Nestálá v lásce i v angažmá, přesto byla vždy tam, kde se zrovna rozjížděla některá z důležitých etap českého divadla. Vždy nad věcí, až lehkovážná, výborná společnice, humorná vypravěčka, všem nastavovala nenucenou, veselou a dokonale upravenou tvář. A co víc, svůj život si užívala opravdu plnými doušky. O divokých dámských jízdách, mejdanech a bouřlivých mileneckých vztazích temperamentní hvězdy kolují dodnes po Praze legendy.
Do povědomí několika generací se herečka, muzikálová a operetní zpěvačka a šansoniérka Ljuba Hermanová zapsala bezpočtem písní, které podávala s nezdolnou vitalitou a nakažlivým humorem léčícím mnohé smutky. Tahle holka s čertem v těle, jak se jí přezdívalo, by 23. dubna oslavila sté narozeniny.
Objevil ji slavný Hugo Haas
Přišla na svět v Neratovicích a jen pár dní po svém narození byla v místním kostele pokřtěna jménem Luběnka. Její bouřlivý temperament a energie způsobovaly rodičům vrásky na čele už velice záhy. Sama v knize „... a co jsem ještě neřekla“ napsala: „Pokud mi paměť sahá, byla jsem vždycky kvítko z čertovy zahrádky. Lezla jsem po stromech, házela kamením a prala se s kdejakým klukem. Už ve čtyřech letech jsem se podhrabala pod nízkými vrátky a vydala se na samostatnou cestu do světa.“
Na divadelní prkna vstoupila přímo ze školních škamen. Ke skutečnému herectví ji o něco později přivedl – jako gymnazistku Minervy – tehdy už slavný herec Národního divadla Hugo Haas. Ljuba udělala zkoušku na konzervatoř, ale místo do školy nastoupila své první angažmá ve Fenclově smíchovské Aréně. Měla předpoklady úspěšné operetní subrety: atraktivní zjev, uměla tančit, zpívat, měla pohotovost a vtip.
Prošla řadou divadelních scén. Po dvou letech ve Slovenském národním divadle v Bratislavě a krátkém záskoku do rakouského Theater an der Wien se vrátila do Prahy a prošla snad všemi pražskými operetními divadly a kabarety.
Neobyčejná rozpustilost a temperament
Večerní České slovo o ní v roce 1934 napsalo: „Neobyčejná rozpustilost oblíbené Ljuby Hermanové, která dovede s tak nezvyklou obratností vytvořit důvěrný vztah obecenstva k svému vystoupení, ke svým roztomilým písničkám, rozpustilým tancům a celé té nenapodobitelné slovní pohotovosti výbojného temperamentu, vytvořilo z rozpustilé operety Svůdná Ljuba jednu z nejzdařilejších a nejúspěšnějších operet, které jsme v poslední době viděli na pražském jevišti.“
Hermanová dala život také mnoha filmovým postavám. Poprvé se na plátně objevila ve snímku Voskovce a Wericha Peníze nebo život (1932). Hrála milou chudého Tondy (Jana Wericha) a s Hanou Vítovou si zazpívala Ježkovo proslulé pro film zkomponované blues Život je jen náhoda. Následovaly další role, v nichž vytvářela především mladá lehkomyslná děvčata. Z jejích nejvýznamnějších předválečných filmů připomeňme například snímky Jsem holka s čertem v těle (1933), Nezlobte dědečka (1934), Bezdětná (1935), Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937) či Včera neděle byla (1938).
Na konci války v cihelně
Přišla ale válečná léta a spolu s nimi zákaz činnosti, neboť otec Hermanové byl Žid. Na samém konci války prošla dokonce půlroční internací v jedné podbabské cihelně, kde vozila spolu s dalšími „míšenkami“ písek a krouhala shnilé zelí.
Po válce si opět užila operetních rolí. Paní Marjánku, matku pluku či Mylady v Nezvalových Třech mušketýrech si zahrála v Hudebním divadle Karlín, v divadle Oldřicha Nového Mamzelle Nitouche. V Divadle V + W uplatnila svůj herecký talent v Divotvorném hrnci a v Divadle Na zábradlí v pantomimě Devět klobouků na Prahu anebo ve hře Kdyby 1000 klarinetů.
Na stříbrném plátně však už mnoho hereckých příležitostí nedostala. Spíše sporadicky se objevovala v rolích tanečnic a zpěvaček (Morálka paní Dulské, Až se vrátíš, Ledoví muži). Výraznější roli měla v hašlerovském filmu Zdeňka Podskalského Ta naše písnička česká (1967) a jako „paní Hermanovou“ ji filmoví diváci spatřili ve vzpomínkovém filmu V hlavní roli Oldřich Nový (1980).
Proslulé akrobatické kousky
V posledních letech se Hermanová na scéně i v televizi objevovala v kabaretních a písničkových pořadech, v nichž zpívala veskrze lidové a prostořeké staropražské písničky (Babiččina krabička, Ach ta vojna). Pohostinsky vystupovala po celé republice a diváky stále ohromovala svou bujarou veselostí a radostí ze života a samozřejmě také svými proslulými akrobatickými kousky, kterými v pokročilém věku udivovala i své kolegy. Nahrála a nazpívala také několik gramofonových desek.
Zemřela v 83 letech, 21. května 1996. Její tělo je od roku 2000 uloženo v hrobě na pražském Vyšehradě zřízeném nadací Život umělce. Klid zde nalezli také její herečtí kolegové Zdeněk Dítě, Vlasta Fabianová, Zita Kabátová nebo kapelník Karel Vlach a zpěvačka Zuzana Navarová.
Co také řekli
o Ljubě Hermanové
Adina Mandlová, herečka a kamarádka: „Ljuba u mne často spala a pořádaly jsme večírky, střídaly milence jednoho za druhým, pily a flámovaly. Jednou, když jsme byly samy mezi námi děvčaty, někdo přinesl balíček s kokainem – a všecky jsme to vyzkoušely! Věděla jsem, že Lída a Ljuba si to zprubly už před tím a že to na ně mělo ten správný účinek, neboť je to povznášelo, i když jenom na chvilku, a inspirovalo je to k lepšímu výkonu.“
Vladimír Truc, muzikant a skladatel: „Po společných koncertech se mnou někdy Ljuba mluvila velmi otevřeně. Často vzpomínala na kamarádství s Adinou Mandlovou. Nějakou dobu s ní dokonce bydlela. Byla to taková nerozlučná partička. Holky dokázaly pěkně řádit. Jednou uprostřed noci Ljuba vyběhla do hotelu Šroubek koupit něco pro dobrou náladu, aby se s holkama mohla lépe odvázat. Měla na sobě jen kožich a jinak nic. Tenkrát mi Ljuba dokonce řekla: Nemysli, že láska mezi ženami je něco špatného, je to hezká věc.“
Jan Werich, herec a dramatik: „Jak se tak na ni dívám a ji pozoruju, má takové kvality jako víno; ona je z velice dobré úrody, z velice dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě. Já mám takový dojem, že Ljuba Hermanová s přibývajícími léty nabyla ke svému talentu i potřebné zkušenosti a že se z ní stalo něco, čemu se říká po celém světě – a znamená to velkou chválu – profík, prostě profesionál.“
Ondřej Suchý, novinář a spisovatel: „Byla kouzelná, energická, nesmírně vtipná. V mládí zdaleka nebyla tak hezká, jako s přibývajícím věkem. Měla v sobě vrozené klaunství – klaunský smutek i klaunský smích – pro které ji spíš než filmoví milovníci milovali z kolegů ti, kteří nás z filmového plátna sami rozesmávali a dodnes rozesmávají. Počínaje Vlastou Burianem a pány Voskovcem a Werichem až po Hugo Haase či Oldřicha Nového.“
Ljuba Hermanová sama o sobě: „Mně pivo nechutná, nerada ho piju, ale ráda o něm zpívám. Z toho vzniká u lidí dojem, že já pivo ráda. I textaři si to myslí. Přišel za mnou jeden textař, pěknej mužskej, no tak se ho ptám, o čem mně ten text napsal. A on: Je to o pivu, paní Hermanová! Viděl jsem vás několikrát v televizi, jak jste vypila půllitr piva na ex, jen to hvízdlo. Říkám mu, jářku, Mistře, to je takový trik, takových půllitrů můžu vypít několik a přitom nevypiju pořádně ani jeden. Ten trik, to je menší nádoba ve větší nádobě. Vezmete normální půllitr a do něj na dno přilepíte takový trychtýřek z umělé hmoty, který má stejný obvod jako ten půllitr, to dá rozum. No a tady v tom je ten klam a mam. Do toho trychtýře se pak naleje pivo – je to necelé deci. A tak i já, ač nepivař, vypiju takových půllitrů i pět nebo šest. Ovšem některé kolegyně – a viděla jsem to na vlastní oči – ten trychtýř vůbec nepotřebují. I sedm tak vypitých piv jsem viděla! Ale já nejmenuju, protože kdybych jmenovala takovou Zázvorkovou nebo Růžičkovou, tak bych s těma ženskejma pak na mou duši nevydržela.“
