Půlnoční osobák přijel do stanice Borovany. Hrstka nočních cestujících odchází do svých domovů. Je vlahá letní noc a nechce se domů. Výpravčí Bořivoj Hejdánek je mírně podroušen. Právě absolvoval setkání s několika bývalými spolužáky. Tvoří jakýsi samozvaný přípravný výbor abiturientského setkání. Před dvaceti lety opustil dopravní školu a už pomalu nastal čas na vzpomínky z mládí. Služebník ví, že na stavědle číslo jedna slouží kamarádka, která je ochotna pokecat s ním v každé denní i noční době při šálku kávy. Teď zaklepe na dveře, pokecá, vypije šálek kávy a pal se uvidí.
Jeho oči ale padnou na zcela jiný objekt. Slouží krásná výpravčí Marta, zvaná Borovanská Angelika. Ta žena je nebezpečná každému mužskému. Bořek s ní vede časté rozhovory a baví ji vtipy a četnými bonmoty. Martička se všemu směje perlivým smíchem. To se ovšem děje ve vší počestnosti, v rámci kolegiality. Jsou prostě kámoši. Najednou půlnoční cestující neví, co to do něj vjelo. Snad ten alkohol, snad ta teplá noc, kdoví. Vloudil se pootevřenými dveřmi do dopravní kanceláře, když Martička vypravovala vlak.
Její překvapení bylo velké a nelíčené.
"Bořku, proboha co tady děláš?
"Ale Marti, jedu z abiturientského srazu a nechce se mi domů. Tak jsem se zastavil na kus řeči. Znáš ten vtip o druhu lásek? Jsou tři druhy. Láska zákeřná, ta je za keřem. Láska závratná se koná za vratama a Láska nesmírná je k Sovětskýmu svazu!“
Martička se usmívá jen tak naoko. Je na ní vidět, že noční návštěvník se dostavil zcela nevhod. Nechystá ani na kávu. Jakmile hosta napadne nějaký neslušný vtip, zarazí se. Kdyby se rozjel, mohl by v alkoholovém oparu krásné kolegyni třeba i vyznat lásku. Rychle vycítil trapnost situace a s hlasitým "Tak ahoj!“ vyklidil místnost. Za ním se ozval zvuk, charakterizují otočení klíčkem.
"Jde se na stavědlo. Kamarádka, signalistka Míla mi tu kávu určitě uvaří!“
Po zabušení na dveře železničního stavědla se vynoří rozcuchaná blonďatá hlava. Blíží se pauza. Služebnice má již asi ustláno na židlích a teď tohle. Zjevně nerada pouští pana výpravčího dovnitř. Unavený vetřelec neusedá na židli ke stolu. Ty jsou už využity po svém a připraveny k jinému účelu.
"Milko, jenom mi uvař kávu. Já si sednu na zem, vypiji ji a půjdu domů.“
Stalo se. Polospící návštěvník usrkává kávu v poloze sedícího střelce. Z venku na něj není vidět.
Najednou se z venku ozve vroucí hlas: "Krásná paní, já vám to musím říct. Miluji vás od prvního setkání. Nikdy jsem nevěřil románům že existuje láska na první pohled. Kolikrát postávám celé hodiny a pozoruji vás při práci. Nevím, co se to se mnou děje. Čím déle vás pozoruji, tím více začínám nenávidět svou Máňu. Řekněte slovo, já se rozvedu a odstěhujeme se spolu třeba do Litvínova!“
Oslovená se kucká smíchy a směje se do kapesníku. Bořivoj sedí na zemi zcela přimražen a košili si poničil rozlitou kávou. Ten hlas Romea je mu povědomý. Nenápadně vystrčí hlavu. Občan Hambálek klečí ve štěrkovém loži a je zcela mimo čas i prostor. Bolestné vyznání neposílá na balkon, ale na železniční stavědlo číslo jedna.
Proboha, to je ten pán vodící svoji obézní ženu každou neděli do kostelíčka. Ruku v ruce pak navštěvují místní kavárnu a tam spolu sledují každé nedělní odpoledne televizi. Svět chce být klamán. Bořivojovi se odhalilo tajemství. Bezděky se stal svědkem vzpoury ušlápnutého manžela. Bohužel se k tomu natrefil jako nepohodlný svědek.
Kupodivu se mu stal tento jistě vážený pán sympatičtější. Jenom jeho nedělní produkci se zavěšenou manželkou už bere se shovívaným úsměvem.
Pointa je ovšem jinde. Svědkovi se doneslo, že když on sám v tu půlnoční dobu vniknul do dopravní kanceláře za Borovanskou Angelikou, byl v dopravní kanceláři utajen jiný svědek. V sousední místnosti stál pan inženýr Horník, budoucí manžel krásné výpravčí.
Ještě že se Bořivoj Hejdánek neztrapnil stejně jako Romeo pod stavědlem. Velké štěstí, že také nezačal milostně blábolit!
