Tentokrát si zjednal všeobecnou pozornost: „Dámy a pánové, něco vám přečtu. Při debordelizaci školního archivu jsem našel sešit se slohovými pracemi žáka páté třídy z roku padesát devět. Poslouchejte, co napsal na téma Můj nejkrásnější zážitek z prázdnin. Je to bomba.“
Do nastalého dychtivého ticha zní Františkův kultivovaný hlas: „Mým nejkrásnějším zážitkem z prázdnin bylo to, že jsem byl na pionýrském táboře. Bylo to u řeky a bydleli jsme ve stanech. Měli jsme tam také kuchyni, kde soudružky kuchařky a soudruh kuchař vařili dobré jídlo. Já jsem bydlel ve stanu s Kájou. Kája jednou na výletě viděl zmiji a soudruh vedoucí nám řekl, abysme vždy při spatření zmije utekli. Také nás tam přišli navštívit soudruzi svazáci z národního podniku, který vyrábí cement na stavby domů, továren, mostů a vodních přehrad. Měli tahací harmoniku a zpívali nám písničky ze Svazu sovětských socialistických republik. Potom nám jeden soudruh svazák vyprávěl o pionýrech z hlavního města Moskva, neboť tam byl na návštěvě. Také jsme měli besedu se soudruhy vojáky z Pohraniční stráže, kteří hlídají, aby k nám z imperialistických států nechodili špióni, kterým se nelíbí, že náš lid buduje krásnou a šťastnou vlast, kde nejsou bohatí kapitalisté a chudí dělníci a rolníci. Také nám ukázali, jak cvičený pes umí chytit špióna za vycpaný rukáv. Poslední večer jsme měli velký táborák, ale ten nebyl, protože strašně pršelo. Na táboře se nám všem líbilo.“
V podstatě se ani moc nesmějeme. Naše myšlenky nejlíp vyjadřuje Luboš: „Chudáci haranti, vždycky odskáčou dobu, kterou jim my dospělci naservírujeme. Jejich mozečky ani nemají šanci se takovým výplachům bránit. Dětské vnímání je vlastně zrcadlem momentálního stavu společnosti.“
„Víte, co by mě zajímalo,“ bere si opět slovo František, „ jak by teoreticky vypadal sloh o prázdninových zážitcích u takového kluka z husitských časů. Třeba z roku 1420, když v červenci čeští kališníci vypráskali křižáky v bitvě na Vítkově. Dejme tomu, že ten kluk byl práče. Pojďme zkusit to virtuálně napsat za něj.“
Krásný nápad. Pro tuto chvíli kašleme na karban a pouštíme se do fiktivní exkurze do mozku kloučka z patnáctého století. František naše návrhy zapisuje, moderuje debatu a opravuje drobné historické nepřesnosti, jichž se dopouštíme. Nakonec vzniká toto dílko, které on opět kultivovaně deklamuje:
„Mým nejkrásnějším zážitkem z letnic bylo, jak jsme zahnali papežence od hory Vítkov. Byli jsme tam ve dvou srubech hrubě opevněných. S Leškem, synem koželuha Jakuba, jsme si nanosili mnoho kop kamenů do praku, a když šel kolem hejtman Žižka, řekl, že máme krásné kameny do praku. Pochválili to také bratři sudličníci, kopiníci a samostřílníci, že máme takové dobré kameny do praku. Přišel tam také bratr kněz Koranda a řekl, že ať pod těmi našimi kameny praskají helmice a lebky těch křížonošů Zikmunda, té lišky ryšavé, co nám našeho mistra Jana z Husi v Kostnici upálil a kalicha by nám chtěl upírati. Když přišli křižáci, tak jsme s Leškem na ně prakem metali naše kameny. Jednoho jsem strefil, až mu praskla přilbice a možná i lebka. Také Lešek jednoho strefil, až mu praskla přilbice a možná i lebka. Nakonec se křížonoši Zikmunda, té lišky ryšavé, co nám našeho mistra Jana z Husi v Kostnici upálil a kalicha by nám chtěl upírati, otočili a utíkali pryč. Na hoře Vítkov se nám všem líbilo.“
Tahle zábava nás chytla. Někdo navrhuje, abychom sestavili ještě slohovou práci kluka z doby lovců mamutů, jiný zase fiktivní sloh syna slavného kata Mydláře, nápady se jen rojí. Ale pro dnešek už toho bylo dost, musíme přece ještě stihnout pár partiček mariáše. Nicméně já si odnáším z téhle události jeden záměr. Vnuk Pepánek je momentálně studentem páté třídy a určitě také ve škole psali tradiční slohovou práci o prázdninových zážitcích. Pokusím se nějak se k ní dostat. Ale vzhledem k tomu, jak je ten kluk zaměřen, musím předpokládat, že to bude něco o počítačích, počítačových hrách, aplikacích v chytrém telefonu a podobně. Jak moudře řekl Luboš: „Chudáci haranti, vždycky odskáčou dobu, kterou jim my dospělci naservírujeme.“
