Jako dítě mě k slzám dojímal příběh Slavík a růže od Oscara Wilda. Mým velkým přáním bylo vidět a slyšet živého slavíka.
Na ilustraci k příběhu byl barevně nezajímavý světle hnědý ptáček, na kterém mě upoutalo pouze jeho oko. Připadalo mi jako vzácný drahokam vsazený do obyčejné brože. O to víc mi nedalo spát slovo klokotá, jež bylo mezi mnoha jinými, která popisovala jeho zpěv.
Léta ubíhala, ale já nikdy neslyšela žádného ptáčka zpívat tak, aby to odpovídalo mé představě, kterou jsem si o jeho zpěvu vytvořila.
Před několika lety jsem se vilovou čtvrtí v blízkosti panelového sídliště, kde bydlím, vracela domů. To, co jsem uslyšela, mi vyrazilo dech. Ptačí píseň, jakou jsem nikdy předtím neslyšela. Píšťalka, nádherné trylky a ... klokotání! Melodie veselá i tklivá zároveň, zjevení uprostřed ryčné civilizace.
Se zatajeným dechem jsem zůstala stát a hledala toho neviditelného umělce, abych si potvrdila, že je to opravdu ON. A pak jsem ho konečně spatřila. Seděl na plotě v keřích, nenápadný, s drahokamem místo očka, a zpíval. Jeho písnička předčila všechny mé představy. Dozpíval a odletěl.
V mém srdci však nikdy zpívat nepřestane. Pro mě to už navždy bude jediný ZLATÝ SLAVÍK.