Tento, občas popudlivý bohém, byl ale člověkem s velkým srdcem. Na úvodní fotografii je ve svém typickém řeznickém kabátku, který rád nosil.
Za nedlouho budou Velikonoce a snad žádný jiný autor nedokázal tak nádherně vystihnout velikonoční atmosféru, jako právě Josef Jíra.
Josef Jíra, Velikonoce, 1991 a 1981, foto Alena Velková
A k Velikonocům se pojí i několik mých vzpomínek, které jsem si oživila, při nedávném prohlížení a třídění rodinných fotografií z doby před digitálové.
Velikonoce 1999 a nová spolubydlící Běla, foto Alena Velková
Jedna z nalezených fotek je mi obzvlášť milá. V ošatce na chleba (kde taky jinde) leží naše nové kotě, z kterého padají mrtvé blechy na ledničku (ty malé černé tečky). Nejspíš si říkáte, co to má společného s Josefem Jírou? Úplně všechno. Kočička se totiž narodila na jaře 1999 na Malé Skále, a my ji posléze na Velikonoce dostali od Mistra v záchvatu jeho dobročinnosti darem. I s těma blechama. Takže jsme s ním pak byli několik dalších let téměř v příbuzenském poměru. Z dárku byla radost vícenásobná a docela dlouhodobá. Blechy jsem totiž chytila i já se synem. Od té doby nevěřím hláškám, že zvířecí blechy na člověka nejdou. Teď už se tomu směju, ale tenkrát žádné nadšení při odblešování nebylo... Bohužel, dnes už ani Josef Jíra ani kočička nejsou mezi námi.
Josef Jíra, Vjezd do Jeruzaléma, 1993, foto Alena Velková
Josef Jíra se narodil ve znamení Vah, 11. října 1929 v Turnově. Dětství a mládí prožil v Horním Pojizeří na Maloskalsku. Nejprve vystudoval odbornou šperkařskou školu a v sedmnácti letech byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Jelikož byl vynikajícím lyžařem, stal se v téže době i členem našeho reprezentačního družstva sjezdařů. Svůj čas tak dělil mezi malování a sport. Ze školy ale po třech letech odešel, aby se do ní, po těžkém úrazu na lyžích v roce 1950, vrátil zpět. Absolvoval za dva roky u prof. Vlastimila Rady. Po studiích Jíra žil a maloval střídavě na Malé Skále i v Praze. „Nikdy v životě bych asi nebyl schopen udělat nějaký obraz, aniž by se vázal k nějakému místu, určité vzpomínce nebo prožitku,” říkal o sobě.
Josef Jíra, Pianista, 1973, foto Alena Velková
Kdy jsem se s Josefem Jírou seznámila, to si přesně nepamatuju, patrně těsně po skončení VŠ, někdy na začátku osmdesátých let. Vzpomínám si ale, jakým způsobem k seznámení došlo. Jíra si zakládal na tom, že každé ženě, která ho prvně navštívila v ateliéru, byť ve společnosti svého partnera, podal ruku a hned jí nečekaně sáhnul na prsa. Tvrdil, že pak ženy může identifikovat i po slepu. Já o této jeho srandičce neměla tušení, takže jsem byla v lehkém šoku, protože od tohoto, pro mě v té době seriózního „ctihodného kmeta 50+“, jsem podobný vtípek nečekala. Musím ale říct, že to nevyznělo nijak vulgárně ani oplzle.
Později, v roce 1993, jsme spolu začali vymýšlet projekt na obnovu zámecké kaple sv. Kříže v Hluboši. Už bez seznamovacího rituálu jsme se kvůli tomu několikrát potkali u něj doma na Malé Skále a v jeho ateliéru v Praze v Panské ulici. Chtěla jsem na Hluboši vytvořit jakési poutní místo, kam se za Jírovou tvorbou budou sjíždět návštěvníci z různých koutů naší republiky. Josefa Jíru nápad zaujal natolik, že mi na Velikonoce 1994, na své výstavě v Českých Budějovicích, nabídl menší variantu své Křížové cesty, za cenu více než příznivou.
S Josefem Jírou v Českých Budějovicích, 24.3.1994, foto rodinný archiv Aleny Velkové
Můj nápad byl sice dobrý, ale celkem nečekaně narazil. Vzhledem k většímu množství spolumajitelů zámku došlo k jejich rozdělení na dva tábory – na příznivce a odpůrce díla. (Podobně jako se to stalo Vladimíru Komárkovi v kostele sv. Petra a Pavla v Konecchlumí. www.i60.cz/clanek/detail/36063/dopis-akademickemu-maliri-vladimiru-komarkovi) Vzhledem k tomu, že jsem obrazy chtěla do kaple zapůjčit a vše provozovat ve své režii bez nároku na nějakou finanční úhradu, mě tehdy tato krátkozrakost překvapila. Ale takový je život.
Pohled do kaple sv. Vavřince: průvodkyně otevírá turistům oltář
První zastavení Křížové cesty: Ježíš je odsouzen k smrti, foto Alena Velková, 2020
Poutní místo nakonec vzniklo, ale úplně někde jinde. V kapli sv. Vavřince na Malé Skále, kam v roce 1995/96 Jíra umístil druhou, větší verzi Křížové cesty a spolu s Vladimírem Komárkem zde vytvořil oltář. Navázal tím na svůj projekt z roku 1992, kdy se na Malé Skále zasloužil o obnovu starobylého Boučkova statku, v němž založil galerii výtvarného umění. Podařilo se mu v ní shromáždit sochy, obrazy i grafiku našich předních výtvarných umělců, jako jsou namátkou: Bauch, Ronovský, Boštík, Tichý, bratři Karouškové, Reynek, Šerých, Zoubek, Kmentová, Janoušková, Róna, Komárek a Mistr do ní sám věnoval i několik vlastních děl. Na stěně v expozici je Jírův nápis: „Asi zvláštností a neopakovatelností této malé galerie je, že je složena z umělců, se kterými v dobrém i zlém jsem kus života prošel, a se kterými jsem popil víno, a se kterými jsem si podal ruku.“
Pohled do galerie na Malé Skále, foto Alena Velková 2020
Josef Jíra hodně cestoval a vedl bouřlivý život, v němž se musel vyrovnávat např. s dalším velkým úrazem na lyžích, s alkoholismem nebo úmrtím své první manželky. V léčebně i na cestách si vedl deníky. Některé z nich vyšly knižně.
Ukázka z knihy Deníky malíře srdcem, 1997
Josef Jíra, Pařížský bar, 1992, foto Alena Velková
Josef Jíra Notre Dame, 1985, foto Alena Velková
Josef Jíra, Baška Voda, 1997, foto Alena Velková
Nemohu zde nezmínit ani Jírovu grafickou tvorbu, ve které též hojně využíval biblické motivy, jako podobenství lidského osudu, který se už po staletí stále znovu a znovu opakuje. Ve svém díle dospěl k hlubokému duchovnímu poznání, které jde nad rámec náboženství. Jírův přítel Bohumil Hrabal o něm napsal: „…Jeho grafické listy i plátna jsou vždycky místem nejen vítězství a rovnováhy splynutí, ale i místem ztroskotání… Dalo by se o obrazech Josefa Jíry říci, že to jsou seriály jedné křížové cesty…“
Josef Jíra, grafika, 1993, foto archiv
Josef Jíra, grafika Křížová cesta, 1992, foto Alena Velková
Josef Jíra byl členem Svazu výtvarných umělců Mánes. Během svého života namaloval stovky obrazů, se kterými se nerad loučil. Měl desítky samostatných výstav nejen po Čechách a na Moravě, ale i na Slovensku, na Kubě, v Káhiře, Paříži, Tbilisi, Moskvě atd. a zúčastňoval se i mnoha výstav skupinových např. tvůrčí skupiny M 57 (M jako Makarská, podle vinárny na Malé Straně), jejímž byl spoluzakladatelem. Jeho díla jsou zastoupena ve všech našich prestižních galeriích.
Josef Jíra, Betlém, dřevo-plech, 1998, foto Alena Velková
Na rozdíl od něžných obrazů jeho přítele Vladimíra Komárka, byla Jírova malba silně expresivní. „Syrovou, hutnou a dramatickou malbou vypráví příběhy o bolestech, štěstí, osobních tragédiích i nadějích člověka nesoucího svůj kříž v tomto odlidštěném světě. Zasahuje nejcitlivější místa našeho vědomí a svědomí. Jeho humanistické dílo je neoddělitelnou součástí české umělecké tradice 20. století,“ napsal v doslovu ke katalogu Jírovy výstavy v divadle Ta Fantastika v roce 1993 kurátor Jindřich Eliášek.
A k tomu není co dodat.
Josef Jíra zemřel 15. června 2005 po dlouhé těžké nemoci v Turnovské nemocnici.
Josef Jíra, Růže pro Hamleta, 1992, brožura k výstavě 1993
Fotografie:
Úvodní foto Lucie Fürstová
Ostatní fotografie Alena Velková a rodinný archiv
Zdroje:
Votavová J., Škvára J., Josef Jíra malíř a grafik, Nakladatelství Libereckých tiskáren, 1992
Ulrych P., Deníky malíře srdcem, nakladatelství Paseka, 1997
Eliášek J., Brožura k výstavě v divadle Ta Fantastika, 1993
Kováč Peter, Podobenství a balady Malíře Josefa Jíry, Právo 14.5.2014 (Novinky.cz)
Wikipedie
