Kariéru herce Jeana-Paula Belmonda odstartoval v roce 1959 snímek francouzské nové vlny U konce s dechem. Miláčkem několika generací se ale stal zejména díky filmům, v nichž spojil akci s humorem. Bébel, jak mu fanoušci přezdívají, slavil úspěch i na jevišti a v roce 2011 převzal na festivalu v Cannes čestnou Zlatou palmu.
„Byl jako tajfun. Užila jsem si s ním tolik legrace i potrhlých kousků jako nikdy později,“ vzpomněla první bondgirl Ursula Andressová na soužití s Belmondem, jehož náručí, nejen filmovou, prošla pěkná řádka žen. Přitom za jeho studií mnozí pochybovali, že by mohl hrát milovníky. „Jak může člověk s takovýmhle ksichtem chtít hrát divadlo,“ divil se prý jeden z profesorů, když přijímal bývalého boxera s přeraženým nosem.
Svůdník, polda i podvodníček
Jenže smysl pro humor a nadsázku spolu s výjimečnými fyzickými dovednostmi a neuvěřitelnou vůlí překonat se umožnily Belmondovi přesvědčivě ztvárnit jak drsné gangstery (Borsalino) či neústupné ochránce zákona (Policajt nebo rošťák), tak elegantní svůdníky (Veselé Velikonoce), sympatické podvodníčky (Velký šéf) i odvážné dobrodruhy (Muž z Ria). K nejoblíbenějším patří i jeho parodie sama sebe v Muži z Acapulka.
Ikonou evropské kinematografie se Belmondo stal i díky kaskadérským kouskům, které prováděl ještě po padesátce. Před kamerou uskakoval před řítícími se auty, vrhal se přes vagony rozjetého vlaku či slaňoval z vrtulníku. Několikrát se také vážněji zranil. Například při natáčení komedie Zvíře mu tygr natrhl ucho a u filmu Bezva finta dostal ránu hákem autojeřábu. Při natáčení Strachu nad městem uklouzl na střeše a život si zachránil zachycením za okap.
Jean-Paul Belmondo se narodil 9. dubna 1933 v Neuilly-sur-Seine (předměstí Paříže) do rodiny malířky a sochaře s italskými předky. V mládí se věnoval sportu, zejména boxu, s nímž ale musel přestat kvůli nemoci. A tak se vydal na dráhu hereckou. Už za studií pařížské konzervatoře se objevoval na jevišti a stihl se i oženit s tanečnicí Elodie Constantinovou (v roce 1965 se rozvedli). Mají spolu syna Paula a dceru Florence, druhá dcera Patricie v roce 1994 zahynula při požáru.
Bojovat až do samého konce
Belmondova hvězda začala stoupat již dva roky po jeho filmovém debutu díky snímku Jeana-Luka Godarda U konce s dechem (1959). A ještě krátce předtím podceňovaný herecký outsider šel rázem z role do role. Mezi prvními slavnými byly drama Horalka, kde si zahrál po boku Sophie Lorenové, či dobrodružná romance Cartouche, v níž okouzlovala diváky Claudia Cardinalová. V roce 1965 se vrátil i ke spolupráci s Godardem (Bláznivý Petříček).
Extrémní zápřah a nejméně jeden film ročně provozoval Bébel až do poloviny 80. let, kdy se vážně zranil při natáčení krimikomedie Bezva finta. Pak zvolnil, ale stále točil. Například s Claudem Lelouchem melodrama stárnoucího muže Cesta zhýčkaného dítěte (1988), za něhož dostal Césara, či verzi Bídníků (1995), jež se odehrává za druhé světové války.
Před kameru se Belmondo vrátil i po roce 2001, kdy v srpnu na Korsice utrpěl mozkovou mrtvici, z níž se zotavil a v prosinci 2002 se podruhé oženil. Jeho vyvolenou se stala o 32 let mladší dlouholetá přítelkyně Natty Tardivelová, která mu v srpnu 2003 porodila dceru Stellu a s níž se ale v roce 2008 rozvedl. Týž rok měl premiéru jeho poslední film Muž a jeho pes, o člověku, který neztrácí chuť bojovat až do samého konce.
