Aristokratem divadla nazývají slovenského herce Martina Hubu. Tuto přezdívku si vysloužil štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem, jemným chováním, ale především trvalou spoluprací na kvalitních projektech. Huba, vedle herectví také režisér a vysokoškolský profesor, je dobře známý v Česku.
Matka na mě byla enormně přísná
Syn herce Mikoláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové kráčel k herectví přímou cestou. „Jiné prostředí jsem vlastně nepoznal,“ řekl později a o vztazích s rodiči prozradil: „S otcem byl velice dobrý a korektní, s matkou také, i když byla enormně přísná. Až později jsem ocenil, že to bylo pro mé dobro. Já tak přísný na své děti být nedokázal, čímž ovšem nechci říct, že by byly nevyvedené, to naopak!“
V roce 1964 absolvoval Huba herectví na bratislavské VŠMU a poté působil v košickém divadle. „Když nastal den mé první premiéry ve hře Lišky dobrú noc, přijeli se na mě podívat rodiče. Pamatuju si velmi dobře, jak jsme po představení jeli v autě, já s napětím čekal, jaká bude jejich reakce. A oni mlčeli a mlčeli, až najednou otec vydechl a povídá: Víš co, to nevadí, vždyť můžeš jít studovat něco jiného, já tě uživím! Tak takové byly moje začátky.“
Opakovaně zazářil v českých filmech
Z Košic Huba později odešel do Bratislavy do Divadle poezie a Divadle na korze, odkud přešel na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde účinkoval dvacet let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén. Věnuje se také divadelní režii. Režíroval v činohře i opeře SND Bratislava a v rámci Letních Shakespearovských slavností v Praze.
Ve slovenském filmu začínal malými rolemi, více příležitostí mu poskytuje česká kinematografie. Zazářil například ve snímcích Fany (režie Karel Kachyňa, 1996), Kuře melancholik (režie Jaroslav Brabec, 1999), v tragikomedii Musíme si pomáhat (režie Jan Hřebejk, 2001), která se probojovala až k nominaci na Oscara, Horem Pádem (režie Jan Hřebejk, 2004), Krev zmizelého (režie Milan Cieslar, 2005), Štěstí (režie Bohdan Sláma, 2005), Šílení (režie Jan Švankmajer, 2005) nebo Kawasakiho růže (režie Jan Hřebejk, 2009).
Skvělý divadelník Huba, který v současnosti vede činohru Slovenského národního divadla (SND), slaví 16. července sedmdesátiny.
Hraje na Slovensku i u nás.
Jsou podle něj diváci rozdílní?
„Trošku ano, slovenský divák herce tolik nepozoruje, on jako by jde s hercem a jeho emocemi v příběhu. Díky tomuto vcítění se určité věci při představení odpustí, třeba technické detaily. Český divák je víc spekulativnější, on raději pozoruje, nerad vstupuje do postavy, on se chce dívat. Pečlivě sleduje, zda jsou herecké projevy dostatečně mistrné, avšak neinklinuje k tomu, aby se s hrdinou ztotožnil. Jinými slovy český divák více pozoruje, slovenský divák víc prožívá.“
