Moje babička – nejdůležitější člověk v mém životě

Moje babička – nejdůležitější člověk v mém životě

23. 9. 2013

Moje babička, tatínkova matka, mě vychovala a byl to nejdůležitější člověk v mém životě a byla také ten nejlepší člověk. Teď v listopadu to bude už 29 let, co odešla a pro mě je to stále velmi bolestivé. Není ani jeden den, kdy bych na babičku nemyslela, kdybych si na ni nevzpomněla. Když něco dělám, vařím, stále si s ní povídám. Celé roky jsem snila o tom, že jednou napíšu o babičce knihu. To ale byl nesplnitelný sen, ale řekla jsem si, že se pokusím o babičce napsat pár vět pro vás a že třeba se mnou zavzpomínáte zase každý na svoji babičku nebo dědečka, že zavzpomínáte na roky svého dětství a mládí.

Já si babičku pamatuji jen jako stařenku, která chodila o hůlce a vždycky mi říkala, že měla obrnu v noze a pamatuji se, že měla moc špatnou pravou nohu. Dědeček, její manžel, byl celý život řidič z povolání a jako řidič pracoval v Brně u tehdy Krajského národního výboru. Babička přivedla na svět dva kluky – mého otce Miloslava jako prvního a syna Františka jako druhého, ale ten bohužel jako malé miminko zemřel. Pamatuji se, jak jsme si s babičkou často povídali, jaké by to bylo, kdyby tento František žil, kde by bydlel, jestli bych mohla k němu jezdit na prázdniny, jaký by byl.

Babička s dědečkem si postavili domek v Lažanech a když se naši vzali, tak si ho opravili a přistavili si nějaké místnosti, a tak jsme tam žili společně, ale každý měl svoji domácnost. To ale nebránilo tomu, aby babička pro všechny vařila, obdělávala zahrádku, každé pondělí prala prádlo, a to nebyla žádná automatická pračka. Toto babička dělala celý život. Moje matka nemusela celý život prát, žehlit, přes týden vařit, to všechno dělala babička a dělala to moc ráda. S matkou vycházela dobře, protože jak mi babička s oblibou říkala: "Víš proč tak dobře vycházím s matkou? No protože já nic nevidím, neslyším a když mě naštvou, tak si zalezu k sobě a čtu si a nebo jdu na besedu." Babička měla dvě sestry, starší Marii a mladší Annu, babička byla prostřední ze tří sester a měli ještě mladšího bratra, ale ten zemřel, když mu bylo 29 roků. Tatínek babičky pocházel ze zámožné rodiny, ale bohužel zemřel, když holky chodily ještě do školy a jeho rodina jim nedala vůbec nic a nechala jejich maminku na holičkách. Ta se musela sama starat o čtyři děti, ale zvládla to výborně, protože všechny tři – tedy obě tety a moje babička byly skvělé, výborné dcery, maminky, tety a později byly všechny tři skvélé babičky. Nejstarší Marie měla tři dcery, babička dva syny a nejmladší Anna jednu dceru, která je mojí kmotřenkou. Tak jak to na vesnici bývalo, tak dům dostala nejstarší Marie a měla se postarat o maminku. Ale bohužel její manžel nebyl hodný, a tak se o maminku postarala moje babička.

Když se vdala a postavili si v Lažanech domek, tak měli kuchyň, jeden pokoj a jednu malou, jak babička říkala, sekníčku. Když začali v domě bydlet, tak se vdala nejmladší sestra Anna, ale neměli kde bydlet, tak je babička vzala taky k sobě a bydleli tam všichni. Můj tatínek se narodil v květnu roku 1934 a moje kmotřenka v červnu 1934. V pokoji spávala babička s dědečkem a malým synkem, v sekníčce babiččina sestra s manželem a dcerkou a v kuchyni jejich maminka. Když byly děti větší, tak v kuchyni spávaly s babičkou. Žili takto patnáct roků a já jsem si často uvědomovala, jak museli být všichni hodní, ochotní, tolerantní, jak se museli mít rádi, když v tak malém prostoru spolu vydrželi bez jakýchkoliv sporů. Takže můj otec a moje kmotřenla rostli jako bratr se sestrou a ten vztah jim vydržel celý život.

Prožili válku, kdy museli odejít do lesa, kde měli, jak babička vyprávěla, bunkr, kde žili. Doma ale měli kozu, slepice a babička, tedy otcova babička, tak za války každý den z lesa šla, aby podojila kozu a dětem do lesa přinesla mléko, aby nakrmila slepice a zkontrolovala jestli je všechno v pořádku. Bydleli tam němečtí důstojníci, ale podle babičky byli slušní, nic jim neponičili, dětem posílali po babičce čokoládu a babička mi vyždyky vykládala, že to byli také nešťastní lidé, kteří museli jít do války a doma měli rodiny. Ale hned vždycky dodala, že taky zažila gestapo a to že bylo docela něco jiného. A každý den večer, kdy jsme se s babičkou modlily, tak jsme se modlily za to, aby nebyla válka.

Babička si moc přála, aby z mého tatínka byl kněz a tak musel jít do Brna studovat gymnázium. Jenže můj tatínek a kněz? Tak to nešlo vůbec dohromady. Byl to velký sportovec, chtěl hrávat fotbal, jezdit s klukama na čundry, a tak ze školy utekl a sám si našel v Brně tehdy v ZTKL – dnes ZETOR učení na zámečníka. Ale jak to řekne babičce? Tak toho se bál nejvíc. Babička když začala hartusit, tak ji bylo slyšet v celé dědině a že to teda uměla parádně. Tatínek se už učil na zámečníka a babička pořád nic nevěděla. Tehdy musela jít na operaci do Brna do nemocnice, a tak si taťka řekl, že jí to oznámí v nemocnci a spoléhal na to, že tam mu nebude nadávat. Ale to se šeredně spletl. Vždycky nám vyprávěl, že když to babičce oznámil a ona spustila, tak se dal na útěk, ale ještě venku pod oknem slyšel, jak babička řádila. Ale nic nezmohla, vyučil se zámečníkem a byl to moc šťastný kluk. Moje děti milovaly jeho vyprávnění, co jako kluk vyváděl, co vyváděl jako mladík, jak si namluvil moji matku a vyprávěl jim to každý rok, když byli u nás na obědě v den narozenin mých dětí a později, když k nám na oslavy chodili kamarádi našich dětí, tak už se vždycky těšili, až přijde náš děda a bude jim zase vyprávět. Ale myslím, že to, že tatínek přestal studovat, byla velká škoda, protože byl velmi chytrý, byl to velký čtenář, měl velikou knihovnu, později jsme si spolu knihy půjčovali a on mi vždycky říkal, že ta jeho knihovna bude jednou moje, protože jsem jediná, kdo čte jako on.

Babička mě a mého bratra každý den vypravovala do školy, než nás probudila, tak už jsme měli na stole snídani, mívala jsem dlouhé vlasy, které mi babička vždycky upravila, než jsem odešla do školy, tak jsme se spolu vždy pomodlily a toto jsme dělávaly až do mých 22 roků. Babiččiny obě sestry pracovaly v JZD a my s babičkou jsme potom chodily okopávat řepu, tehdy se ještě okopával i mák, potom jsme chodily sklízet řepu, chodily jsme vybírat brambory a v zimě jsme zase chodily drát peří. Myslím, že je velká škoda, že toto dnešní děti už nemohou zažívat, protože to byla nejlepší škola, škola života. Já jsem to velmi milovala, začalo se drát u někoho na jednom konci dědiny, a tak se postupovalo až se zedralo peří v poslední rodině. Sedělo se za velkým stolem, v kamnech praskalo dřevo a babičky povídaly, vzpomínaly a já jsem seděla vedle babičky a hltala každé slovo. Občas se mluvilo o věcech, které bych ani slyšet neměla, ale já na to všechno moc ráda vzpomínám. Když se peří zedralo, tak byl důděrek. Paní, u které se právě dralo, napekla a navařila dobroty a večer se všechny babičky sešly, jedlo se, povídalo a povídalo, také se zpívalo a bývalo to moc krásné.

Každé paní v Lažanech jsem říkala babičko, takže to byla babička Svánovská, babička Odehnalová atd.. Bývaly to krásné zimy, měla jsem je tehdy moc ráda a často si na to vzpomínám dnes, kdy zimu ráda vůbec nemám. Ale nejdřív jsem si musela splnit všechny povinnosti a potom jsem mohla jít za babičkou. Když jsem přišla ze školy, tak její první otázka po všechny roky byla: "Tak jak bylo ve škole? Byla nějaká známka? A z čeho byla?" To bylo každý den, všechny ty dlouhé roky. Já jsem seděla u ní v kuchyni u stolu u talíře výborné polévky, babička na rohu otomanu a začalo naše každodenní zpovídání. Byla jsem ve škole moc šikovná a babička na mě byla vždycky moc pyšná. Když jsem jí řekla, že jsem dostala jedničku třeba z českého jazyka, tak jsem jí musela také podrobně vyprávět, co jsem musela na tu jedničku umět. Babička mi také neustále říkala, že mám hlavu po ní. Její tatínek ji vždycky říkal, že Málinka bude jednou učitelka, ale bohužel zemřel brzy a babička studovat jít nemohla. Ale ze třech sester byla babička jediná, kdo byl chytrý. Mockrát jsme se smáli, když nám vyprávěla, že jednou ve škole se pan učitěl ptal její sestry Marie co je to Bratislava a teta odpověděla, že je to děvče a když řekl, že ne, tak pohotově odpověděla, že je to teda chlapec. Ale musím říct, že tato teta Mařenka uměla výborně šít a až skoro do své smrti nám všem opravovala na stroji oblečení, šila povlečení, byla moc šikovná a život neměla vůbec lehký. Stejně tak tetička Anna, byla nejmladší ,a le zemřela jako první. Celý život těžce pracovala v JZD a byla dost nemocná.

Co se týká manželů, tak štěstí měla jenom moje babička. Dědeček byl moc hodný, staral se o rodinu, babička nepracovala, byla velký generál, ale moc hodný člověk. Peníze dával dědeček do krabičky do skříně pod cíchy (povlečení), aby babička měla kdykoliv možnost vzít si na nákup. Když jsem začala studovat na gymnáziu a potom i na vysoké škole, tak babička moc dbala na to, abych měla hezké oblečení a neustále mi říkala, abych si něco nového a moderního koupila. No a to jsme potom dědečka trošku nebo možná hodně podváděly. Babička vytáhla krabičku a dala mi třeba 300 Kč a zavolala na dědečka: "Dědečku pojď sem za náma. Víš Věruška jezdí do školy a potřebuje nové boty, ale nemá peníze. Nemůžeme jí pomoct?" A dědeček samozřejmě vždycky řekl, že mně pomoct mohou a následoval vždycky stejný postup: "No a kolik máme v krabičce peněz?" A babička moudrá žena, která věděla, že musí ponechat to konečně rozhonutí na dědečkovi, jen řekla: "No to já nevím, peníze máš na starosti přece ty." Dědeček vytáhl krabičku, vydělal peníze, spočítal je a řekl babičce, že peníze mají a ať mi teda dá, kolik potřebuji. Tak jsem dostala vždycky na boty, na cokoliv dvakrát. Ptala jsem se babičky, jestli to není náhodou hřích, když takto dědečka vlastně klameme, ale babička vždycky odpověděla, že ne, je to přece pro dobrou věc a ještě jsme dali dědečkovi tu možnost, aby "byl hlavou rodiny."

Babička výborně vařila, pekla a dědečkovi každý den vařila a když přišel z práce, tak než se převlékl, už měl na stole talíř horké výborné polévky, potom druhé jídlo a když babička každý pátek pekla nějaké koláče nebo bábovku, zkrátka dělala k obědu něco z mouky, jak říkávala, tak pro dědečka vždycky bylo ještě maso. Když jsem byla v maturitním ročníku a měla jsem se rozhodnout, co dál, tak jsem neměla žádné velké ambice a po pravdě jsem na vysokou školu jít nechtěla, ale jen jednou jsem si to dovolila říct nahlas a babička tak řádila, že už víckrát jsem to nezkusila.

Ale byla hluboká totalita, chodila jsem do kostela, jeden pán od nás z dědiny na mě psal neustále udání do školy a já jsem neustále byla tehdy u soudruha ředitele,ale měla jsem zase štěští, protože on učil dějepis a mě historie velmi bavila a nakonec jsem měla dějepis i jako maturitní předmět a tím jsem to u ředitele vyhrála. Jenže stejně to byl problém, protože rodiče nikdy nebyli ve straně, nikdo z rodiny, byli jsme obyčejní lidé z malé dědiny a já chtěla jít na vysokou. Ale babička to měla vše připravené a zavelela:" Mílo,  nastartuj auto a pojedeme do Černé Hory za Édíkem, ten nám musí pomoct." Strýc Eda byl babiččin bratranec, lesní inženýr a pracoval jako náměstek Jihomoravských státních lesů, bydlel v Brně, ale pocházel z Černé Hory a měl tam chalupu. Nikdy jsem ho neviděla, neznala jsem ho, ale jeli jsme . Strýc nás přivítal velmi vřele, babička se posadila a řekla: "Podívej se Edíku, Věrka je moc chytrá, to je po mě a chtěla by studovat na učitelku a ty ji tam musíš dostat na tu školu. " Ale strýc jí řekl, že chodíme do kostela a tak že to bude těžké. Ale babička mu řekla, o to ať se nestará a dostane mě na školu. No a tehdy strýc řekl, že by mi mohl pomoct dostat se na právnickou fakultu a babička bez jakéhokoliv zaváhání prohlásila: "No tak dobře, půjdeš na práva." No a šla jsem na práva.

Babička se mnou prožívala každou zkoušku, pamatuji se, že den před zkouškou, zdůrazňuji že před kažkou zkouškou po celou dobu studia, jsem si opakovala vždycky už jen dopoledne a po obědě jsme chodily s babičkou na procházku. Babička měla pocit a vlastně to byl naprosto správný pocit, že je to pro mě moc důležité, abych na školu nemyslela, a tak mi vykládala a vykládala, večer a ještě ráno jsme se spolu pomodlily a já odjela do Brna. Vždyky jsem jí říkala: "Babi já nic neumím, já mám strach." Babička mi udělala na čelo křížek a jela jsem. Když jsem se vracela potom domů, tak jsem zvonila na babičku, babička mi přišla otevřít a já jsem jí hned musela nahlásit výsledek. Většinou jsem měla jedničku a babička vždycky spustila: "Já se nervuju, sedím pořád na záchodě a ty nakonec doneseš jedničku a potom už klidněji řekla, no já jsem to stejně věděla, že to dobře dopadne, jdi se převlíknout, umýt ruce a přijď k obědu a vždycky jsem měla uvařené něco, co jsem moc milovala. A potom jsem musela několikrát babičce povykládat, jakou že jsem si vytáhla otázku, co na můj výkon pan profesor, zkrátka všechny podrobnosti chtěla babička slyšet a to ne jednou, ale několikrát dokola. Ale já jsem to dělala moc ráda, byla jsem šťatsná, když jsem viděla, jak je babička šťastná, jak je naměkko.

Když jsem studia ukončila a znala jsem termín promoce, tak jsem zavelela zase já: "Babi hoď se do gala a Jirka ( můj manžel ) tě vezme do Brna autem, pojedeš na moji promoci. "Babička se rozplakala, že ona přece jet nikam nemůže, je stará, chodí o hůlce a dělala by mně jen ostudu. Ale neměla šanci, protože babička byla pro mě ten nejdůležitější člověk, který tam nesměl chybět. Vidím to jako dnes, babička si vzala sváteční šaty, manžel ji přivedl do už naplněné auly, ale hned k ní někdo přistoupil a vedl jí až úplně doprvní řady, aby se mohla posadit. Babička plakala a dost hlasitě říkala: "Víte, já jdu na promoci mé vnučky, ale jsem už stará a z vesnice, ale Věruška nedala jinak, než že tady musím být. Víte ona se dobře učila, měla samé jedničky." Po celou dobu promoce plakala, ale byly to slzy štěstí a já si celé roky říkám, že pro tuto chvíli stálo za to studovat. Pro tuto chvíli, kdy byla babička moc šťastná to všechno stálo za to.

Vdala jsem se, začala jsem pracovat a babička se moc těšila na moje miminko. Otěhotněla jsem, ale bohužel jsem o miminko přišla a byla jsem z toho velmi nešťastná. Ležela jsem v nemocnici a jaké bylo mé překvapení, když se otevřely dveře pokoje a s mým mužem vešla do pokoje babička. Víte, to, že jela do Brna, tak to stálo moc odvahy, ale babička chtěla za mnou jet. Když jsem se vrátila z nemocnice, byla to babička, kdo mi moc pomohl se se vším nějak srovnávat. Sehnala nám stavební pozemek hned naproti domu mých rodičů a my jsme začali stavět. Babička byla moc ráda, že budu blízko a slibovala mi, že vždycky upeče koláče a jen zavolá z okna a já si pro ně přijdu, až se nám narodí miminko, tak babička si přijde pro kočárek a bude vozit. Bohužel ještě dvakrát skončilo moje těhotenství špatně a šťastného konce toho čtvrtého těhotenství se už babička nedočkala. Zemřela náhle na selhání srdce v listopadu 1984 a můj syn Jirka se narodil v květnu 1985. Od malinka jsem mu o babičce vyprávěla, potom i dceři, znají z mého vypravování babičku tak, jako kdyby s nimi žila. Můj syn byl vždycky moc vnímavý a říkal mi, že až bude velký, že by chtěl bydlet v domě mých rodičů, protože ho postavila moje babička a on by tam proto chtěl být.

Když v roce 2010 zemřela moje matka a ani ne dva měsíce po ní i tatínek, tak jsme vyplatili mého bratra a dům jsem dala synovi. Jirka všechno opravil, oženil se a bydlí tam. Ještě když byl svobodný a chodil dědovi pomáhat, tak mi jednou vyprávěl, že seděl v bytě, kde žila stará babička a že ví, že ona tam přišla. Jsem moc ráda, že tam je můj syn, že dům opravil a bude dál pokračovat tam, kde žila moje babička. Moje matka mně celý život předhazovala, že nestojím za nic, že jsem do otcovy rodiny, ale já jsem byla a jsem velmi pyšná, že jsem do tatínkovy rodiny, že jsem podobná na babičku, moc si přeji, abych se jí alespoň částečně vyrovnala. Byl to ten nejkrásnější, nejhodnější, nejčistší člověk, jakého jsem v životě poznala a měla. Kdybych měla možnost jediného přání, tak bych si moc přála ještě jednou mluvit s mojí babičkou.

                                                           

Životní příběh (p. Žatecká)
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.