Zuzana Pivcová zpovídá
MVDr. Theodora Hřebíka

Pana doktora Hřebíka znám už od roku 1985, kdy si moje sestra obstarala prvního britského kocourka Míšu. Dnes už má vlastně v péči druhou generaci našich koček, zastoupených nyní 15-letou Naděnkou, 14-letým Míšou II a asi 10-letým Čertíkem. Dá se jednoznačně říct, že je to náš „domácí lékař“, kterému se sestrou mezi sebou neřekneme jinak než familiárně „Teda“. Jezdíme za ním v případě potřeby až do jiného pražského obvodu, a ačkoliv na klinice působí i několik mladších veterinářů, objednáváme se vždy k němu. Doktor Hřebík je u pražské starší generace chovatelů psů a koček dobře znám, a to nejen z ordinace, ale i z dřívějších chovatelských výstav. Dnes je sice už v důchodu, ale částečně pracuje stále. Na domluvenou schůzku v jeho ordinaci jsme se oba kvůli hrozící povodni málem nedostali, ale nakonec to všechno dobře dopadlo a pan doktor, mimochodem báječný řečník, se rozpovídal…

Pane doktore, dám Vám obligátní otázku: Odkud pocházíte a jak vzpomínáte na dětství?

Narodil jsem se v Praze, oba rodiče byli také Pražáci, křtění Vltavou, co se týče dětství, bydlel jsem na Žižkově, v té části pod Vinohradskou třídou, ale náš dům později spadl do územního plánu asanace, takže byl někdy v sedmdesátém roce zbourán, pak už jsem se různě stěhoval a dnes bydlím v Dejvicích. Dětství jsem měl úžasné, i když se říká „Žižkovu a Libni, tomu se vyhni“. Se školou nebyly problémy, ale je pravda, že po vyučování letěla taška do kouta a už jsem šel za kamarády na hřiště, to bylo tam, kde je dnes Palác Flora. Mimo školní rok jsem pobýval u tátova bratrance, říkal jsem mu strejda, na statku, tehdy byl ještě soukromý zemědělec, měl opravdu velký statek včetně všech hospodářských zvířat, ale i psy a kočky. Je pravda, že jsem ještě nebyl vyhraněn, na co bych se chtěl specializovat, ale už jako 4 – 5letý jsem říkal, že chci být veterinářem. To rozhodnutí jsem měl ulehčeno tím, že pocházím z veterinárního rodu, kde se to povolání dědilo. Jezdil jsem s tátou, když ho povolali nebo když pro něj přijeli se saněmi nebo s koňmi. Naši mě do toho nenutili, zkrátka jsem to měl už v krvi. Šlo jen o to, abych se učil a dostal se na vysokou.

Říkáte, že jste byl z veterinární rodiny. Kolikátý jste v pořadí a co Vaše děti?

Jsem už čtvrtý veterinář v našem rodě, co do generace, tak třetí, můj otec byl veterinář a jeho otec, můj dědeček, a jeho bratr byli veterináři. Ale se mnou to končí, můj syn i moje dcera mají úplně jiná zaměstnání.

Jak jste tedy pokračoval dál v cestě k veterinářství?

Napřed jsem studoval, podobně jako kdysi můj otec, reálné gymnázium na Žižkově ve Sladkovského ulici, ale na vysokou jsem musel do Brna, protože pro Čechy byla jediná vysoká veterinární škola brněnská fakulta, dnes je to samostatná vysoká škola.

Jak dlouho pracujete jako veterinární lékař a jak jste začínal?

Ve veterinářství jsem prožil celý svůj život, ale ne hned u psů a koček, zpočátku jsem musel projít takovým tím kolečkem, jak pracují veterináři, kteří mají pod dozorem potraviny živočišného původu, byl jsem i na jatkách, pak u Státního statku Praha, což byla obdoba venkovských JZD, byla tu spousta jízdáren, kde byl dostatek koní, takže se tam uživili 2 veterináři. Mým snem od dětství, hlavně díky strejdovi, který měl cvičené boxery, ale byla ordinace pro psy a kočky. V jedné jsem zakotvil až v roce 1980. V té době tu nebyl chov malých zvířat příliš preferován. V celé Praze byly 4 ošetřovny, to byla doba, kdy se u veterináře čekalo třeba 3-4 hodiny a navečer jsme museli zavírat, aby už dovnitř nemohl nikdo další. To už jsou ale jen vzpomínky. Dnes se lidem zdá dlouhá i půlhodina.

Takže vlastně pracujete stále?

Už jsem v důchodu, ale pracuji na částečný úvazek na malé veterinární klinice. V 62 letech jsem musel tu takřka 24-hodinovou práci zkorigovat, napřed jsem odboural noční služby, to bylo nejnáročnější psychicky i zdravotně, a pak jsem přestal sloužit víkendy. Takže sloužím jen všední dny, někdy ještě podle zájmu klientů některé dny vynechám, protože přece jen už nemám zdraví jako ve 30, zkrátka pracuji tak, jak to tělo dovolí, i když hlava by moc chtěla.

Dnešní generace je dost ambiciózní a sebevědomá, máte i ve veterinární medicíně generační problém v tom smyslu, že mladší kolegové neuznávají Vaše metody?

To je perfektní otázka. Jak se změnila doba, změnil se i interní vztah mezi kolegy. Za dob mého otce i za mne slovo kolega, kolegialita něco znamenalo, i styk mezi kolegy byl přátelský, když jeden potřeboval, druhý samozřejmě pomohl. Bylo nás málo, tak jsme si nekonkurovali, ale pomáhali. Dnes je v Praze kolem 200 ošetřoven pro malá zvířata a kolegialitu vystřídala rivalita. Pro mou generaci je dost nepochopitelné, jak negativně se může kolega zachovat k druhému.

Jaký vztah máte ke zvířatům, nejen profesionálně, ale i soukromě, chováte něco doma?

Zvířata musím mít rád, jinak bych tohle povolání nemohl dělat. Navíc patřím k těm, kteří mají zvířata i doma. Od úplného začátku, co tu práci dělám, máme doma psy a kočky, měli jsme chovnou stanici německých dog a perských koček. Právě to, že jsem měl zvířata denně na očích a poznal jejich způsob chování, mi profesně pomohlo, takže můžu klientům v chovatelských problémech poradit, i když nejsem žádný zvířecí psycholog.

O doktorech se říká, že jsou dost tvrdí, že nemůžou prožívat problémy spolu s pacienty, jste hodně citlivý, nebo jste se od toho musel odpoutat?

Je pravda, že se nemůžu ztotožnit s každým končícím případem, to by se do mě nevešlo, ale do dneška jsem si nezvykl na euthanasii, tu dělám hrozně nerad, když vím, o jaké zvíře jde, není mi to jedno, dát tu poslední injekci, ale patří to k životu a v koloběhu všední práce se s tím člověk pozvolna zase vyrovná.

Tak raději veseleji. Vzpomenete si na nějaký zajímavý příběh?

To bylo někdy v 90. letech, přišel pán s rotvajlerem, 7-měsíčním štěnětem, a když jsem se zeptal, co mu je, řekl: Ten pes cinká. Vykulil jsem oči, ale on znovu opakoval, že pes někdy, když jde, cinká. V ordinaci ale necinkal. Tehdy jsme ještě neměli sono, tak jsem mu jen prohmatal břicho, ale nic jsem neobjevil. Poslal jsem ho domů, ať psa sleduje a znovu přijde, kdyby se to opakovalo, ale když odcházeli, najednou jsem skutečně uslyšel zacinkání. Pes třikrát zacinkal. Znovu jsem ho tedy vyšetřil a ucítil v místě střev zatvrdlejší místo. Nezbylo, než pejska otevřít,  a v jeho střevu se našla kovová kulička, která měla vevnitř ještě jednu kuličku, byla to snad nějaká rehabilitační pomůcka pro ruce, štěně ji spolklo a při větší peristaltice střev kulička vždycky zacinkala. Měl jsem ji dlouhá léta schovanou jako vzpomínku na psa, který cinkal.

Jaké máte jiné koníčky, co děláte ve volnu?

Mým hlavním koníčkem byl sport, hrál jsem veškeré míčové hry, i teď ještě trochu rekreačně. Co mě nějak nezaujalo, je golf, i když kolegové ho hrají. Televize rozhodně ne, to už by bylo to poslední. Ani s počítačem si netykám. Sice se snažím, potřebuji ho v práci i doma, ale celkově si na tyhle nové přístroje špatně zvykám, jsem netechnický typ, v téhle oblasti jsem mimo.

Máte obavy ze stáří, co je podle Vás nejlepší lék proti stárnutí?

Přiznám se, že určité obavy mám, když vidím, jak tělo pomalu odchází, třeba právě ve sportu nebo po pracovní stránce, zkrátka stáří není zrovna moje hobby, ale jak říká sestřička u doktorky, kam docházím, lepší už to nebude. A rady? Nejsem povolaný, abych dával nějaké rady. Určitě nesedět doma a nedívat se na televizi. Raději se projít. A jako veterinář bych rád řekl svůj soukromý názor. Mám 11letou fenku rotvajlera. Už když jsem si ji bral, řekl jsem, že to je můj poslední pes. Nerad bych, aby pes přežil pána. Děti by se sice o ni postaraly, ale ne jako já, už jsme na sebe dokonale zvyklí. I ona už stárne, ubývá aktivit, vycházky se zkracují, někdy jen čmucháme. Takže není dobře, aby si starší lidé brali štěně. A taky darovat by se nemělo, když nevíme, jaký k němu bude mít ten člověk vztah. Třeba děti dají rodičům psa, ti ho sice nenechají trpět, ale nemají z něho požitek. To já z toho mám požitek, i když třeba ujdeme jen kilometr a čmucháme. No, vidíte, takhle jsem dopadl…..

Pan doktor Hřebík končí náš rozhovor jako správný veterinář povídáním o své milované fence. Je to člověk, který své práci zasvětil celý život. Navzdory technickému pokroku, který pronikl i do veterinární medicíny, zůstal především klasickým veterinářem s citlivým vztahem ke svým zvířecím pacientům i jejich páníčkům. Myslím, že není ani velký optimista, ani pesimista. Bere život jako fakt. Snad právě díky zvířecímu životu a smrti, s nimiž se každodenně potkává.