Tak to je fajn, kamarádovi Luboškovi to přejeme. On vlastně pro své SOSy žije, jsou to drahokamy navlečené mezi korálky náhrdelníku jeho všedních dnů. Nastávají tak čtyřikrát pětkrát do roka, vždycky když jeho žena Magda odjede na pár dnů ke své sestře Marii do jakési zapadlé vsi někde u Chomutova. Původně tyto rodinné mise Luboš nazýval Mářímagdalenské pouti, musel se jich zúčastňovat a býval z toho vždycky několik dní před i potom pořádně otrávený. „Peklo! Baby hodiny melou o věcech, o kterých nemáš ani páru, ve vesnici nemají hospodu, není tam žádná voda na rybaření, nerostou tam houby…“ Když si pak po letech vybojoval právo jezdit k Marii maximálně jednou ročně, přejmenoval Lubošek získané dny na Svátky Osvobozeného Samce, tedy SOS.
Jak jsem řekl, my kamarádi to Lubošovi přejeme, nicméně ženské se tváří poněkud zakysle. „Že tě hanba nefackuje,“ brblá Vilma. „Magda se o tebe stará, že každej jinej chlap by si olízl všech deset.“ Jenomže Lubošek se nedá: „Vo to právě jde. Nic by si neolízl, protože Majda by ho sprdla, že je čuně. Ale já si při SOSu olizuju prsty jak chci, když jsem předtím sežral olejovky rukama přímo z plechovky.“ „To seš teda fakt prase,“ konstatuje Vilma, leč Luboše jen tak ze sedla nevyhodí: „A ty rybičky v pohodě dlabu na gauči, čtu si při tom noviny, čumím na televizi, nepřezul jsem se a po jídle se klíďo píďo rejpám nožem v zubech. A abys věděla, dneska ráno jsem dokonce sežral jogurt dvouma prstama, anžto jsem se mi nechtělo jít si pro lžičku.“ Oči mu bojovně svítí, kolem hlavy mu září aura štěstí. Láďa mu tleská a je za to probodnut pohledem své manželky Květy.
Pozoruju dění a poslouchám diskusi. Je mi jasné, že se tu odehrává příběh starý jako lidstvo samo. Chlapi jsou holt čuňata a ženské se holt snaží je napravit. Kolik už toho bylo na tohle téma napřemýšleno, namluveno, napsáno, naanekdotováno, nafilmováno! Ale – a tady si dovolím zvolat „zaplaťpánubohu!“ – zatím se na skutkové podstatě tohoto jevu nic nezměnilo. Ani jedna ze zúčastněných stran v této zákopové válce nikdy nezvítězila a vypadá to, že ani nikdy nezvítězí. To je dobře, protože se jedná o jeden z nejvýznamnějších nástrojů proti riziku partnerské znuděnosti.
Debata u stolu se mezitím posunula do stádia všeobecné argumentační přestřelky. Kulometnou palbu z dámské frontové pozice vede hlavně Vilma: „Je to normální lenost. Chlap se nenarodí s genetickou výbavou čuňete, ale s vývojovým nadáním flákat se, všechno si zjednodušit, očůrat co se dá. Bahní si v tom, že se nepřezul do domácích bačkor, protože by se býval musel shýbnout. Nevezme si na jogurt lžičku, neboť by jí pak musel umejt. Luboš nám to tady jasně demonstroval, mužským jde jen o to, dostat se k nějakému cíli pokud možno bez jakékoli námahy. Já to vidím už i u vnoučka Martínka. Nedávno jsem se ho zeptala, proč si nevezme jiné trenýrky, když si do těch co má na sobě cvrnknul, a on mi odpověděl, že už to beztak skoro uschlo.“
Přes Květin vražedný pohled statečně pozvedá mužský prapor Láďa: „Žijete v bludu, holubičky sivé! To, co zde nazýváte lenošivostí, je ve skutečnosti racionalita. Tedy rozumnost, podle latinského ratio, kočičky hebké! Tedy činění věcí cestou účelnou, hospodárnou, co nejméně namáhavým způsobem. Až tohle pochopíte, rozkošné slepičky naše kdákavé, bude vám hned na světě líp. Budete s námi dlabat jogurty prstama a prožívat blaho, že nemusíte umejvat lžičky. Každý den se vám změní ve Svátek Osvobozených Samic. A my samci, osvobození od vašich věčných připomínek, vás zahrneme vysoce racionální láskou.“
Dobrý proslov. Působivý a přitom něžný. Kdybych se nebál zabijáckých pohledů od přítomných holubiček sivých a kočiček hebkých, tak namouduši zatleskám. Ale místo toho slyším, jak některá z rozkošných slepiček kdákavých pronáší: „Kdepak, holky, jsou to čuňata! A ještě užvaněná!“
