Většina lidí dává asi při cestování přednost poznávání nových krajů. Já patřím k těm, kteří se občas rádi vracejí tam, kde už to znají. Musím říct, že se nerada loučím s pocitem, že je to navždy, ať už s lidmi nebo s městem či s krajinou. Uklidňuje mě pocit možnosti budoucího shledání.
S Rujanou, kterou jsem loni v září navštívila po 44 letech, jsem se loučila slovy, že se třeba zase brzy uvidíme. Dodržela jsem slovo nebo snad poslechla volání v sobě, a tak jsem se 19. září vydala na celodenní cestu vlakem na Balt. Cíl – přímořské lázně Binz, vzdálené od Prahy 488 kilometrů, Dopravní prostředek – můj oblíbený vlak.
První lístek: Podzimní Binz
I na Rujaně už se pomalu začal hlásit podzim, i když tam kromě chladného moře příroda stále ještě vykazuje známky léta. Slunce přes den dost hřeje, ale po jeho západu se rychle ochladí. Lidé korzují na molu, na několik kilometrů dlouhé přímořské promenádě nebo přímo na pláži podél vody, moře je tu klidné a přátelské. Opuštěné tradiční plážové koše, které chrání proti větru a písku, jsou zamčené. Nudistická pláž je bez jediného naháče. Venkovní výzdoba i sortiment uvnitř obchodů dávají tušit blížící se podzim. Dýňová polévka, rakytníkový dort, ale jinak samozřejmě celoroční bohatý sortiment ryb a tradičních uzenin. Posezónní Binz je rájem lázeňských hostů v důchodovém věku. Jsou to většinou manželské páry, které si tu užívají rekreace a zábavy. Potkáte je všude, na promenádě, na pěší zóně, u hudebního pavilonu, v restauracích, na výletech. Tráví tu čas v pohodě, bez obav o rodinný rozpočet. Binz je příkladem obnoveného proslaveného lázeňského střediska, které se začalo rozvíjet v posledních desetiletích 19. století, když přišlo do módy koupání v moři. Je pro něj typická lázeňská architektura s četnými honosnými vilami. Lázně bohužel doplatily na vznik NDR, kdy došlo počátkem 50. let podobně jako u nás ke konfiskaci soukromého majetku. Po dlouhá desetiletí se tu pak rekreovali pouze odboráři. Až po sjednocení Německa počátkem 90. let se začal Binz pozvolna vracet k své původní atmosféře, kombinaci nerušeného klidu u moře či jezera a kulturních a společenských akcí, patřících k lázeňskému ruchu. Binz si své návštěvníky hýčká a nabízí jim řadu volných vstupenek nebo slev.
Druhý lístek: Výlet zvaný „Voda a pára“
Baltská plavební společnost pořádá samozřejmě řadu výletů lodí, ať už je to ke křídovým útesům poblíž městečka Sassnitz nebo k mysu Arkona. Letos se objevila novinka, které jsem se ze zvědavosti také zúčastnila. Z Binzu se pluje lodí směrem východním kolem malých lázní Sellin do dalšího rekreačního střediska Göhren a odtud, pokud necestujete ještě dál až na ostrov Usedom, se můžete vrátit historickým vlakem s parní lokomotivou, kterému Němci láskyplně říkají „Pádící Roland“. Nádraží, vlak včetně vnitřního vybavení, průvodčí, vše je jako za starých časů. Roland staví na každém rohu a s tím páděním to také nepřehání, ale alespoň je možno prohlédnout si okolní přírodu, lesy, malebné vesničky, jezírka. Je to tu trochu zapomenutý kraj, ale ku svému prospěchu.
Třetí lístek: Železniční a technické muzeum v nedaleké Proře
Kromě nejdelší existující stavby, téměř 8 kilometrů dlouhého dvoudílného bloku, který měl za nacistické éry sloužit jako rekreační středisko (ale o tom jsem psala po své loňské návštěvě), se může Prora, vzdálená asi 4 km od Binzu, pochlubit velkým železničním a technickým muzeem, které je instalováno v oploceném objektu s krytou halou o rozloze asi 10 tisíc čtverečních metrů. Na své si tu přijdou žáci v rámci školní výuky, rodiny s dětmi i starší návštěvníci, vzpomínající na doby svého mládí. Jsou zde parní i dieselové lokomotivy, osobní Oldtimery domácí i cizí výroby, požární vybavení, traktory, motorky. Od muzea je to opravdu již jen pár set metrů k jmenovanému stavebnímu kolosu, nad kterým ještě loni visel otazník, zda zbourat nebo nějak využít. Letos je už první část zrenovovaná, má novou fasádu a uvnitř je mládežnická ubytovna a hned vedle klub vodních sportů. A podle vývěsky městského úřadu v Binzu se zde začínají prodávat první nadstandardní byty s přímým výhledem na moře. Asi nebude trvat dlouho a vyroste zde satelitní městečko a ani bych se nedivila, kdyby jeho obyvateli byli z velké části bohatí Rusové.
Odjíždím z Binzu a umiňuji si, že když to půjde, zase se sem podívám. Prozatím můžu sledovat dění na promenádě díky webové kameře na městských stránkách. Tak tedy Tschüss, Rujano!