Umělec tělem i duší Emil František Burian si na začátku divadelní sezóny 1933/1934 splnil sen. V Mozarteu v pražské Jungmannově ulici založil vlastní scénu, nazvanou Divadlo D34.
„Déčko“ v názvu mělo přitom mnoho významů. Dalo se číst třeba jako divadlo, dějiny, dnešek, dělník nebo dílo. A letopočet za ním se s každou další sezónou měnil, čímž se Burian hlásil k přítomnosti. První premiérou nového divadla byl před rovnými osmdesáti roky, 16. září 1933, kabaret – nebo revue – Život našich dnů.
Režíroval, psal, připravoval scénu a pak i hrál
Plzeňský rodák Burian (1904–1959), který předtím prošel Osvobozeným divadlem, Divadlem Dada Jiřího Frejky či kamennými scénami v Brně a Olomouci, byl v divadle hlavním hybatelem. Režíroval, psal, připravoval scénu nebo hrál.
„Byl zaměstnán za tři čtyři lidi. Psal scénáře, režíroval, komponoval divadelní i filmovou hudbu, každý večer jste ho našli v divadle. Nepromarnil ani minutu ze dne,“ vzpomínala na svého principála jedna z hereček „déčka“ Jiřina Stránská.
Burian, který v začátcích své dráhy napsal i romantickou operu Před slunce východem uvedenou v Národním divadle, přitom ve svých 29 letech přesně věděl, co chce. Jeho cílem byla očista divadelního umění od přežitých směrů a prosazení zcela nového pojetí divadla, v němž hraje stěžejní roli představa režiséra. Právě ten, nikoli autor původního textu, se tak stával hlavním autorem inscenace. Burianovi v prosazení této vize výrazně pomáhala jeho imaginace i nadšení pro novinky.
Předobraz slavné Laterny Magiky
Důkazů jeho avantgardního přístupu bylo bezpočet. V inscenaci Procitnutí jara (1936) například herci vystupovali skryti za tylovým závěsem. Dramatizaci novely Věry Lukášová (1938) zase pojal jako prolnutí hereckého a smyčcového kvarteta. Coby scénograf a režisér často pracoval se světlem a dokonce experimentoval s projekcí – jeho vynález nazvaný Theatergraph, předvedený poprvé ještě v Mozarteu, se dá považovat za předchůdce slavné Laterny Magiky.
Na podobě, kterou svému divadlu vtiskl, se podepsalo i jeho politické přesvědčení. Podobně jako jiní představitelé meziválečné avantgardy tíhl k levici, v 19 letech vstoupil do komunistické strany. Už první inscenace „déčka“ tak útočily na kapitalistický systém a ani později se Burian nepřestával svým dílem vyjadřovat k palčivým společenským otázkám. V repertoáru ve 30. letech nechyběly ani protifašisticky zaměřené inscenace.
Pro Buriana si přišlo gestapo, válku ale přežil
Na samém sklonku 30. let se divadlo, v němž Burian pořádal i přednášky, výstavy, koncerty nebo v roce 1937 vůbec první mezinárodní festival avantgardních divadel, přestěhovalo do nových prostor. Sálu v podzemí Legiobanky v ulici Na Příkopech (dnes zde působí Divadlo Archa) si ale principál dlouho neužil. První představení tu proběhlo koncem září 1939, poslední v březnu 1941. Tehdy totiž Buriana zatklo gestapo, což znamenalo i konec souboru, nesoucího v té době jméno Divadlo D41.
Do konce druhé světové války byl Burian vězněm koncentračních táborů a členové souboru se – dokud to šlo – uplatnili na jiných scénách. Po osvobození se ale vrhl nanovo do práce. V tehdejší atmosféře ale ještě více akcentoval politiku a nadšení pro komunisty. Před válkou přitom patřil k obezřetným členům strany a neváhal například zorganizovat petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Vsevoloda Mejercholda, jedné z obětí stalinských čistek.
Nadšený komunista v závěru života politicky prozřel
Diváky to ale do obnovného „déčka“ na socialistický realismus příliš netáhlo. V roce 1951 proto Burian zamířil s celým divadlem do bezpečného zázemí armády. O pět let později už z něj ale byl zase civilista a z divadla opět „déčko“, tentokrát už nastálo D34.
Muž, pro nějž v umění nebylo nic nedotknutelného, v závěru života politicky prozřel a v divadle se vrátil ke starému osvědčenému repertoáru. „Je to jen odvar toho, co bylo ve 30. letech, ale i tak to stojí za to,“ prohlásil František Hrubín.
Burianova nečekaná smrt na selhání jater v srpnu 1959 znamenala konec jeho divadla. Už v roce 1960 vzniklo na místě „déčka“ Divadlo E. F. Buriana, které ale s původním souborem mělo jen málo společného. Vedle tak nepřehlédnutelné osobnosti, jakou Emil František Burian byl, sice vyrostla řada výrazných umělců včetně Alfréda Radoka nebo Otomara Krejči, ti ale kariéru rozvíjeli jinde. Po Burianovi pojmenovaná scéna skončila v roce 1991.
