…Pokračování
Veselá byla hned první noc, kdy jsme nemusely stavět stan. Náš řidič se skříňovou Avií nám totiž nabídl, že se naprosto bezpečně můžeme vyspat v jeho autě, které právě jel i s námi zaparkovat do dvora podniku na okraji Brna. Tento dobrosrdečný pán před svým odchodem domů informoval vrátného, že nám, dvěma praštěným holkám, zde poskytl azyl. Z balíků nových, čistých a krásných úpletů, kterými bylo auto zpola zaplněno, jsme si směly uspořádat pohodlné ležení. Luxusnější lůžka jsme již v dalších dnech nikde neměly.
Ráno jsme pokračovaly k hraničnímu přechodu. Z posledního auta na československém území jsme vystoupily v Bratislavě – Petržalce, blízko státní hranice. Pak jsme se vydaly k celnici. Hned první celník nás požádal, abychom se tam nepotulovaly, že se máme pěkně posadit do svého auta
a čekat v řadě. Divil se, když jsme mu řekly, že jdeme pěšky. Podrobil naše doklady důkladné kontrole. Julii již bylo osmnáct let pryč, ale působila mladistvěji než já, o dva roky mladší. V dlouhých, tmavých vlasech spletených do dvou copů vypadala jako odvážná školačka. Ona byla drobnější, velmi štíhlá a kdekdo ji považoval za patnáctiletou. Když překvapený celník pochopil svůj omyl, tak moje údaje už zkontroloval dost ledabyle a pustil nás přes hranici.
V Maďarsku na naše stopování reagovali tamní řidiči troubením. Auta jezdila plná a dlouho nikdo nezastavil. Když nás někdo náhodou vzal, tak jsme se vždy posunuly asi jen o třicet nebo čtyřicet kilometrů. Jejich řeči jsme vůbec nerozuměly. Nebylo divu, že jsme se ocitly na okraji Budapešti, ačkoliv tam jsme původně vůbec nechtěly. Poslední Maďar pokračoval ve své jízdě dál směrem někam k východu. Přesvědčil nás, že před křižovatkou bude nejlepší vystoupit. Svůj rodný jazyk prokládal střídavě ruskými a německými slovíčky. Pochopily jsme, že ta silnice má být dost hodně frekventovaná a všechna auta, směřující k Balatonu jezdí právě tudy.
Považovaly jsme jeho radu za velmi cennou a zařídily jsme se podle ní. Aut tam jezdilo opravdu hodně, ale opět byla přeplněná lidmi i věcmi. Potěšilo nás, když konečně zastavil jakýsi gazík, v němž byli tři muži. Dva civilisté a vzadu jeden ve vojenské uniformě. Ten pokynul, ať každá nastoupíme z jedné strany. Prvních asi patnáct kilometrů probíhalo veselým slovním oťukáváním nás všech vzájemně. Pak jsme si všimly, že řidič sjel z hlavní silnice na jakousi lesní cestu. Žádnou značenou objížďku jsme neviděly, vylekaně jsme na sebe s Julkou pohlédly a začaly protestovat, samozřejmě česky. Auto zastavilo a než jsme se stačily rozkoukat, již ti muži zepředu vystoupili a snažili se vytáhnout Julii z auta ven. Chňapla se mě jako klíště a já jsem napjala všechny síly, abych ji v autě udržela. Ona kopala kolem sebe, trefila se i do nich a obě jsme začaly hodně hlasitě řvát. Oni byli v přesile a určitě by se jim podařilo dosáhnout svého. Najednou se tam však blížilo jakési auto. Oni se vrátili na svá sedadla, něco nesrozumitelného si povídali, ale vyjeli zpět směrem k hlavní silnici. Naštěstí nás s nějakými nadávkami nechali vystoupit, čemuž jsme byly obě upřímně rády. Vždyť, co kdyby se chtěly pokusit o něco podobného za chvíli jinde a znovu? Měly jsme již strach, ale touha dojet k vytýčenému cíli byla silnější.
Pokračovaly jsme dál jiným autem a povedlo se – tentokrát již bez problémů. Spatřily jsme před sebou ceduli SIOFÓK. To byl náš cíl. V tom letovisku jsme potom ve vlastním stanu v kempu na okraji Balatonu prožívaly bezstarostně nádherný týden s dalšími krásnými zážitky.
Několik šťastných, fantastických příběhů nás pak potkalo i na zpáteční cestě domů. Maminka se o všem ode mě dozvěděla asi až po třiceti letech a dodala: zaplaťpámbu, že se vám tehdy nic nestalo. Ale už snad věříš, že jsem měla pravdu, když jsem Tě před nástrahami autostopu varovala!