Československá měnová reforma z roku 1953 byla představiteli vládnoucího komunistického režimu prezentována jako opatření namířené proti zbohatlíkům. Ve skutečnosti na ni doplatili všichni, kdo měli alespoň nějaké úspory. Nebylo divu, že po přijetí zákona o měnové reformě 30. května 1953 vypukly na řadě míst nepokoje.
Ještě v pátek 29. května 1953 ujišťoval tehdejší prezident Antonín Zápotocký, že československá měna je pevná a zvěsti o chystané peněžní reformě jsou lživé. O den později na totéž téma do rozhlasu promluvil i předseda vlády Viliam Široký. Občanům však sdělil přesný opak: stávající bankovky a mince budou platit již jen do pondělí.
Nové koruny, které byly kvůli utajení vytištěny, respektive vyraženy v Sovětském svazu, se za staré vyměňovaly v poměru 5:1. To však platilo pouze u částek do 300 starých korun v hotovosti. Vyšší částky byly směňovány v mnohem horším poměru, totiž 50:1. A obdobně znehodnoceny byly i bankovní vklady.
Tím ovšem výčet Jobových zvěstí zdaleka nekončil. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, jež jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945. V bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy, jakož i další tuzemské cenné papíry.
Hodně peněz, žádné zboží
Vzhledem k tomu, že reforma byla vyhlášena v sobotu odpoledne, kdy už měly banky i obchody zavřeno, nebylo před jejími dopady prakticky úniku. Kdo mohl, snažil se peníze do pondělí utratit alespoň nákupem jídla a lahví alkoholu v restauracích.
Na rozdíl od předchozích měnových reforem nebyla ta z roku 1953 důsledkem změn státoprávního uspořádání jako po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1919 nebo při výměně protektorátní měny za československé koruny o 26 let později. Příčinou reformy z května 1953 byly problémy tuzemské ekonomiky, jednostranně orientované na rozvoj těžkého průmyslu. Mezi lidmi v důsledku toho obíhalo velké množství peněz, za něž ale často nebylo nic k mání, protože spotřebního zboží byl v obchodech nedostatek. V politické rovině představovala reforma přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení ekonomických procesů.
Plošné znehodnocení úspor v důsledku měnové reformy poskytlo mimo jiné ideální příležitost zrušit přídělový systém, který na českém území platil od roku 1939. Už totiž nehrozilo, že lidé po zrušení odběrných kuponů vykoupí v obchodech všechno dostupné zboží.
„Vítezství“ pracujícího lidu
Peněžní reforma, kterou připravoval tým ekonomů vedený Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců, byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti "spekulantským živlům" a vítězství pracujícího lidu. Když však 1. června lidé poprvé na vlastní kůži pocítili její reálné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a stávky.
Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na tamějším hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina), a dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejichž oken se na dlažbu poroučely obrazy a busty Stalina a Gottwalda. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje konaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze. K jejich potlačení byly použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.
Výsledkem měnové reformy z léta 1953 byla řada osobních a rodinných tragédií, kdy lidé přišli o celoživotní úspory. Velmi těžce byli reformou postiženi zejména živnostníci, kteří přišli o provozní kapitál. Řada účastníků protestních akcí skončila ve vězení a pracovních táborech, nebo byla odsouzena k jiným trestům.