijatelná teplota.
Tradiční domy ve městě Thila
Na předměstí Saná jsme naopak viděli velmi nuzné příbytky. Yusuf nám vysvětlil, že se jedná o nejnižší společenskou kastu v Jemenu označovanou jako "muhamašín". Původně přišli z Etiopie a mají tmavou pleť. Čelí značné diskriminaci a marginalizaci. Často jsou označováni jako „akhdam“, což znamená „služebníci“. Mnoho muhamašínských dětí je negramotných. Lidé z této kasty vykonávají podřadná, špatně placená zaměstnání, jako je sběr odpadků a úklid. Žijí ve špatných podmínkách na okrajích měst, často bez přístupu k základním službám, jako je čistá voda a elektřina. Nemohou uzavírat sňatky s osobami mimo svou komunitu. Všechny tyto problémy se ještě zhoršily v důsledku probíhajícího konfliktu v Jemenu.
Obydlí muhamašínů
V Jemenu jsou dvě města s názvem Šibam. Jedno z nich je v severním Jemenu nedaleko města Thila. Druhý Šibam se nachází v Hadramautu v jižním Jemenu. Poletíme tam letadlem společnosti Yemenia. Severní Šibam leží v údolí pod pevností Kawkaban, ze které se nabízí nádherný výhled na okolní krajinu. Dole ve městě se nachází několik starých mešit a rovněž staré nádrže na dešťovou vodu. Až do jejího zániku v polovině 20. století zde žila židovská komunita. Z města vede nahoru do pevnosti strmá silnice. Na naši otázku, zda tak prudký kopec stařičké auto Yusufa vyjede, jsme dostali odpověď: "Inshallah" (bude-li to vůle Boží). A nebyla. Auto zůstalo pod kopcem a my jsme museli jít pěšky. Stezkou, která se vinula srázem mimo silnici. Asi v polovině stoupání se ze zákrutu vynořil stařeček jako vystřižený z Pohádek tisíce a jedné noci. Zdravíme ho "Salam aleikum" a Yusuf si s ním vymění několik dalších zdvořilostních frází, kterým nerozumíme. Konečně jsme udýchaní nahoře. Kawkaban byl značně poškozen egyptským letectvem v předchozí válce. Mezi sutinami však stále kypí život. Odpočíváme a obědváme v lidové restauraci pod širým nebem. Yusuf se jde modlit do místní mešity. Když se vrátil, musel vyměnit píchlé kolo.
Stoupáme na Kawkaban, dole Šibam
Kawkaban - pohled od stolu restaurace pod širým nebem
Loučíme se s Yusufem, kterého však ještě uvidíme, a odlétáme do města Seiyun v jemenském guvernorátu Hadramaut. Jsme v bývalé Jemenské lidově demokratické republice. Lidé jsou zde většinou méně přátelští, chybí jim hrdost a pohostinnost vlastní horalům ze severního Jemenu. Ve městě Seiyun se nachází palác, který je jednou z největších staveb z hliněných cihel na světě. Až do roku 1967 byl královským sídlem sultánů dynastie Kathiri. Město leží uprostřed Hadramautského údolí, obklopené úchvatnou krajinou a významnými vesnicemi. Tržiště v Seiyunu je rušné, nás zaujal hlavně místní med. Dodnes si pamatuji arabský název této speciality jižního Jemenu - asal.
Hliněné budovy ve městě Seiyun
V letadle vedle nás seděl rusky mluvící inženýr, který studoval v bývalém Sovětském svazu. Dověděli jsme se, že jižní Jemen má významná ložiska ropy. V Hadramautu se nachází několik ropných polí. Těží se zde přibližně 100 000 barelů denně, což představuje podstatnou část celkové produkce ropy v Jemenu. Ropa je pro jemenskou vládu klíčovým zdrojem příjmů. V současné době Hadramaut kontrolují především elitní jednotky Hadhrami vytvořené pod dohledem Spojených arabských emirátů a s finanční podporou Saúdské Arábie. Bojují v nich příslušníci místních kmenů, kteří usilují o větší autonomii pro Hadramaut. Bydlíme v hotelu Al Hawta Palace. Při pohledu na jeho bělostnou stavbu se nechce věřit, že je vybudován z hliněných cihel. Jsme tam i na Štědný den. V kuchyni nám připravili rybu, nebyl to sice kapr, ale přesto jsme měli pocit, že v Jemenu pod hvězdným nebem slavíme naše Vánoce.
Hotel Al Hawta Palace
Do jižního Jemenu jsme ovšem nepřiletěli kvůli Seiyunu. Přilákala nás sem jedinečná památka zvaná "hliněný Manhattan". Jedná se o ten druhý Šibam, pozoruhodné město známé svými mrakodrapy z hliněných cihel ze 16. století. Právem jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
Šibam - město hliněných mrakodrapů
Putování úzkými uličkami mezi hliněnými mrakodrapy umožňuje nahlédnout do starobylého jemenského života a seznámit se s tradičními řemesly. Město má přitom téměř venkovský charakter, o čemž svědčí náklady sena, které místní obyvatelé přivážejí z úrodných údolí Hadramautu pro svá domácí zvířata. Viděli jsme kozy, ovce, ale i velblouby. Na ulicích nebo i v přízemí domů. Venku je strašlivé vedro, ovšem v hliněných budovách je příjemný stín.
Tradiční řemesla v Šibamu
Zatímco do Seiyunu jsme letěli moderním letadlem s mezipřistáním v Adenu, který jsme si tak mohli prohlédnout alespoň ze vzduchu, zpět do Saná jsme byli nuceni přežít let starou "rachotinou". Na letišti čekal věrný Yusuf, který nás poslední den pozval do své domácnosti na předměstí Saná. I tady jsem viděla více než manžel, který si povídal pouze se synem Yusufa. Chlapec z manželovy "arabštiny" nerozuměl ani slovo, takže Yusuf, který nás již znal, musel tlumočit. Já jsem se rukama nohama domlouvala s ženou Yusufa. Bez problému se odhalila. Byla velmi nadšená z našeho setkání a ráda by si bývala povídala. Jazyková bariéra nám v tom zabránila. Poslední procházka po skvostém městě Saná.
Loučení s Jemenem a jeho lidmi
Bezesná noc strávená čekáním na let Lufthansy na letišti, kam nás odvezl Yusuf. Při bezpečnostní prohlídce mne v kabině prohlížela zcela zahalená Jemenka. Její živé oči však svědčily o tom, že i ona by si ráda se mnou povídala.
Jemenci by si zasloužili, aby jejich země dostála svému středověkému označení "Šťastná Arábie". V současné době lze mluvit spíše o opaku. Jemen se zmítá ve válečných konfliktech a násilí a jeho obyvatelé trpí hladem, nemocemi a bídou. Země je navíc roztříštěna - Hútíové ovládají hlavní město Saná a velkou část severního Jemenu. Mezinárodně uznávaná vláda kontroluje části jižního Jemenu včetně města Aden. Tato vláda je podporována koalicí vedenou Saúdskou Arábií. Jižní přechodná rada (STC), která usiluje o větší autonomii jižního Jemenu, kontroluje některé části jihu a je podporována Sjednocenými arabskými emiráty (SAE). Velkou část Hadramautu zase kontrolují elitní síly Hadhrami tvořené místními kmeny. Jako ve všech válkách nejvíce trpí prostí lidé, tak i náš "anděl strážný" Yusuf. Nemáme s ním žádný kontakt a nevíme, zda je vůbec naživu. Předměstí Saná byla mnohokrát nelítostně bombardována letectvem Saúdské Arábie.
