Jen málo umělců vyvolává do současnosti tak silné vášně jako německý hudební skladatel Richard Wagner. A to tento hudební génius, který prosazoval koncepci souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) a jehož opera Tristan a Isolda představuje mezník v dějinách hudby, zemřel před 130 lety.
Ve své době byl nepřehlédnutelný, mnozí se mu klaněli, ovlivnil řadu umělců 20. století. Jiní ale považovali jeho hudbu za nudnou a jeho patetické germánské ságy o bozích a hrdinech za nestravitelné. Wagner, jenž se narodil před 200 lety, 22. května 1813, byl zároveň antisemitou, což ve svůj prospěch používali nacisté. Vůdce třetí říše Adolf Hitler dokonce jednou řekl: „Wagner je pro mne bůh, jeho hudba mým náboženstvím. Chodím na jeho opery jako ostatní do kostela.“
Revoluce ve světě opery
Wagner měl velký vliv zejména na vývoj opery. Známá je jeho tetralogie s námětem ze staré německé mytologie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů), dále kupříkladu Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin (obě také čerpají z německé mytologie) či jediná Wagnerova komická opera Mistři pěvci norimberští. Wagner složil celkem přes 110 hudebních děl, k operám si vždy psal libreta sám.
Vrchol jeho nového pojetí hudebního dramatu, ale i harmonie představují podle odborníků dvě opery – Tristan a Isolda a poslední Wagnerova opera Parsifal. Zde Wagner pracoval mimo jiné s principem tzv. nekonečné melodie. Pojmy jako wagnerovský orchestr a tristanovská harmonie se vžily jako odborné termíny.
K obdivovatelům Wagnera patřilo mnoho skladatelů, například Gustav Mahler či Richard Strauss, Anton Bruckner před ním při jejich prvním setkání dokonce padl na kolena. „Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo,“ řekl kupříkladu Ferenc Liszt. A obdivovali jej i literáti, pro Thomase Mannna byl "postavou velikou jako století", uznával ho Rainer Maria Rilke, Marcel Proust či T. S. Eliot.
Příznivcem Wagnera byl zprvu i filozof Friedrich Nietzsche, který se ale od něj odvrátil a napsal: „Wagner je pro hudbu záhuba. Uhádl v ní prostředek, jímž je možné dráždit unavené nervy, a tím vytvořil nemocnou hudbu.“ Z hudebníků byl jeho antipodem třeba Johannes Brahms. Wagner inspiroval filmové tvůrce či skladatele rockové hudby (inspiraci nepopírá kupříkladu německá skupina Rammstein či slovinská kapela Laibach).
Česká stopa hudebního titána
Kromě hudby byl Wagner též pilným spisovatelem, napsal řadu textů o hudbě, politice či náboženství, v některých se nevyhnul antisemitismu. Nejznámějším Wagnerovým protižidovským textem je článek Židovství v hudbě z roku 1850. V něm Wagner spojil podle něj neblahou komercializaci hudby s židovstvím, neschopným údajně skutečných tvůrčích, uměleckých činů. „Tak jak je svět utvářen dnes, Žid je víc než emancipovaný, on je vládce. A bude vládnout i nadále, dokud peníze zůstanou tou silou, která zotročuje veškerou naši činnost,“ napsal. Tato stať mimo jiné též inspirovala Jana Nerudu k uveřejnění antisemitského spisku Pro strach židovský.
Nacisté využili jeho aluze na německou mytologii a jeho odkaz propagandisticky zneužili. Samotný Hitler již v roce 1922 například řekl, že Wagnerova díla oslavují "hrdinskou přirozenost Teutonů". V Izraeli je Wagnerovo dílo dodnes přijímáno s rozpaky.
V Čechách byl Wagner několikrát. Ještě jako nemluvně se schoval před napoleonskými vojsky s matkou v Teplicích, v Praze byl poprvé jako třináctiletý v roce 1826. Později pobývá několikrát v Praze, Teplicích, Mariánských Lázních či Karlových Varech na léčení. „Při odjezdu z Prahy jako bych měl křídla,“ napsal jednou. V roce 1854 ve Stavovském divadle osobně dirigoval Tannhäusera, o dva roky později byl přítomen provedení Lohengrina. V roce 1863 dirigoval v Praze koncert svých děl, v orchestru hrál na violu dvaadvacetiletý Antonín Dvořák. Naposledy navštívil Čechy s Cosimou a dětmi ve dvaašedesáti letech v roce 1875.
Pohnutý život záletníka
Wagnerův život byl plný zvratů. Lipský rodák prožil přes deset let v politickém exilu, prošel si chudobou i útěky před vymahači dluhů, jeho soukromý život byl plný milostných avantýr. Jako osmé dítě policejního úředníka a pekařovy dcery, vyrostl v Lipsku a v Drážďanech, kde se učil hře na housle a kompozici. V roce 1834, v jednadvaceti letech, se stal hudebním šéfem divadla v Magdeburku, kde se potkal se svou budoucí první ženou, herečkou Minnou Planerovou. O dva roky později odešel do divadla v Královci. Divadlo zbankrotovalo a zadlužený Wagner uprchl v roce 1839 před věřiteli přes lotyšskou Rigu do Paříže.
Zde se Wagner živil všelijak: pořizoval aranžmá a úpravy skladeb, psal kritiky. V roce 1842 se vrátil do Německa, kde slavil úspěch s operou Rienzi i dalšími díly. V roce 1843 byl jmenován kapelníkem Semperovy opery v Drážďanech. V roce 1848 se Wagner zapojil do revolučního dění, psal články a letáky. Po nezdařeném drážďanském povstání na něj vydaly úřady zatykač, proto opět z Německa uprchl.
Pobýval u Ference Liszta ve Výmaru, kde se v roce 1850 konala premiéra Lohengrina, kterou Liszt dirigoval. Wagnerův život se nezklidnil – prožíval milostná dobrodružství, stále se stěhoval (Curych, Benátky, Paříž, Brusel), ale především tvořil. Do Německa se vrátil v roce 1861.
Obtíží s dřívějšími dluhy ho zbavila až přízeň bavorského "pohádkového" krále Ludvíka II. Díky tomuto mecenáši byly uvedeny premiéry Tristana a Isoldy (1865) a Mistrů pěvců norimberských (1868). Ve svých padesáti letech se Wagner v roce 1863 v Mnichově opět zamiloval, tentokrát do Lisztovy nemanželské dcery a manželky dirigenta Hanse von Bülowa Cosimy, s níž se v roce 1870 oženil (jeho první žena zemřela v roce 1866).
V roce 1872 přesídlil skladatel do bavorského Bayreuthu, kde si nechal postavit vlastní divadlo. V roce 1876 se konal za přítomnosti císaře Viléma I. a bavorského krále Ludvíka II. první bayreuthský festival, na kterém byl premiérově uveden Prsten Nibelungův.
Richard Wagner zemřel na infarkt 13. února 1883 v Benátkách. Převezen byl do Bayreuthu, kde byl slavnostně pochován na zahradě své vily.
