Jako zpěvák procestoval svět, vystupoval na zaoceánských lodích. V padesáti, když byl na vrcholu kariéry a říkalo se mu král českého jazzu a swingu, dostal rakovinu. Vyléčil se. Pak přišla další rána: rakovinou onemocněla jeho žena Milada. Co taková zkušenost udělá se vztahem? Dá se dvojnásobná životní zkouška vůbec zvládnout? Kerndlovi jsou příkladem, že to jde.
Říká se, že nemoc partnera vztah buď utuží, nebo naopak rozloží, každopádně jej změní. Pozorujete, že na vašem manželství nemoci zanechaly stopy?
Laďa: Myslím, že nemoc neudělá nic. Žena pomáhala mně, já pomáhal jí. Vždycky jsme měli spolu krásný vztah. Změna je možná jen v tom, že si teď každý den uvědomuju, jaké jsme měli štěstí, že jsme přežili. Lékaři mi dávali nulovou naději, takže jsem tady sedmnáct let přesčas. To, co teď prožívám, co vidím, jsem už vidět nemusel. Když si tohle uvědomím, nerozčilují mě věci, které mě dříve zlobily. Jsem klidnější, spokojenější.
Milada: Prožila jsem si tři pohledy na tuto zákeřnou nemoc. Jeden tím, že mi onemocněl otec. Měl pouhých padesát dva let. Za třináct let poté onemocněl Laďa. Ten můj strach o jeho život se vůbec nedá popsat. Podle lékařů byl beznadějný případ, ale já pořád věřila, že se z toho dostane. Hlavně jsem se snažila, aby měl pocit, že je to na dobré cestě. Nikdy, ani v nejmenším jsem před ním nedala najevo pochyby, zda se uzdraví. Pokud nebylo nezbytně nutné, aby byl v nemocnici, ležel doma. Po třech operacích, osmadvaceti ozářeních a jedenácti měsících chemoterapie, se z toho dostal. Já jsem věděla, že se z toho dostane.
Dají se nějak popsat vaše pocity, když jste se deset let poté dozvěděla, že máte rakovinu vy?
Milada: Nastal ten třetí pohled. Neměla jsem strach, ale přesně jsem si uvědomovala, co prožívají moji blízcí. Nechtěla jsem, aby se moje rodina a přátelé trápili. Takže jsem se snažila žít jako bych byla zdravá. Nechtěla jsem ležet v nemocnici, na chemoterapie jsem dojížděla ambulantně. Ve spolupráci s Leou Slámovou jsem napsala knížku pro dceru Terezu k jejím osmnáctinám. Bylo v ní vše, co se odehrálo od jejího narození do osmnácti, jmenuje se Ze světa dětí do světa dospělých. Abych byla upřímná, tak to měl být dárek, aby jí po mě něco zůstalo. Kdyby to se mnou nedopadlo…
Co v takové situaci pomáhá? Snili jste třeba? Dělali jste plány do budoucna a tím zaháněli myšlenku na to, že žádná budoucnost třeba nemusí být?
Laďa: Sny jsou hnací motor. Celý život jsem zvyklý pánovat i několik let dopředu. Možná mi to pomohlo. Pořád to tak dělám. Vím, že chci natočit ještě jedno CD, k sedmdesátinám mít koncert v pražské Opeře nebo v Lucerně. Plánuji tři roky dopředu, takže musím věřit, že se toho dožiju. Ale také hodně žiji ze vzpomínek. Ono je těžké zapomenout na to, že jsem procestoval sto padesát osm zemí a ostrovů.
Milada: Já jsem realistka. K tomu, co bylo, nemá smysl se vracet. A pokud mám sny, tak si je plním. Udělám si plán, co je potřeba ten den, a snažím se to udělat. Starám se manželovi o agendu a připravuju nové akce. Teď mám jasný plán. Chci shodit deset až patnáct kilo, které jsem po nemoci přibrala. Tak mi držte palce.
Z naprosté ruiny jste vybudovali krásný statek, který je dnes nejen vašim domovem, ale také místem řady kulturních akcí. I to byl sen?
Laďa: Denně jsem se díval, jak ten statek chátrá. Vždy jsem si přál mít velký dům, ve kterém bych se mohl setkávat s přáteli, pořádat večírky, svatby, mít v něm zároveň studio. Tak jsem si to splnil. Ano, byl to sen.
Co vlastně na statku provozujete? Spolek nepřátel smutku a přátel jazzu?
Laďa: Snažím se, aby se tam setkávali, díky mně, lidé, kteří by se nikdy nesetkali. Prostě zvu různé přátele, povídáme si, poznáváme se. Spolek vznikl z iniciativy mého otce a já ho po osmašedesáti letech obnovil.
Máte metodu, jak zahnat smutek, když se nějaký blíží?
Laďa: Zásadně prací nebo setkáním s dobrými lidmi. Někdy stačí, když si sednu ke krbu a dívám se do ohně.
Milada: Když mám splín, pustím si hudbu, ta mě vždy vrátí na zem. Nesmutním, ale přece jen se mi někdy stýská po dceři Tereze, která už několik let bydlí v Praze. Tak zvednu telefon. Stačí mi ji slyšet jen na chvíli a hned je mi lépe.
Jaká je tedy v poslední době vaše největší radost?
Laďa: Mně dělají radost obě moje děti, Tereza i Robert. Napadá mě, že mám v poslední době jen samé důvody k radostem. Od dětství jsem si totiž přál točit desky, hrát ve filmu, vydat knížku. A vidíte, vyšla knížka Moře, přístavy a lásky, hrál jsem hlavní roli ve filmu Ostrov svaté Heleny po boku Bolka Polívky, natáčím právě nové CD s Felixem Slováčkem, koncertuji... Ale hlavně, mám domov.
Milada: Samozřejmě mi dělá radost dcera Tereza. Klip k jejímu už čtvrtému albu Schody z nebe vidělo přes sedm milionů lidí, tak mám radost i za ni. Natočila duet s Richardem Müllerem, natočila skladbu k filmu Na vlásku pro společnost Walt Disney. Mám radost, že je moje máma zdravá, že je manžel na mě hodný, že může zase pracovat... A nedávno jsme si pořídili dvě jezevčí holčičky Bublinku a Šišinku, takže máme zase o důvod víc užívat si, že jsme na světě. Nemoc mě totiž naučila, nestresovat se, když něco nestihnu. No tak to prostě udělám jindy a užívám si toho, co je právě teď.
Laďa a Milada Kerndlovi
Laďa začal kariéru v sedmnácti v recitálu Ljuby Hermanové v divadle Večerní Brno. Od roku 1971 téměř čtvrt století působil jako zpěvák a bubeník na zaoceánských lodích. Vystupoval s orchestrem Gustava Broma, v řadě televizních a rozhlasových pořadů. Manželka Milada vede jeho agendu, pomáhá s organizací vystoupení, kromě toho pořádá za podpory nemocnice v Blansku semináře pro ženy nemocné rakovinou prsu, ve kterých jim dodává naději, že se z nemoci dá vyléčit. Jejich statek nedaleko Brna se stal místem řady kulturních akcí. Více informací o nich na www.ladakerndl.cz a www.statekladikerndla.cz.
