Terezka se narodila s rozštěpem patra a rtu. A tak má v Praze svoji nemocnici (Vinohradskou) a babičku, která vyžrala všechny pooperační návštěvy v nemocnici, maminka si ji vždy vyzvedla, když ji propuštěli a v pohodě. A tak, ač spolu nebydlíme, staly jsme se na sobě závislé (je tomu už patnáct let a závislost vymizela). To co člověk nestíhá u vlastních dětí, to si vynahrazuje na vnoučatech.
Dceru mám jednu, nic víc - vnučku taky jen jednu, ale ta stojí za to. Dcera si jaksi dost škaredě zlomila nohu, takže se dostala do invalidního důchodu. Jezdívala jsem k nim jednou za čtrnáct dní, abych si vnučku užila. Mám v tom západočeském městečku taky pár letitých kamarádek, protože jsem tam 25 let bydlela. Dcera vždycky říká, že když děti dospějí – vyletí z hnízda, ji potkalo to, že dospěla a rodiče ji vyletěli z hnízda. A tak je zavedený takový rituál, přijedu v pátek večer, obvolám holky, že jsem tady a v sobotu v 10 ráno se sejdeme u Kalicha na kávičce a domlouváme co a kam večer.
Sotva to dítko začalo kloudně chodit, tak chodila se mnou, jednak jsme nakoupily, co nutně potřebovala (a že toho bylo) a pak šup do hospody. Dcera zpočátku remcala, že s takovým děckem a do hospody, nakonec to vzdala a nechala nás – měla dvě hodiny od nás pokoj. A tak mi ji vždycky nastrojila a vyrazily jsme. Jednou v hospodě objevila stará kachlová kamna. Byla funkční a vyčištěná, ale občas tam něco spálili nebo vysypali popelník. Znáte to, jen ať si dítě hraje a je klid. A tak se stalo, že když jsme se zvedly k odchodu, byl z růžové holčičky kominík. Umyly jsme ji aspoň ruce a obličej, ať nás máma pozná a vyrazily k domovu. Dceru málem ranila mrtvice, a od té doby chodila Terezka se mnou v tom nejhorším co doma měli, ale nám to nevadilo.