Fanouš Breburda je běžec na dlouhé tratě. Celý život pracoval na dráze, z toho třicet osm let v jedné stanici. Jakožto výpravčí vlaků pracoval na směny a měl spoustu volného času. V roce 1975 byl pozván předsedou místních fotbalistů do výboru. Sám nikdy fotbal nehrál, ba ani se o něj zvlášť nezajímal. V tu dobu rezignoval pokladník a tak jej nováček hbitě zastoupil. Jako relikvie mu byla předána dřevěná pokladna pamatující jistě Protektorát.
Fanouš se chopil funkce s vehemencí sobě vlastní. Že se z jeho působení stane maratón, tehdy ještě netušil. Jako ouřada vynikající pečlivostí, našel v této činnosti zalíbení. Hospodaření oddílu se mu stalo koníčkem. Začal organizovat akce k finanční soběstačnosti. V letních měsících sedával u pokladny při večerech pro mládež jak v sále, tak v přírodě. Hromadění peněz v dřevěné pokladničce bylo náplastí na hluk mládežnických kapel. Decibely pocházející z aparatur jej ničily, ale staré jezuitské heslo Oučel posvěcuje prostředek, bylo mu útěchou. Byl se svou pokladnou srostlý a při jakékoliv šlamastice byl ochoten přikrýt pokladnu vlastním tělem, jako Saša Matrosov hlaveň německého kulometu.
Čas neúprosně pádil, Fanouš pokladničil a najednou zjistil, že tak činí skoro čtyřicet let!
Tři generace návštěvníků fotbalových utkání Okresního přeboru neviděli chodit kolem hřiště nikoho jiného! Problémem zůstal další člen výběrčí komise. Kolem hřiště totiž musejí chodit dva lidé! Starý činovník, který tak činil dvacet let zemřel. Později se každé vybírání dělilo na dvě části. Pokladník uchopil dřevěnou pokladnu a jal se hledal spolutrpitele. Kolega se totiž musel smířit s tím, že jeden poločas neuvidí zápas, obrácen ke hřišti zády!
Činovníci se nejapně vymlouvali na jiné úkoly, členové oddílu před ním prchali, jiní se odvraceli a při žádosti o spolupráci předstírali, že myslí na vzdálené příbuzné. Nakonec ale vždy pokladník někoho ulovil.
Zvláštní disciplínou výběrčích se stal lov neplatičů. Hřiště není oploceno. Jistým manévrem je možno se výběrčím vyhnout. Vzhledem k tomu, že lístek stojí dvacet korun je úprk ostudou takového jedince. Pohříchu stojí vedle hřiště kavárna s terasou. Záchranou před dotěrným pokladníkem jsou otevřené dveře podniku. Tam často mizí neplatič a vrací se na hřiště, jakmile nebezpečí pomine.
"Proč nejdeš za nimi s tou pokladnou do kavárny?“ tázal se jednou pokladníka kolega.
"Nepůjdu tam, to je přece jeho ostuda a ne naše!“
Najednou začali být neplatiči známí jako falešný pětník. Fandové tak měli při zápasech dvojí zábavu. Když se na hřišti neodehrávalo nic zajímavého, vyměnili fotbal za dostihy. Jeden známý šetřílek prchal v dešti do dveří kavárny pod velkým firemním deštníkem. Tam se zašprajcoval a při vyprošťování deštníku byl inkasován. Jindy se dostavil notorický neplatič opatřen bílou kšiltovkou. Výběrčí se rozdělili, nadběhli mu a inkasovali jej za brankou za potlesku přihlížejících. Bílá čepice se stal celého aktu bezděčným průvodcem. Nezáživný fotbal byl doplněn kulturní vložkou.
Přiblížil se čas odchodu. Sedmdesátka na krku. Je čas předat funkci mladším. Rozhodnutí se očekává v co nejbližší době. Rezignace starého funkcionáře se stává předmětem hovorů.
Na pohřbu jistého významného hasiče postává před kostelem velká síla smutečních hostí. Ne každý se hodlá účastnit hodinové mše svaté. Lidé v černém diskutují, gestikulují, podávají si ruce.
Mše skončila. Rakev s ostatky zesnulého vynášejí hasiči v uniformách. Najednou starý pokladník praví: "Sakra, to mne nenapadlo. Já se ještě na stará kolena dám k hasičům. Ohromně se mi líbí ta stafáž uniforem kolem rakve!“
"Ale tebe přece ponesou v rakvi fotbalisté!“namítá jeden činovník.
Jiný kolega uvede však vše na správnou míru:
"Ale kdepak, to už je rozhodnuto. Za Fanoušovou rakví ponese předseda oddílu tu jeho dřevěnou pokladnu. Bude slavnostně vyzdobena. Na konci celého obřadu a za slavnostních fanfár ji pak sám předseda Tělovýchovné jednoty umístní pietně na rakev. Spolu pak zmizí ze světa i s pokladníkem. Třeba ji bude potřebovat i na onom světě. Bude i tam obtěžovat fandy nebeského fotbalu!“
