Teď je lehce zavátá sněhem. Tyčí se pyšně jako dominanta Českého středohoří. Na parkovišti pod kopcem je spousta míst. Praotec Čech by měl radost. Vybral to dobře, celá česká kotlina je obehnána horami, až bude potopa světa, budeme jedni z posledních k evakuaci. Ale toho se snad nedožijí ani naše vnoučata.
Tak si to tedy zrekapitulujme podle hodinových ručiček: Na dvanácté začínají Jizerky, pak dominují Krkonoše, Orlické hory postupně přecházejí v Beskydy, ty zase v Jeseníky. Jihomoravácí nedají dopustit na jižní Karpaty a Dolnomoravský úval. A Vysočina? Ta je tam také, lechtá Šumavu. No a Krušné hory zase přecházejí v Jizerské. Dobře zvolil praotec Čech. Buďme rádi za ideální místo, kde žijeme, a pořád si nestěžujme.
„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp,“ tvrdili čeští obrozenci v 19. století a skutečně na jeho vrchol putovali v mohutných zástupech na vlastenecké slavnosti. Každý přece ví, že právě sem přivedl svůj kmen z pravlasti za řekou Vislou praotec Čech, aby mu sdělil, že tady už zůstanou. Moderní věda sice existenci praotce Čecha občas zpochybňuje, to však není důvod, proč se na Říp nevydat.
Magnetická hora
Říp je pozoruhodný nejen tvarem výrazně vystupujícím z polabské roviny, ale i silnou magnetickou anomálií, která vychyluje střelky kompasů v jeho okolí. Má to na svědomí titanomagnetit obsažený v hornině, z níž se skládá.
Říp se zrodil před přibližně 25 miliony let, kdy prožívala své divoké mládí i většina ostatních sopek Českého středohoří. Tvrzení, že jde o sopku, však není tak docela přesné. Je to dvojice ztuhlých lávových kanálů, které kdysi byly hluboko pod povrchem – a na úpatí je obklopuje suť z jejich rozpadlých vyšších partií. Do té pak vítr a voda ještě nanesly písek a spraš z okolí a vytvořily tak typický zvonovitý tvar "sopky".
To, co kdysi opravdu soptilo, tedy už dávno odnesla eroze. Pokud zdejší magma vůbec dorazilo až na povrch a neztuhlo ještě předtím, pak se to stalo v kráteru sopky, jejíž vrchol byl asi o kilometr výš, než je dnešní temeno kopce. Když o nějaký ten milion let později vulkanická činnost ustala, pustil se do práce déšť a vítr, aby postupně odnesly měkčí sopečné materiály: nejdřív prach, tuf, sopečné pumy a menší úlomky lávy, později celé lávové proudy. Nakonec zůstalo jen pevné jádro – téměř kolmé a vysoké těleso ztuhlého magmatu vyplňujícího někdejší přívodní kanál.
Říp převyšující okolní krajinu možná i o kilometr (dnes je to přibližně 200 metrů) tehdy musel vypadat opravdu majestátně, tím spíš, že vystupoval z ploché bažinaté krajiny. Pravěké Labe ho střídavě obtékalo z jedné nebo druhé strany, dokonce se možná se v některých obdobích i zrcadlil v hladině rozlehlého jezera.
Jak to bylo s praotcem
Nejstarší verze pověsti o příchodu kmene Čechů k Řípu je v Kosmově kronice, která vznikla někdy před rokem 1125. Je dost stručná a pro většinu vlastenců odchovaných Jiráskovými Starými pověstmi asi představuje značné zklamání.
„Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoliv hledaje vhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla...“
Jakýsi praotec Čech se tu sice vyskytuje také – jenže se nejmenuje Čech. Kosmas svou kroniku psal latinsky, takže mluví o muži jménem Bohemus. Tak ovšem starořímští autoři obecně nazývali příslušníky keltského kmene Bójů, podle nichž ostatně naše země nese jméno Bohemia. Kosmas latinské autory často cituje a skoro určitě tedy znal i vyprávění římského autora Tita Livia (59 př. n. l – 17 n. l.) o dvou galských bratrech, kteří vyrazili hledat novou zemi a stanuli u řeky Ogary pod horou Rif. Vidět v tom Ohři a Říp není tak těžké, ještě důležitější ale je, že Liviova kniha vznikla v době, kdy do příchodu Slovanů k nám ještě zbývalo více než 5 století.
To, že je Kosmova kronika vzdálenou ozvěnou pověstí, které se týkají dob dávno před příchodem Slovanů, naznačuje i jeho tvrzení, že země byla pustá. V časech příchodu Slovanů, tedy někdy v 5. stol. n. l., v Polabí prokazatelně žil germánský kmen Langobardů. A před nimi u nás byli rovněž germánští Markomané, kteří odtud vypudili Kelty. Nakolik se tyhle výměny obyvatelstva odehrávaly pokojným mísením nebo hrubým násilím, není jasné – ale nejspíš od každého něco. Nikdo z nově příchozích ale nenašel zemi zcela opuštěnou.
Ledacos naznačuje, že pokud se příběh muže, kterého známe jako praotec Čech, vůbec udál, tak se nejspíš týkal nějakého keltského náčelníka. Doopravdy keltské ale s největší pravděpodobností jsou i další "staré pověsti české". Jméno Krok je zřetelně keltského původu, jeho dcery nadané věšteckými a léčitelskými vlohami představují typické keltské vědmy, v keltských mýtech bychom mohli najít prvky pověstí o Přemyslovi, Bivojovi, Horymírovi a dalších...
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu
