O povaze diktátora se lze mnohé dozvědět z toho, jak bydlí a jak si zařizuje svůj soukromý prostor. Pokud bychom duši syrského vůdce Bašára Asada posuzovali podle jeho oficiálního sídla v Damašku, museli bychom mu přiznat vkus, ale také náklonnost k pompéznosti, monumentalitě a troše nepohodlí, soudí ve svém blogu v britském deníku The Guardian architekt Oliver Wainwright.
Husajn obdivoval blondýny, Kaddafímu se líbily plakáty
Saddám Husajn měl svého času slabost pro zlaté záchody a nástěnné malby s erotickou tematikou. Zdi jeho apartmá byly pokryté obrazy spoře oděných blonďatých krásek, které sedí na létajících kobercích nebo zápasí s hady. Svou zálibu v historii pak demonstroval stavbami inspirovanými babylonskými paláci, které ve výsledku vypadaly jako jakýsi islámsko-brutalistní pastiš.
Plukovník Kaddáfí dával naproti tomu přednost prostému životu. Raději přespával v luxusním beduínském stanu na nádvoří svého opevněného sídla a jeho osobní styl tvořily nejen zbraně vykládané drahokamy a trůny ve tvaru mořských panen, ale také plakáty oblíbených hvězd nad postelí.
Asadovo bělostné sídlo na hoře Kásjún
Co ale víme o Asadovi? Mnoho toho není. O vkusu vládců se toho veřejnost dozví nejvíc poté, co je někdo svrhne a vyplení jejich pečlivě střežené soukromé příbytky.
Když novinář Andrew Gilligan v roce 2011 dělal s Asadem rozhovor, byl hostem v jeho soukromém domě. Podle něj šlo o poměrně obyčejnou předměstskou vilu, tam už ale syrský vládce určitě nebydlí. Můžeme se tedy soustředit na oficiální sídlo v Damašku, které dal postavit Bašárův otec Háfiz. Jde o jakousi moderní Akropoli – rozlehlé bělostné sídlo na hoře Kásjún, kam míří oficiální návštěvy.
Cena? Odhadem stovky milionů dolarů
Komplex navrhl v letech 1975 až 1979 renomovaný japonský architekt Kenzó Tange, mimo jiné autor mírového památníku v Hirošimě. Dokončen byl až v roce 1990. Navzdory tomu, že jeho stavba stála podle nejrůznějších odhadů stovky milionů dolarů, si ho syrští vládci příliš neoblíbili.
Háfiz Asad v něm odmítal bydlet s tím, že jde o sídlo určené jeho nástupci, nejstaršímu synovi Basilovi. Ten však neměl šanci se do paláce nastěhovat, protože zemřel při automobilové nehodě v roce 1994. Plně ho tedy využil až Bašár Asad, ale ani on v něm ale neměl svůj soukromý byt.
Neosobní prostory si oblibu nezískaly
Palác obložený bílým mramorem, jehož stěny narušují jen střílnová okna a velkoplošné zasklení, je velmi impozantní, za silnými zdmi se skrývají vnitřní nádvoří a rozlehlé reprezentační prostory. Fasáda je téměř bez dekorací a zevnitř budova připomíná spíše kongresové centrum – obrovské, neosobní prostory, potemnělé chodby pokryté rudým kobercem, místo, které postrádá jakýkoli osobní otisk svého majitele a je bezduché skoro jako vstupní hala průměrného hotelu.
Stavba, která má dělat dojem, ve svých obyvatelích náklonnost nebudila. Asad starší si třeba stěžoval na dlouhé schodiště, které vede do jeho kanceláře a je sice působivé, ale pro návštěvníky velmi nepohodlné.
Pokud by tedy někdy v budoucnu přece došlo na pozemní vojenskou operaci, neužili by si vojáci při zabírání Asadova sídla žádných velkých překvapení jako v Bagdádu či Tripolisu – zato by si ve zdejších sálech mohli zahrát basketbal, uzavírá ironicky Wainwright.
