Její život vyprchal po vykonstruovaném soudním procesu 27. června roku 1950 na popravišti. Co nestihli dokončit nacisté, dokonali o šest let později komunisté.
Milada Horáková, rozená Králová, přišla na svět 25. prosince 1901 na Královských Vinohradech jako druhé dítě (prvorozená byla Marta, 1899) manželů Čeňka Krále a Anny Králové, rozené Velíškové. Otec pocházel z mlynářské rodiny usedlé v obci Hodkov (u Dolních Kralovic), matčin otec byl truhlářem v Kutné Hoře.
V roce 1908 se Královým narodil ještě syn Jiří. Oba Miladini sourozenci však již roku 1914 zemřeli na spálu. Tato tragédie těžce poznamenala celou rodinu i Miladino dospívání. Jedinou útěchou pro pozůstalé bylo narození posledního dítěte, milované sestry Věry, v roce 1915.
Královi vychovávali své děti v silně vlasteneckém duchu, otec byl zapáleným stoupencem Masarykovy realistické strany. Milada začala studovat dívčí reálné gymnázium v Korunní na Vinohradech. Na 1. máje 1918 se však zúčastnila nepovoleného protiválečného průvodu a na základě udání byla ze školy vyloučena. Středoškolská studia tak dokončila na dívčím lyceu ve Slezské, kde v roce 1921 odmaturovala.
Pohlcena atmosférou nadšení pro samostatnou republiku a silně prožívanou potřebou pomáhat potřebným, vstoupila Milada do Čs. červeného kříže. Zde byla od počátku velmi aktivní a rovněž se seznámila s předsedkyní této organizace, dcerou prvního prezidenta Alicí Masarykovou.
Pro další studium si zvolila Právnickou fakultu Karlovy univerzity (promovala 22. října 1926). Po jejím ukončení se dne 15. února 1927 provdala za svoji studentskou lásku Bohuslava Horáka. První zaměstnání nalezla mladá právnička na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. V roce 1933 se manželům Horákovým narodilo jejich jediné dítě, dcera Jana. Ani mateřské povinnosti a péče o dcerku však Miladu Horákovou nadlouho nevytrhly z pracovního a veřejného života.
První trest smrti – nacisté
Druhá polovina třicátých let byla poznamenána stoupajícím mezinárodním napětím. Stíny nacistické ideologie otřásaly českou politickou scénou. Mnichovské události, ztráta pohraničního území ve prospěch hitlerovského Německa, následné odstoupení prezidenta Beneše a jeho odlet do Anglie, to vše způsobilo české společnosti velký šok.
Doktorka Horáková však rozhodně nepatřila k lidem, kteří by v kritické situaci rezignovali, a začala se připravovat na odbojovou činnost. Nejprve se účastnila práce speciální právnické skupiny, která měla za úkol připravovat podklady pro odbojovou práci Politického ústředí. Později se Milada Horáková stala členkou skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme.
Dne 2. července 1940 byla společně s manželem zatčena a téměř celé následující dva roky protrpěla ve vyšetřovací vazbě gestapa, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí v Praze, kde ji podrobili tvrdým výslechům. Další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn i její manžel. Přestože se nemohli setkat, věděli o sobě, a to je posilovalo. Souzena byla 23. října 1944. Verdikt zněl osm let káznice (původní jí byl navržen trest smrti). K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.
Nepohodlná reakcionářka
Již 14 října 1945 byla zvolena za národní socialisty poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Další významnou aktivitou Milady Horákové se stala její činnost ve Svazu osvobozených politických vězňů (ve funkci místopředsedkyně) a usilovala též o obnovení činnosti Ženské národní rady. Na tom však komunisty obsazené ministerstvo vnitra nemělo zájem.
Zastávala názor, že Československo by se nemělo izolovat od světa a orientovat se výhradně na SSSR. Tím neustále iritovala komunistické poslance a další zastánce teorií o „vždy zrádném Západu“. Po demisi ministrů demokratických stran dopadl na republiku únorový komunistický puč a začalo řádění akčních výborů a první zatýkání známých demokratů.
Milada Horáková byla „vyakčněna“ z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se v den smrti Jana Masaryka vzdala sama. Přestože ji přátelé nabádali k odchodu z republiky, rozhodla se (na rozdíl od svého manžela) stejně jako po okupaci v roce 1939 neopustit národní socialisty. Začala pracovat v politické šestce (ilegální vedení národních socialistů) a podílela se na organizaci vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců ve skryté opozici. Ta upoutala pozornost StB, která ji považovala za počátek sjednocování „politické reakce“. Bezprostředním motivem k zatčení Milady Horákové dne 27. září 1949 byly patrně její cesty za řadovými členy strany po Jihočeském kraji. Bezpečnost si je vyložila jako „zařizování únikové cesty z republiky přes Šumavu“.
Druhý trest smrti – komunisté
Vyšetřovatelé pečlivě zkoumali, z čeho ji obvinit. Nakonec zvolili „vedení záškodnického spiknutí proti republice“. Demokratická opozice měla být souzena jako špionážní expozitura imperialistických mocností, především USA.
Již první den vypovídala Milada Horáková. Přestože byl výslech trýznivý, doktorku Horákovou se, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo. Výpovědi ostatních obžalovaných a svědků pokračovaly osm dnů a provázela je organizovaná davová hysterie „pracujících“ volající po maximálních trestech. Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky smrti: M. Horáková, J. Buchal, O. Pecl a Z. Kalandra, čtyři tresty doživotí a další těžké tresty odnětí svobody v rozmezí 28 až 15 let, zostřené konfiskací majetku a ztrátou občanských práv.
Odvolání odsouzených a žádosti o prezidentskou milost (Milada Horáková se této možnosti vzdala, žádost podali její otec a sestra) představovaly pro režim pouhou zdržovací formalitu. Pouze u Milady Horákové, na jejíž rozsudek reagovaly žádostmi o milost významné světové osobnosti (Albert Einstein, Winston Churchill), prezident Klement Gottwald zaváhal, ale nakonec ji neudělil. Dostala jen povolení rozloučit se svými nejbližšími: s dcerou Janou, sestrou Věrou a sestřiným manželem.
Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a dodnes není známo, kde se nachází. O 41 let později jí v roce 1991 udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Den smrti Milady Horákové se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.
(S využitím materiálů ÚSTR ČR)
Svůj poslední dopis určený především rodině napsala Milada Horáková v den popravy ve 2:30 ráno, ve kterém mimo jiné stojí:
Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.