Výpravčí Tonda Randák řeší vše v klidu a s rozhledem. Byl přírodou obdarován vlastnostmi, které mu usnadňují život. Dokáže rychle zhodnotit situaci, okamžitě vše posoudit a bleskově zareagovat.
Když druhým rokem sloužil v Českém Těšíně u železničního vojska jako výpravčí - voják, dělal si z vojny holubník. Bydlel v Bohumíně v barákovém táboře, což byla jakási ubytovna. Důstojníci neměli o službě na železnici ani páru. Toník si vždy vypůjčil od náměstka Barteckého přenosnou volnou jízdenku. Byl tak osmnáctkrát načerno doma. Stačilo vyměnit šichtu a hajdy domů. Nikdy nebyl přistižen a na vojně nebyl ani jeden den v base!
Jednou se vracel opět z černého opušťáku. Vystoupil v Přerově a zkoprněl. Nádraží bylo plné vojenských vlaků. Hemžilo se to povolanci a tříčlennými hlídkami s červenými páskami na rukávech.To je konec – blesklo Toníkovi v hlavě. Pak ale zahlédl důstojníka s bílou páskou na čepici. Velitel převozu. Vyhodnotil situaci a rychle zareagoval. Přistoupil k veliteli a sdělil:
,,Soudruhu kapitáne, desátník Randák. Vracím se z opušťáku a rád bych jel s branci a dohlédl na klid a pořádek!“ Byl vyslyšen a dostal také červenou pásku!
Svých vlastností využíval stále. Vyhodnotit, bleskově reagovat. Když jednou před Vánocemi nesl z lesa ukradenou borovičku vystoupil na kraj lesa souběžně s lesní stráží. Mezi ním a ochráncem zákona bylo ale údolí. Toník situaci vyhodnotil a zareagoval. Řek si: Nikdy mne nemůže doběhnout. Nežli vyběhne ten kopec budu dávno doma. A mozek dal pokyn ruce, aby myslivci zamávala. Pokračoval domů volným krokem. Za půl hodiny pak myslivec obcházel domy a ptal se obyvatel jestli někoho nespatřili přinést domů borovičku. Ta už ale byla dávno ve sklepě.Toník pochopitelně nikoho neviděl.
Toho večera na noční směně se událo něco, co mu sebralo klid a rozvahu. Najednou z ničeho nic se začervenal na reléovém pultě červený úsek na výhybce číslo čtrnáct. Na to byl jediný recept. Vedoucí posunu vezme vysílačku a musí se na tu výhybku jít podívat. Může tam být třeba lom kolejnice. Taková situace se stávala často. V zimě byly červené úseky na denním pořádku. Byla by to rutina, kdyby... ,,Tak co Luboši, už jseš u té výhybky?“ zvolal Toník do vysílačky.
,,Jó šéfe, můžete točit,“ ozval se z venku.
A opět rutina. Nouzové vybavovací tlačítko, plomba dolů, pohyb řadičem. Výhybka poslušně reaguje. Červená šňůra se otáčí. Kontrola výměn ukazuje po přestavení minusovou polohu. Vše v pořádku! ,,A co tam bylo, není tam náhodou lom?“ táže se výpravčí.
,,Ta výhybka se ani nehnula! Stojím tady a čekám, že zavrčí alespoň motor a ono nic.Vůbec se to nepohnulo!“ ozývá se z vysílačky. Vždy klidného výpravčího Randáka polilo horko. Proboha, průšvih prvního řádu. Na reléovém pultě je signalizováno otočení výhybky, kontrola výměn ukazuje minusovou polohu a výhybka se ani nehnula. To znamená, že venku stojí do plusu a na reléovce ukazuje žlutá kontrolka minus! Je to jako kdyby motoristovi ukazovala kontrolka, že svítí pravý blinkr a venku svítil levý! Přes tu výhybku se nedá jezdit! Tvrdohlavá výhybka se asi zbláznila! Rázem Toníka opustily jeho vlastnosti. Klepe se jako ratlík a nervózně hledá telefonní číslo na návěstní mistry. To není možné, taková chyba se přece nemůže stát! Vezmi rozum do hrsti, říká si.
Vybíhá ven na chodbu. Rázuje po chodbě sem a tam. Snaží se přemýšlet přímo hlavou. Heuréka! Najednou to má. Už klidným krokem se vrací do dopravní kanceláře. Došlo mu to.
Následuje dotaz: ,,A Luboši, na kterém jseš zhlaví?“ Odpověď provází pád kamene ze srdce.
Vedoucí posunu má opravdu před sebou mrtvou výhybku. Ta se ale pohnout nemůže. To je gól! Logická úvaha se nakonec potvrdila.
Člověk s vysílačkou stál u jiné výhybky. Byla na opačné straně nádraží!
