Vždy elegantní a usměvavá dáma plná životního elánu, která jako by vůbec nestárla. Tak si asi většina lidí pamatuje herečku Zitu Kabátovou, od jejíhož narození uplyne tuto sobotu sto let.
Hvězda prvorepublikové kinematografie, která ve filmu hrála ještě po své devadesátce, si pozitivní přístup k životu a smysl pro humor uchovala i v posledních letech, která strávila v motolské nemocnici, kde loni přesně měsíc po svých 99. narozeninách zemřela.
Přestože osud se s ní zrovna nemazlil, ona nikdy neztrácela optimismus. Možná i proto, že se řídila heslem svého otce "všeho jen ke kolenům" a výš žádné problémy nepouštět. Po válce měla několikrát co dělat, aby uživila nejprve sebe a později i své jediné dítě. Po roce 1945 ji režim nedovolil hrát kvůli dvěma filmům v německém Pragfilmu, ale pomohla jí kamarádka, která ji zaměstnala ve fotoateliéru, kde pak kolorovala fotky.
Hoďte s sebou, třicátníci
Po roce 1969 zůstala sama s nezletilým synem, jehož otec – veslařský reprezentant a politický vězeň – Jiří Zavřel emigroval do USA. Tam po revoluci v roce 1989 odešel i její syn Jiří. „Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí... Třeba to, že se ráno probudím a svítí slunce,“ vysvětlovala paní Kabátová svůj recept na stálý elán, i když okolnosti jí nebyly nakloněny.
Nezdolnou energií byla však proslulá. Když například v roce 2000 (ve svých sedmaosmdesáti letech) natáčela televizní seriál To jsem z toho jelen, musel ji prý režisér Karel Smyczek v roli babičky zpomalovat – místo šourání běhala, odmítala brýle a neustále všechny honila. „To víte, za mých mladých let se muselo točit rychle,“ připomněla tehdy Kabátová doby, kdy byly filmy hotové za pár týdnů. A celý filmový štáb, čítající především mladé lidi kolem třicítky, stál v pozoru.
Vlasta Burian a… biletářka
Zita Kabátová se narodila v Praze a herectví ji provázelo doslova už od peřinky. Její matka, sestřenice známého herce Josefa Švába Malostranského, byla nadšená ochotnice v Malostranské besedě a otec architekt a památkář Benno Kabát psal pro divadlo hry. Tak se Zita na jevišti poprvé objevila ještě jako mimino v Našich furiantech. Jako dítě pak hrála s ochotníky a ve 30. letech se začala divadlu věnovat profesionálně.
Její filmovou kariéru odstartovala v roce 1936 role ošetřovatelky v melodramatu Světlo jeho očí. „Dělala jsem většinou sentimentální uplakané typy a přitom se k smrti ráda směju,“ vyprávěla paní Kabátová, která ve 30. a 40. letech patřila k nejpopulárnějším českým herečkám. Několikrát si zahrála například po boku fenomenálního Vlasty Buriana (Zlaté dno, Přednosta stanice či Provdám svou ženu), anebo bonvivána Oldřicha Nového (Život je krásný), v jehož divadle také působila.
Po válce se jí nakonec podařilo získat angažmá v pražském Vesnickém divadle, které jezdilo se zájezdními představeními. Když se jí ale v roce 1957, v jejích 44 letech, narodil syn, přijala nabídku na pomocnou sílu do pražského kina Blaník. Poté se dostala do dalších pražských kin, kde už pracovala jako provozní a dohlížela na jejich chod. V proslulém kině Bio Illusion na Vinohradské třídě například organizovala i besedy s herci a režiséry pamětnických filmů.
Dlouhý život = laskavé srdce
Před kameru se znovu postavila v roce 1969, poté se objevila například ve filmech Kulový blesk či Jak básníkům chutná život. I po osmdesátce ztvárnila v už demokratických poměrech několik rolí ve filmu a televizi, například v Zapomenutém světle či Babím létě. V roce svých devadesátin se poprvé na plátně objevila vedle prvorepublikového elegána Svatopluka Beneše ve snímku Želary. A poslední dvě role vytvořila v roce 2009 v dramatu Hodinu nevíš a snímku Pamětnice.
Na sklonku života napsala Zita Kabátová několik knih, v nichž přiblížila nejen svůj život (Můj život nebyl pod psa, ale se psem), ale i život za první republiky, včetně receptů (Prvorepubliková kuchařka Zity Kabátové), či popsala "návody" na dlouhý život (Můj recept na dlouhověkost).
Poslyšte jeden z nich: "Žádný lék, žádný sport ani jídlo nezaručí dlouhověkost, když chybí laskavé a tolerantní srdce."
