Zamilovala jsem si moře za úsvitu. Časně zrána jsem přicházela na pláž
a pomalu vstupovala do Neptunova království. Nechala se hladit slanými vlnkami, které něžně masírovaly celé tělo. Plavala jsem vstříc vzdálenému růžovému horizontu, který kdesi v nekonečnu splýval s modrou barvou moře. V dáli na obě strany ode mě se rýsovaly hlavy, vyčnívající z vody. To byli neznámí jedinci, podobně naladění jako já. Ačkoliv jsme na sebe téměř nedohlédli, těšilo mě, že očekávaný prožitek budeme sdílet společně. Začala fascinující podívaná. Narůžovělá clona se rozestoupila, aby udělala prostor probouzejícímu se slunci. To nejprve ukázalo část zlatavé hřívy, pak si protřelo pomalu očka a vyhouplo se z vody ven. Náhle se prudce odrazilo od vodní hladiny, aby se vzápětí vydalo na celodenní pouť po obloze. Oplatila jsem mu úsměv a pak také vystoupila z moře. Krátký běh jsem střídala s chůzí a přitom otiskovala bosá chodidla do vlhkého písku. Energii, kterou mě obdařily tyto okamžiky, jsem si v sobě akumulovala do zásoby pro další, dlouhé období po návratu do suchozemské krajiny.
Každý den pobytu ve Vieste jsem si chodila výše popsaný ranní rituál
nadšeně zopakovat. Teprve pak jsem si dala snídani a začala pracovat. Pro kamarádku Madlu jsem odváděla tentokrát práci řidičky i průvodkyně po Itálii zdarma a pro vlastní potěšení. Skvělou odměnou pro mě byly ty nádherné okamžiky u moře. Uvědomila jsem si, že moje pracovní aktivity ubývají, zatímco léta spravedlivě přibývají. Časy, kdy jsem měla možnost pracovně často pobývat u moře, budou brzy jen krásnou vzpomínkou.
Po snídani jsme se s Madlou a Hildou vydaly autem na průzkum do města Peschici. Znovu mě uchvátilo svoji výjimečností. Bělostné domy jsou tam namačkány na příkrých útesech. Stoupaly jsme od přístavu vzhůru pěšky úzkými uličkami a zdolaly postupně přes 200 schodů. Odměna za dobrý sportovní výkon nám byla poskytnuta v podobě nádherných výhledů na přístav, skály, ale i na záplavu květů, lemujících nezapomenutelné uličky. Bývalá rybářská osada se od poslední čtvrtiny 20.století značně rozrostla.
Odpoledne jsme tam ještě vyzkoušely možnosti příjemného koupání a pak jsme se vrátily s naší vyhřátou Felinou zpátky do starobylého městečka Vieste. Turisté se do centra nahrnuli většinou až za soumraku, když skončilo jejich bezstarostné lenošení na plážích. Obchůdky byly večer otevřeny, v hospůdkách se popíjelo víno, konzumovali ryby a jiné dobroty. Na své si přišla i Madla, která se uvedla jako nepřekonatelná konzumentka dobré zmrzliny. Náměstím se rozlévala hudba, kterou občas přehlušili někteří až příliš temperamentní a hluční Italové. Procházka historickým centrem se spletí úzkých uliček za večerního osvětlení nás potěšila stejně, jako další skupinky českých turistů, které jsme tu potkávaly. Večer bylo dokonce také možné navštívit Muzeum mušlí. To za podívání určitě stálo. Před návratem do hotelu jsme si ještě koupily lístky na nedělní lodní výlet.
Plavbu na obdivované ostrovy Tremiti jsme již nesehnaly. Nabídnut nám byl místo toho lodní výlet po pobřeží. Ale i ten stál za to. Z motorového člunu jsme obdivovaly naprosto unikátní scenérie bělostných skalních útvarů. Po nezapomenutelném proplouvání jeskyněmi jsme využily nabídnutou příležitost zaplavat si v krásné laguně a při tom s respektem vzhlížet ke skalám. Umělkyně příroda jim tady vtiskla nepředstavitelné tvary. Naše dámská jízda zvyšovala každou minutou počet plusových bodů do mého hodnocení. Z vydařeného výletu lodí jsme se vracely naplněny blahem.
Pokračování příště
